Od pádu Říma přes středověk po vznik anglosaského impéria

IBRAHIM ZARDOS

Určeno všem, kdo chtějí pochopit mechanizmy, které vedly k pádu Říše římské, jak plynule přešla v středověkou soustavu samostatných království a jak se postupem času toto uspořádání přeměnilo v zejména anglosaské impérium, nad kterým slunce nikdy nezapadá. Též o tom, jaký je možno očekávat, tehdejším událostem podobný, vývoj současného kolektivního západu.

Především o britském impériu, založeném podobně jako starý Řím na kořistění bohatství z území dobytých mohutnou celosvětovou expanzí, jež po druhé světové válce plně převzala novodobá šlechta ovládající USA.

Pro všechny, kteří mají zájem případně tyto historické procesy porovnat se současností, která nasvědčuje, že se říše Anglosasů hroutí stejně jako se zhroutil starý Řím. Jak se může západní svět vyvíjet dále, pokud mechanismy které proběhly po vrcholu tehdejšího římského imperia (po vládě císaře Maca Aureria) výrazně připomínají to samé, co se stalo po vrcholu moci USA, to je po roce 1990.

Text a dvě videa v něm obsažená mohou napomoci čtenáři uceleně pochopit jak se mocensky vyvíjel západní svět od pádu říše římské až do současnosti.

Za velice hodnotnou považuji především přednášku docentky Bednaříkové, kde vysvětluje jak se v podstatě plynule transformovala kdysi mocná říše na soustavu samostatných království. Dle jejích výzkumů se tak nestalo až tak zcela zcivilizováním barbarů, kteří Řím dobyli, ale výrazným mocenským vzestupem římských velkostatkářů, kteří si podrželi výrobu té nejpotřebnější komodity — potravin, kdy k ochraně svých statků si postupem času byli nuceni pořídit soukromé armády. To v situaci kdy římské legie již přestaly mít schopnost udržet v říši pořádek. Jak následně padla městská centra bez vlastních zdrojů a moc převzali právě ti původně statkáři, kteří se stali prvními králi. Též jak se srovnalo postavení svobodných ale chudých Římanů s postavením otroků a jak se z nich postupem času stali nevolníci.

Na to navazuje text o tom jak postupem vývoje království mohutněla a jak především Británie ovládla celou planetu podobně jako kdysi Řím celý tehdejší známý svět.

Poslední video popisuje vývoj ovládnutí zejména Afriky ne jen ze strany Británie, ale i dalšími feudálními domy Evropy. Závěr videa je o pokusu stejným způsobem ovládnout jelcinovské Rusko v 90. letech novodobou šlechtou ovládající zejména USA (novodobý Řím). Ten se po nástupu Putina počínaje rokem 2000 podařilo odvrátit. Proto celá ta současná velmi nebezpečná hysterie. Aktuální Řím (kolektivní západ) je v úpadku jako ten někdejší.

Moc na kolektivním západu postupně přebírají korporace a lokální oligarchové podobně, jako se kdysi stalo skrze velkostatkáře ve starém Římě. Vedle toho vznikají dvě novodobé říše a to je zejména Čína ale i Rusko.

Jen tehdy, v dobách pádu říše římské, neměli to červené tlačítko.  

Článek je složen ze tří částí. Přednášky Doc. Phdr. Jarmyly Bednaříkové CSc. o rozpadu Říše římské a jejím postupném přechodu do středověku. Textu, který publikoval analiticko zpravodajský kanál Rybar o tom, jak zejména Británie postupně ovládla skoro celou planetu. A pořadu o tom, jak si Afriku rozdělili ne jen Britové, ale veškeré evropské mocnosti a jak se do stejné propasti od USA (nástupce Britů) propadala Ruská federace v 90. letech za vlády presidenta Jelcina. Vnímavý čtenář zde může nalézt řadu shodných prvků týkajících se aktuálních dějů i v ČR.

1) Přednáška o tom jak se transformoval rozpadající Řím na soustavu království.

