Rothbardovský pohled na americkou historii




Sdílet článek:

Rothbard se dostal daleko za ekonomii ve svém díle o historii. Ve čtyř svazkové knize „Conceived in Liberity (1975-1979) (135), vyložil detailní popis americké koloniální historie, aby zdůraznil libertariánské předpoklady americké revoluce. Jeho základní teze se objevila v jeho diskusi o vývoji 17. století. Uvádí: „Významný historik Carl Becker pozvedl otázku o rozsahu, v jakém americká revoluce byla bitvou o ‚domácí vládu‘ kolonií vůči Anglii, a naopak bitvou o to, „kdo by měl vládnout doma,“ v rámci kolonií… My si nyní můžeme udělat úsudek o této skutečnosti pomocí ranných revolucí pozdního 17. století a následných evolucí. Viděli jsem jak revoluce v 70. letech 17. století a zvláště po roce 1688, smetla téměř každou kolonii v Americe: od Baconovi revoluce ve Virginii k Leislerově revoluci v New Yorku, k pokračujícímu stavu revoluce v New Jerseys. Všechny tyto revoluce mohou být klasifikovány jako „klasicky liberální“ a lidové; ve zkratce v podstatě masová hnutí za libertariánské cíle a v opozici k tyranii, vysokým daním, monopolům a omezením ze strany různých vlád.“ (136)

Protože revolty byly zaměřeny proti státnímu útlaku, antiteze vnitřní versus vnější revoluce nadhozená Beckerem musí být odmítnuta: „Když tyto kolonie povstaly, nedělaly to per se proti Anglii, ale proti útlaku státu, ovládaného anglickou vládou. A fakt, že náhlé oslabení anglické moci během Slavné revoluce (1688), které se dotklo těchto revolucí, v žádném smyslu neznehodnocuje tento závěr.“

Koloniální éra v Rothbardově pohledu nebyla pouze jen bojem za svobodu. Měl málo pochopení pro novoanglický puritanismus: „Jedním z vlivů na koloniální americké myšlení byl ten fakt, že se objevily dvě v kontrastu stojící tradice plynoucí z protestantského a puritánského dědictví. Jedna byla fanatickou teokratickou pronásledující tradicí, která dosáhla svého vrcholu v zátoce Massachusetts a v holandské oranžistické straně.“ (138) Jeho tvrdý soud spočívá částečně na detailním vysvětlení z předchozího svazku o persekuci protinomské aktivistky Anny Hutchinsonové (1591-1643). Doporučoval knihu Thomase Jeffersona Wertenbakera „The Puritan Oligarchy“ (139) jako „brilantní a hlubokou kritiku.“ (140)

Mnohem větší Rothbardovu oblibu získala druhá tradice (protestantská): „Ta druhá byla optimistická, individualistická, libertariánská a i deistická a měla svůj odraz mezi hnutím Levellerů a u takových uprchlíků z Massachusetts jako Anna Hutchinsonová a Roger Williams, a později  Charles Chauncy a Jonathan Mayhew.“ (141)

Rothbard zdůraznil vliv „Algernona Sidneye, Johna Locka a Johna Trencharda a Thomase Gordona v Catonových dopisech. Každý z nich učinil důkladný příspěvek k růstu a rozvinutí libertariánského myšlení v Americe.“ (142) Viděl Lockeho jako v podstatě radikálního libertariána: „Byly zde dva proudy v Lockově „Eseji“: individualistický a libertariánský a konzervativní a většinový, je jednoduché najít příklady váhání a nekonzistence. Ale individualistický pohled je jádrem argumentace… Locke byl mimořádně rezervovaným a úzkostlivým pisatelem stran politických záležitostí… Proto není nerozumné předpokládat, že konzervativní proud u Locka byl maskováním radikálně libertariánského jádra jeho pozice.‘“ (143) Trenchard a Gordon interpretovali Lockeho právě tímto způsobem; oni „velmi radikalizovali dopad Locekova libertariánského kréda.“ (144) „Catonovi dopisy“ varovaly před tyranií moci. Ta trvale ohrožuje svobodu a musí, jestliže je to nutné, být omezována možností revoluce.