Záznam přednášky z cyklu Pátečníci ze 17. 2. 2023 na téma: Způsobili Germáni středověk? Úvaha nad zánikem antiky. Období, jemuž jsme zvyklí říkat doba císařská, zvláště pak 3.-5. stol. n. l., přináší změny ve světě římského impéria i těch, kterým obyvatelé antického světa říkali „barbaři“. Předmětem přednášky bude zamyšlení, jak vývoj v „barbarském“ světě, a to včetně našeho území, ovlivnil osudy a úpadek římské říše.

Půjde však také o to, jakými vnitřními proměnami procházela tato říše sama, do jakých často neřešitelných problémů se dostávala – např. v oblasti zemědělství, daňové politiky, občanství, měst a venkova, zda bychom ji dokonce mohli porovnat s dnešními „captured states“, a především nakolik byla v době, kdy vrcholily její střety s „barbary“, ještě antickým státem a nakolik stála již sama ve světě středověku.

Přednáší: Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. (* 1952), česká historička zabývající se dějinami pozdní antiky a raného středověku, působící na Ústavu klasických studií Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývala např. problematikou stěhování národů, historii Hunů, germánským státům a sociálním problémům pozdně Římské říše. (Zdroj anotace: Pátečníci.net) Další informace: www.patecnici.net www.facebook.com/patecnici.cyklus. Originál přednášky ZDE. 

2) Text o tom jak ovládlo britské impérium takřka celý svět.

(závěrečná část obsahuje strategii, jak by se mohly bývalé africké západní kolonie vymanit ze svých pout neokolonismu pod patronací Ruské federace)

Obvykle, když mluvíme o koloniální politice Velké Británie, máme na mysli období existence britského impéria, které trvalo téměř tři sta let, a na vrcholu své moci překročilo území moderního Spojeného království 106krát.

Ve skutečnosti však anglosaští vládci začali šířit svůj vliv daleko za hranice státu dlouho předtím, než se objevily první “oficiální” kolonie na světě.

Jak začala expanze Anglosasů?

Angličtí králové začali expandovat na další kontinenty během křížových výprav. Na konci 12. století se Richard I. Lví srdce připojil k armádě křesťanů, díky nimž bylo Kyperské království a města Acre a Jaffa pod vládou křižáků.

Postupem času byla důležitost uchopení vlivu v nových zemích chápána nejen v Anglii, ale také ve Španělsku, Portugalsku, Francii a Holandsku. Elity v těchto státech se snažily znásobit svůj politický a ekonomický kapitál mimo Evropu. Vývoj technologického pokroku a navigace umožnil výlety v nezmapovaných směrech, což vede k řadě velkých geografických objevů.

Na počátku 17. století se objevily obchodní společnosti Východní Indie a Západní Indie – prototypy moderních nadnárodních korporací – jejichž účelem bylo vyvážet cenné zdroje ze vzdálených území a zajistit vytvoření nových kolonií.

Britští kapitalisté byli daleko před svými protějšky, pokud jde o rozsáhlost obchodních vztahů po celém světě, a tok zdrojů z nových kolonií jen posílil postavení Londýna jako hlavního světového finančního centra.

Vznik obchodních společností byl rozkvětem anglické kolonizace. S jejich pomocí bylo možné nejen udržovat stávající dodavatelské řetězce, ale také vytvářet nové, díky objevení nových zemí a zřízení jejich protektorátu nad nimi. K tomu musela britská elita vyslat své zástupce do nových zemí, kteří se zabývali organizačními procesy na zemi podle západního modelu.

Zástupci aristokracie byli často povoláni, aby hráli roli emisarů říše na nových územích a snažili se získat vysoké postavení ve společnosti ve své vlasti. Šlechtické rodiny posílají své děti na kolonizovaná území a spoléhají na jejich příspěvek k prestiži a bohatství rodiny.

První fáze kolonizace. Průzkum nových území

Nová území dávají podnět k rozvoji a v oblasti geografického výzkumu. V roce 1788 se v Londýně objevila Asociace pro podporu objevování vnitrozemí Afriky, která byla v roce 1830 pohlcena Geografickou společností Londýna (moderní Královská geografická společnost).