„‘Caton‘ ujišťoval své čtenáře, že zde není žádné nebezpečí, že veřejnost by mohla vykonat svoje právo na revoluci proti tyranské vládě příliš často nebo nerozvážně; díky ustáleným návykům, stejně jako propagandě a moci vlády, je nebezpečí spíše opačné.“ (146)

Rothbardův komentář zde vyzvedává zásadní záležitost: jak vlivní jsou intelektuálové jako Locke a Trenchard a Gordon, a co je motivuje? Jeho odpověď vyjadřuje základní charakteristiku celého jeho přístupu k historii. Dává do kontrastu dva druhy intelektuálů: „dvorní intelektuály,“ kteří slouží autoritám, primárně si přejí získat peníze a moc po sebe samotné. A revoluční intelektuály, kteří oponují státu a činí tak z ryzího přesvědčení.

Nepotlačuje žádná slova o první skupině: „Vládnoucí třída – ať jsou to válečníci, šlechta, byrokraté, feudální majitelé půdy, monopolní obchodníci anebo koalice několika těchto skupin – musí zaměstnat intelektuály, k přesvědčování většiny veřejnosti, že vláda je přínosná, nevyhnutelná, nutná a i božská. Historickou vůdčí rolí intelektuálů je to, že jakožto dvorní intelektuál, který za podíl na moci a mamonu, ve formě méně významného společníka, nabízí zbývajícím částem vládní třídy vymýšlené apologie pro státní vládu, s kterými přesvědčuje v omyl uvedenou veřejnost.“ (147)

Rothbard souhlasil s Étiennem de la Boétie (1530-1563) a Davidem Humem (1711-1776), že vláda závisí na lidové podpoře: „žádný stát – žádná minorita – nemůže vydržet déle u moci, pokud není podporována, i kdyby jen pasivní menšinou.“ (148) Proto ta naléhavá potřeba pro intelektuály, aby vedli veřejnost.

Jiným případem jsou revoluční intelektuálové: „Jsou to obvykle přímo ekonomické zájmy radikálních intelektuálů, které jim samotným dovolují ‚se prodat‘ tak, aby byli kooptování do vládnoucího státního aparátu. Intelektuálové, kteří si vybrali radikální opoziční cestu… můžou být stěží ovládáni ekonomickými motivy; naopak, jen plameně ovládaná ideologie, mířící na zaujetí pro spravedlnost, může udržet intelektuály na důsledné cestě k pravdě… Tak, etatisté mají tendenci být ovládáni ekonomickými motivy, s ideologií sloužící jako kouřová clona pro takovéto motivy, zatímco libertariáni nebo antietatisté jsou ovládáni hlavně a centrálně ideologií, ekonomická ochrana má u nich podřízenou roli.“ (149)

Pokud se obrátíme k samotné Americké revoluci, Rothbard odmítá názor hlavního proudu. Statečnost a vojenské vedení Georga Washingtona (1732-1799) na něj neudělalo dojem. „Washington se vydal na cestu transformace lidové armády, jedinečně vhodné pro libertariánskou revoluci, na ortodoxní a despoticky ovládanou etatistickou sílu po vzoru evropského modelu. Jeho primárním cílem bylo zničit individualistický a demokratický duch amerických ozbrojených sil.“ (150)

Pro Rothbarda nebyly Články Konfederace na rozdíl od většiny historiků, tuze slabým uspořádáním, které potřebovalo být nahrazeno více na centrismus zaměřenou ústavou. Právě naopak, Články sami dovolovaly příliš mnoho centrální kontroly. „Zatímco radikálové uspěli ve vyceňování centralistických zoubků, Články byly významným krokem z volné, ale efektivní svornosti původního Kontinentálního kongresu směrem k vytvoření mocné nové centrální vlády. V takovém rozsahu, že byly důležitým vítězstvím konzervatismu a centralizace a ukázaly se být stavbou na půli cesty k Ústavě.“ (151) Pro Rothbarda, to byla rozhodně špatná cesta.

Zdůrazňoval radikální charakter Americké revoluce. „Byla to první úspěšná válka národního klasického liberalismu proti západnímu imperialismu. Lidová válka, vedená většinou Američanů, kteří měli kuráž a zápal k povstání proti ústavně ‚legitimní‘ vládě, které vlastně odhození její ‚suverenity‘.“ (152)

Stran toho může být vznesena námitka, že vnější revoluce nemusí být také vnitřně radikální; ale Rothbard stojí připraven se svojí odpovědí.“…náhlé svržení [britské] nadvlády nevyhnutelně uvrhne vládu do fragmentované, lokální, kvazi-anarchistické formy. Když také zvážíme to, že revoluce byla vědomě a radikálně zaměřena proti daním a proti centrální vládní moci, nevyhnutelný úder revoluce ve prospěch radikální změny směrem ke svobodě se stává krystalicky zřejmým.“ (153)

Thomas Jefferson (1743-1826) a Thomas Paine (1737-1809) se řadí vysoko mezi hrdiny tohoto radikálního pohybu směrem ke svobodě. Paine ve své knize „Zdravý rozum“: „… nejen, že obnažuje kořeny monarchie, ale poskytuje brilantní náhled na charakter a původ Státu samotného. Učinil rozhodující pokrok v libertariánské teorii o společensko-smluvní doktríně původu Státu. Zatímco následoval Lockeho v tvrzení, že Stát by se měl omezit na ochranu přirozených práv lidí, viděl jasně, že tehdejší státy se nezrodily tímto způsobem nebo za tímto účelem. Místo toho byly zrozeny prostým dobýváním a plundrování.“ (154) Naproti tomu Rothbard souhlasil s politikem Richardem Henrym Leem (1732-1794) v tom, že Benjamin Franklin (1705-1790) byl „zlý starý muž.“ (155)

Rothbard se nezabýval americkou historií 19. věku tak detailně jako koloniální dobu; ale jeho poučný článek „Původ státu blahobytu v Americe“ nabízí klíč k jeho interpretaci této doby. (156) Argumentuje, že stát blahobytu nemůže být stopován k hnutí pracujících. Spíše yankeeovský postmileniální pietismu vedl k etatistické sociální reformě. Byl to výtvor hnutí „Druhého velké procitnutí“ (Second Great Awakening), vedeného Charlesem G. Finneyem (1792-1875). Víry, že Kristus se nevrátí na zemi do té doby, než bude svět reformován, hnutí usilovalo o obrození sociálního řádu skrze státní donucení. „Jen po pár letech agitace bylo těmto novým protestantům jasno, že království Boží na zemi by mohlo být ustaveno jen vládou, která byla považována za vzpruhu pro spasení jednotlivce pomocí potlačení příležitostí pro hřích.“ (157)

Mezi hlavními hříchy, proti kterým se bojovalo bylo pijáctví („démon rum“) a „jakékoliv aktivity v neděli mimo modlení se a čtení Bible.“ Postmileniánský pietismus silně oponoval katolické církvi; hnutí za veřejné školy bylo z větší části pokusem o „protestantizaci“ dětí katolických imigrantů. Tyto skupiny se většinou koncentrovaly v Nové Anglii. „Koncentrace nových etatistů v Yankeejské oblasti nebyla nic pozoruhodného.“ (158) Brzy se chopily velké vlády také v případě ekonomiky. „Použití velké vlády k vytvoření dokonalé ekonomiky se zdá být paralelou k použití vlády k potlačení hříchu a vytvoření dokonalé společnosti.“ (15) Postmileniánští pietisté tíhli k Republikánské straně.

„Na druhou stranu, všechny náboženské skupiny, které nechtěli býti předmětem postmileniánské pietistické teokracie… přirozeně tíhli směrem k laissez-faire politické straně, k Demokratům.“ (160) Rothbard tvrdí, že boj mezi postmileniánskými pietisty a jejich Demokratickými oponenty ležel v srdci politických kampaní většiny 19. století.