Výzkumné aktivity, vzhledem k vysokému riziku zabití místními kmeny nebo úmrtí na nemoci, byly štědře financovány britskou vládou a úspěch byl odměněn jak penězi, tak respektem ve společnosti. Slavný průzkumník James Cook, který byl zabit Havajany během svého třetího obeplutí světa, začal svou kariéru jako jednoduchý palubní chlapec na lodi vezoucí uhlí.

David Livingstone, který zemřel na malárii v dnešní Zambii, pocházel z chudé skotské rodiny, ale díky svým objevům se ve věku 45 let stal členem Královské společnosti v Londýně. Následně byly Livingstonovy objevy použity britskými kolonialisty, včetně slavného zástupce anglické elity a zakladatele diamantové korporace De Beers Cecila Rhodese, který se pokusil podmanit území od Egypta po Jižní Afriku britské koloniální říši.

Britský cestovatel Henry Morton Stanley se aktivně podílel na kolonizaci Konga pod rouškou humanitárních výzkumných aktivit. V pozdních 1870s, Stanley a jeho společníci uzavřeli více než 400 smluv s konžskými vůdci převést vlastnictví půdy na krále Leopolda II výměnou za tkaniny a “skleněné korálky”.

Seznam jmen slavných vědců doplňují Vernie Lovett Cameron, Hugh Clapperton, Dixon Denham, Samuel White Baker a mnoho dalších.

Po provedení počáteční studie rozsáhlých území a uzavření nezbytných dohod o vytvoření základen začaly britské úřady vytvářet kontrolu nad místními elitami za účelem rozvoje hospodářské činnosti zde.

Druhá fáze kolonizace. Kontrola nad místními “elitami”

Před příchodem Evropanů byl tradiční způsob života afrických kmenů ovládán volitelným modelem vlády. Jednoduše řečeno, nejsilnější a nejschopnější vůdce byl vybrán jako vůdce a bylo snadné ho změnit, pokud z různých důvodů (například věk) přestal vykonávat své povinnosti.

Aby si zajistili loajalitu místních kmenových vůdců po mnoho let, Britové prodali některým náčelníkům zastaralé střelné zbraně a ocelové zbraně, čímž posílili své postavení ve srovnání s konkurencí a slíbili jim záštitu, aby se moc náčelníka stala dědičnou. Celé dynastie tak byly pod kontrolou kolonialistů, připravených spolupracovat za podmínek příznivých pro Brity.

Současně kolonialisté nezabránili kmenům, aby si navzájem konkurovaly, ale naopak obchodovali se všemi zúčastněnými stranami a dodávali jim mimo jiné zbraně výměnou za slonovinu, otroky, drahé kameny a kovy.

Pokud vůdce odmítl poslouchat, čekal na střet s britskými vojsky: takový osud se stal například Zulus. V roce 1879, v důsledku anglo-zulské války, Britové rozdělili zemi Zulu mezi 13 “náčelníků”, kteří byli přímo podřízeni britským guvernérům. V souladu s mírovou smlouvou Zuluové opustili vojenský systém, museli platit daň “z chatrčí a hospodářských zvířat” a povzbuzovat muže, aby šli pracovat na britských územích.

Nezávislost místních národů, jejich kultur a jazyků byla Brity považována pouze za překážku expanze říše. Interakce s vůdcem byla zajímavá pouze tehdy, pokud pokračoval v dodržování pokynů metropole, snažil se rozšířit svůj majetek a vlastnil cenné zdroje. Kromě toho by měl být “zdroj” chápán nejen jako materiální hodnoty, ale také například úspěšné umístění zálivu nebo horského průsmyku, přístupy, ke kterým kmen chrání v zájmu Britů.

Jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak se Britům podařilo vytvořit dlouhodobé silné spojení s místní elitou, byla Indie. Hlavní zárukou tohoto spojení byl především podobný světonázor obou společností – kasty mezi Indy a třídy mezi Brity. Britové dali úspěšným a vlivným Indům příležitost vstoupit do kruhu “vlastních” a stát se součástí britské společnosti, i když v druhořadých rolích. Byla jim nabídnuta osobní finanční prosperita výměnou za práci v zájmu metropole. Vyžadovalo se od nich, aby zajistily co nejúčinnější těžbu zdrojů, nevěnovaly pozornost škodám, které jsou způsobeny indickým územím, a neztrácely čas a peníze na rozvoj místního průmyslu. Aby si Britové udrželi zavedený řád po mnoho let, spoléhali se na kontinuitu i zde. Pro děti zástupců místní elity byly postaveny vzdělávací instituce, kde výuka probíhala podle západních standardů, například University of Calcutta.