Směrem ke konci století se stávali progresivističtí intelektuálové často sekularizovanými. Jejich důraz se změnil: „… čím dál dále od Krista a víry, která se stala čím dál tím více vágnější a popletenější, a více a více směrem k sociálnímu evangeliu s vládním korigováním, organizováním, a i eventuálně plánováním dokonalé společnosti.“ (161)

Richard T. Ely (1854-1943) a jeho student John R. Commons (1862-1945) byli klíčovými osobami v této změně. Dalším byl: „…prorok ateistické nejvyšší demokracie, filosof John Dewey (1859-1952)… Je málo známo, že v ranném stádiu jeho zdánlivě nekonečné kariéry byl Dewey žhavým kazatelem postmilenialismu a nadcházejícího Království.“ (162)

Rothbard se zabýval také progresivisty ve své eseji „World War I as Fulfillment: Power and the Intellectuals.“ (163) Dokumentoval v něm až do mrtě, že progresivističtí intelektuálové, „pokrokoví myslitelé,“ dle svého vlastního odhadu, byli docela ochotní uvalit utrpení a smrt na jiné, jestliže tím, že tak učinili, mohli pokročit ve svých šílených plánech. Jako Rothbard poznamenává: „Válka… nabídla výbornou příležitost zavést kolektivistické společenské řízení v zájmu sociální spravedlnosti.“ (164) Opět je John Dewey hlavní postavou. „Síla, prohlašoval, byla jednoduše ‚prostředkem pro dosažení výsledku‘, a tak nemohla být per se velebena ani odsuzována.“ (165)

 

(135) Conceived in Liberty, sv. I: A New Land, A New People: The American Colonies in the Seventeenh Century; sv. II: „Salutary Neglect“: The American Colonies in the First Half of the Eighteenth Century; sv. III: Advance to Revolution, 1760-1775; sv. IV: The Revolutionary War, 1775-1784 (1979; Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1999).
(136) Conceived in Liberty, sv. I, str. 510.
(137) Ibid.
(138) Ibid. sv. II, str. 188.
(139) Thomas Jefferson Wertenbaker, The Puritan Oligarchy (New York: Charles Scribener’s Sons, 1947).
(140) Conceived in Liberty, sv. I, str. 516.
(141) Ibid., sv. II, str. 188.
(142) Ibid.
(143) Ibid., str. 190. Willmoore Kendall, s nímž se tu brzy setkáme interpretoval Lockeho jakožto zastánce většiny; Rothbardova kritika Kendalla může být nahlížena jakožto radikální lockeovský útok na konzervativního Lockeána.
(144) Ibid., str. 192.
(145) John Trenchard a Thomas Gordon, Cato’s Letter or Essays on Liberty, Civil and Religious and Other Important Subjects, 4 svazky (New York: Russell and Russell, 1969).
(146) Conceived in Liberty, sv. I, str. 195.
(147) Ibid., sv. III, str. 352.
(148) Ibid.
(149) Ibid., str. 353-354.
(150) Ibid., sv. IV, str. 43.
(151) Ibid., str. 254.
(152) Ibid., str. 443.
(153) Ibid., str. 444-445.
(154) Ibid., str. 137.
(155) Ibid., str. 360.
(156) Journal of Libertarian Studies 12, číslo 2 (podzim, 1996): str. 193-229.
(157) Ibid., str. 199.
(158) Ibid., str. 200.
(159) Ibid., str. 201.
(160) Ibid., str. 201-202.
(161) Ibid., str. 204.
(162) Ibid., str. 207-208.
(163) Journal of Libertarian Studies 9, číslo 1 (zima, 1984): str. 81-125. Přetištěno v John V. Denson, ed. The Costs of War: America’s Pyrrhic Victories, druhá edice (New Brunswick, N. J.: Transcation, 1999).
(164) Denson, ed. The Cost of War, str. 271.
(165) Ibid.

 

bawerk.eu

Autor: David Gordon. Vyšlo v knize The Essential Rothbard

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (4 hodnocení, průměr: 5,00 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*