Jak se neokoloniální politika stala pokračováním kolonialismu

Během britského impéria bylo vykořisťování a násilí proti místnímu obyvatelstvu široce používáno ke zlepšení výkonu výroby. V té době se nikdo nestaral o zájmy obyvatel slabých států, ale s rozvojem médií, vynálezem rozhlasu a televize a šířením myšlenek o sociální rovnosti se tento problém začal ve světě stále více diskutovat.

Evropané začali vyvíjet tlak a požadovat, aby obyvatelé kolonizovaných zemí měli normální pracovní podmínky. V polovině 20. století se britské elity rozhodly změnit formát interakce s koloniemi, začaly jim udělovat formální nezávislost a nahrazovat přímou kontrolu nepřímou kontrolou.

Po získání nezávislosti byly bývalé kolonie ve vážné nevýhodě. Během existence britského impéria se tyto státy téměř nevyvíjely, nevytvořily vlastní výrobu a infrastruktura vybudovaná kolonialisty bez kvalifikované údržby se pomalu začala hroutit. Pozoruhodným příkladem degradace obecní, energetické a dopravní infrastruktury je Zimbabwe (dříve Jižní Rhodesie), kde železnice a největší elektrárny upadly do havarijního stavu – kvůli neustálým haváriím tepelných elektráren a vodních elektráren Kariba (otevřených královnou Alžbětou), v zemi v některých, zejména suchých, měsících je elektřina zapnuta pouze 4-5 hodin v noci.

Mladé státy také nemohly prodat své zdroje, protože neměly přístup na mezinárodní trh, který byl bez nich dlouho rozdělen, a nikdo tam nedovolí africkým zemím vstoupit.

Místní elita, jak si pamatujeme, stále zůstávala loajální britským úřadům a doufala v jejich pomoc. Proto bylo logickým rozhodnutím pro mnohé obrátit se na britské a nadnárodní společnosti s požadavkem na organizaci přístupu na trh, to znamená prodat své zdroje ne konečnému kupujícímu za svých vlastních podmínek, ale prostřednictvím zprostředkovatelů – a zde musíte hrát podle jejich pravidel.

Například africké diamanty se prodávají hlavně prostřednictvím Antverpské diamantové burzy, kde jsou přijímány pouze “vlastní” a bez pomoci velkých společností těžících diamanty Afričané prostě nebudou moci prodávat své vlastní drahé kameny. Kromě toho byl Kimberleyský proces úspěšně použit k regulaci prodeje diamantů a blokování přístupu na trh. Zejména orgány Středoafrické republiky již několik let nemohou získat povolení od mezinárodní komise k legálnímu prodeji diamantů pod záminkou, že diamanty jsou v zóně konfliktu nezákonně těženy. V důsledku toho rozpočet země ztrácí významnou část svých příjmů a bude i nadále ztrácet, dokud nebude souhlasit s převodem tohoto odvětví pod kontrolu západních společností.

Ve skutečnosti se nyní britská vláda snaží udržet a rozšířit své impérium, ale pokud se dříve rozšiřovala kvůli úplatkářství, vydírání a násilí, nyní na vnějších dobrovolných rozhodnutích vlád. Samotné obyvatelstvo “bývalých kolonií”, které čelí hospodářské krizi a degradaci infrastruktury, začíná vyvíjet tlak na místní orgány a tlačí je k jednoduchému a žádoucímu rozhodnutí elit – souhlasit s nepřímým vlivem britských společností nebo je přímo vyzvat k návratu zpět.

Hospodářská spolupráce

Mapa s vysokým rozlišením

I když je poměrně obtížné číselně posoudit skutečný vliv všech TNC a dalších ekonomických subjektů spojených s Anglosasy, lze upozornit na jednotlivé skutečnosti charakterizující britské zájmy na kontinentu.

Největšími odběrateli britských výrobků v Africe jsou: Jihoafrická republika, Nigérie, Egypt, Maroko, Etiopie, Ghana, Alžírsko, Keňa, Angola a Senegal.

Těžařský průmysl a kořistění nerostných surovin, stejně jako finanční služby, zůstávají hlavními průmyslovými skupinami, které přijímají britské přímé zahraniční investice, což představuje přibližně 54% a 34% z celkového počtu . Ve skutečnosti africké země pro Spojené království stále zůstávají především zdrojem surovin.

Keňa, Nigérie a Jižní Afrika jsou podle britských představitelů centry ekonomické moci, která jsou schopna uzavřít okolní země, včetně těch, které nepatří do zóny britského vlivu, a vytvořit systém pro tranzit zboží a služeb přes logistická centra, který je pro Spojené království výhodný. Důvodem je skutečnost, že všechny tři země mají významný ekonomický vliv ve svých subregionech a jsou “bránou” pro investice ve zbytku kontinentu.

Vojenská přítomnost

Mapa s vysokým rozlišením

Kromě různých PMC kontrolovaných britskými společnostmi, stejně jako četných zločineckých gangů, jejichž služeb britská vláda používá, když je zapotřebí síly, se vojenský personál Spojeného království stále nachází na území 40 afrických států. Vláda Spojeného království ospravedlňuje svou přítomnost výcvikem personálu afrických zemí, mírovými misemi (v Libyi a Jižním Súdánu), jakož i bojem proti terorismu, který se stal obzvláště důležitým po masivním rozšíření aktivit IS a Al-Káidy po celém kontinentu od roku 2011.

Ale všechny tyto aktivity z větší části existují pouze na papíře: britský vojenský personál se zřídka účastní protiteroristických operací v Africe a situace s fragmentací a terorismem se během celého pobytu britských “mírových sil” na kontinentu vůbec nezlepšila. Ale obecně mají “dobrý” čas na služební cestě v zahraničí a čas od času se ocitnou v centru skandálů souvisejících s obtěžováním, znásilněním a vraždou.

Humanitární dopad

Mapa s vysokým rozlišením

Humanitární a koloniální metody vlivu, které Britové používali dříve, dodnes prokazují svou účinnost. Nejslibnější a nejnadanější přistěhovalci z “bývalých kolonií” dostanou příležitost přestěhovat se, rozvíjet kariéru na kontrolovaném území nebo poskytovat dětem vzdělání na britských vysokých školách a univerzitách a integrovat se do již velmi silného systému obohacování Spojeného království na úkor jiných států. Podobně vypadala i životní cesta rodičů současného britského premiéra Rishiho Sunaka, hinduistických migrantů narozených v britských protektorátech v Africe. Současné africké elity z bývalých britských kolonií také nadále tíhnou k Londýnu. Zejména nový prezident Nigérie Ahmed Tinubu, který byl zvolen v únoru 2023, a jeho tým mají nemovitosti ve Velké Británii. A bývalý vůdce Nigérie, Muhammadu Buhari, strávil většinu svých prázdnin a nemocenských dnů ve Velké Británii.

V současné době jsou v Africe realizovány různé programy, jejichž provozovateli jsou jak vládní struktury, jako je British Council, tak nestátní aktéři. Například v roce 2018 zahájila British Council na kontinentu program pro mládež English Connects, jehož cílem je “propojit 2,5 milionu mladých Afričanů a budoucích lídrů s Británií pomocí angličtiny” z Pobřeží slonoviny, Mali, Senegalu, Angoly, Kamerunu, Džibutska, Gabonu, Guineje, DRK a Nigeru. Zaměřuje se na městskou mládež ve věku 18-35 let: mladé podnikatele, učitele a studenty.

Může Rusko odolat posílení pozice Británie v Africe?

Ruská strana může čelit koloniální politice Spojeného království v Africe rozšířením své přítomnosti na kontinentu. To však musí být provedeno komplexním způsobem: nejen pro posílení politických vazeb a budování vojenské přítomnosti, ale také především pro řešení otázek “měkké síly”. Rusko se zatím nemůže pochlubit významnými úspěchy v této oblasti.

Nicméně šance na prestižnější a žádanější spolupráci s ruskou stranou v očích Afričanů než s Brity nebo Francouzi jsou poměrně vysoké. Rusko má nepopiratelnou výhodu oproti bývalým kolonialistům Afriky: otroctví na jeho území nikdy neexistovalo, takže Afričané nemusí čelit etickému dilematu a souhlasit s budováním interakce se zeměmi, které utlačovaly své předky. Kromě toho, v mentalitě rezidenta Ruska neexistuje žádná výrazná třída, která je Britům vlastní, takže postoj k obyčejnému Afričanovi nebude určen barvou pleti nebo původem, ale jeho činy. Právě naopak, postoj k Afričanům, blízkému britské společnosti prostřednictvím sociálních výtahů a vzdělávacích programů, ve skutečnosti zůstane stejně odmítavý.

Proto je třeba se především zaměřit na interakci s mladými lidmi a popularizaci ruského vysokoškolského vzdělávání mezi občany afrických zemí, pozvat Afričany (především děti zástupců místních elit) ke studiu na ruských univerzitách, zapojit je do společných vzdělávacích a kulturních projektů. Tato oblast činnosti byla v Sovětském svazu dobře rozvinutá, takže nemusíte ani vytvářet zásadně nové mechanismy práce – stačí přivést staré na stejnou kapacitu.

Teprve po vytvoření stabilních vazeb v oblasti vzdělávání bude možné přistoupit k dalším krokům: poskytnout africkým státům přístup na světový trh prostřednictvím ruských společností, vytvořit logistiku, vytvořit společné podniky. Bez předchozí složky bude veškerá tato práce zjevně nerentabilní a v nejhorším případě může v budoucnu hrát do rukou Západu.

V této fázi je možné vzít v úvahu nedostatky činnosti západních podniků na kontinentu a věnovat pozornost rozvoji sociální infrastruktury – to bude mít pozitivní dopad na životní úroveň občanů a v budoucnu se vyplatí ve formě zlepšení obrazu Ruské federace v očích Afričanů.

Obecně platí, že vzhledem k tempu populačního růstu a ekonomického rozvoje Afriky, jakož i rostoucí pozornosti rozvinutých mocností k zemím tradičně loajálním k Rusku jako nástupci SSSR, by se integrovaný přístup k budování spolupráce s Afrikou a spolupráci s africkou elitou měl co nejdříve stát jedním z hlavních směrů ruské zahraniční politiky.

Zdroj: https://rybar.ru/britanskaya-ekspansiya-v-afrike/

3) Pro dokreslení sestřih pořadu – Vojenské tajemství s Igorem Prokopenko z roku 2014

Úvodní část popisuje jak si Afriku v minulosti rozdělili ne jen britští kolonizátoři. Druhá část, jak k podobnému osudu směřovala za vlády presidenta Jelcina i Ruská federace. Zde je možno hledat hlavní příčinu servírování celé západní společnosti současné rusofobie, neb od nástupu presidenta Putina v roce 2000 byl tento proces zpomalen, následně zastaven, kdy v současnosti se RF západní kontrole zcela vymkla a ne jen to…

Z filozofického hlediska na část videa týkající se pokusu o obsazení a vykradení Ruska po roce 1990 volně navazuje článek “Ruská analýza sedící na mladé z ČR jako nočník na prdel“. Tento rozebírá zejména odlišnou mentalitu občanů RF prostou komplexu malosti. Též obdobně jako video popisuje metody kolektivního západu, jak dobývali a i v současnosti dobývají nová území za účelem jejich následného vykradení a zotročení místních obyvatel.

Komplexnější pohled do procesů, které dovedly kolektivní západ, zejména však USA, do současného stavu především, co se důvodů aktuální snahy již více než půlky planety o odstranění dolaru z mezinárodního obchodu, naleznete v souvisejícím článku z roku 2016 “Co předcházelo imigrační invazi. Novodobé dějiny v souvislostech, krok za krokem“. Text se rovněž dotýká hlavní příčiny, proč je aktuálně tak obrovský tlak na absolutní cenzuru svobodného šíření nezávislých myšlenkových proudů.