SU/ANNA STRUNECKÁ
Jak žít lépe, zdravěji, až úplně nejzdravěji, je módou a heslem naší doby. Na toto téma bylo napsáno už tolik knih, že se zdá, že podle těchto knižních návodů už bychom měli být ve všech ohledech těmi nejzdravějšími lidmi snad v celé historii světa. Jenže zdá se, že to tak úplně neplatí. Svědčí o tom jak vědecké studie, tak i běžné mediální zprávy. Jen namátkou pár titulků: „Zdraví lidí se zhoršuje a není jasné proč? Zdravotní stav české populace se zhoršil až o 30 procent a na vině není jen koronavirus. Jíme nezdravě, a stravovací návyky se zhoršily až u čtvrtiny lidí“. Vybrala jsem jen tři věty, ale bylo by možné citovat ještě hodně dlouho. Proč se to děje? Na co zapomínáme? Co děláme špatně? A co děláme vlastně hůř než dříve? O tom všem, a mnohém dalším, si budu povídat s paní profesorkou Annou Struneckou. Prozradím vám, že celý svůj profesní život zasvětila oblasti fyziologie a biochemie. Působila na přírodovědecké fakultě, a přednášela na matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Je autorkou vysokoškolských skript, a také knih pro laickou i odbornou veřejnost. K těm nejznámějším a také nejprodávanějším patří například „Doba jedová“ a „Doba jedová a covidová“, nebo „Varovné signály očkování“, a mnoho dalších. Ještě vám prozradím, že i dnes, i když už je v důchodu, stále publikuje odborné práce.
Martina: Paní profesorko, jsem ráda, že se opět vidíme.
Anna Strunecká: Dobrý den milá Martino, a děkuji za pozvání. Velice si vážím toho, že mě zvete mezi své spolupracovníky, což jsou většinou vyhlášené autority ve svých oborech.
Martina: Jsem moc ráda, že jste pozvání přijala. Paní profesorko, já jsem tady v úvodu řekla nějaké titulky, věty, úvahy a myšlenky o tom, že podle některých studií, i podle mnohých lékařů, se zdraví u nás, i v řadě západních zemí, zhoršuje. Vnímáte to také tak, nebo jenom slyšíme trávu růst?
Anna Strunecká: Bohužel je to tak. Já jsem si myslela, když jsem začala psát své články pro laickou veřejnost, když jsem začala psát své knížky, že tím budu dávat lidem návody, jak zdravě žít, čeho se vyvarovat, nebo co na druhou stranu dělat, abychom si udrželi zdraví. Ale bohužel zjišťuji, že to lidé, vzhledem k uspěchanému životu, a vzhledem k nejrůznějším podmínkám, nedodržují, mimo jiné také proto, že člověk ani nemůže dodržovat všechny zásady zdravého života, protože by to prostě za ten den nestihl.
Martina: A v čem si tedy myslíte, že tkví hlavní příčiny tohoto zhoršujícího se stavu? Je to jenom spěch?
Anna Strunecká: Hlavní příčiny souvisí s celkovým vývojem světa a společnosti. Toho, jakým způsobem lidé získávají potraviny, jakým způsobem se stravují. Tak třeba moji přátelé z Ameriky, například Mark Hyman, což je významná lékařská autorita, čelí tomu, že narůstá obrovské množství diabetiků. On napsal knihu, ve které lidi učí návrat k plotně, aby si uměli uvařit polévku, udělat salát, nakoupit základní potraviny, a připravit si z nich jídlo. Protože lidé jsou zvyklí brát všechno hotové, tak jak to je, aby to šlo rychle. Aby to šlo bez námahy.
Martina: Ale vysvětlete mi jednu věc: Naše maminky, babičky – maminky už asi úplně ne, ale babičky, prababičky – trávily přípravou a opatrováním rodinného krbu, dá se říci, možná 80 procent svého veškerého času. My máme spoustu udělátek a pomocníků, nemusíme mrkvičku ani strouhat, a prostě se to hodí do robota. Tak proč tedy takový ústup z jakýchkoliv principů, které se neustále snažíte prosazovat a které se snaží prosazovat zastánci zdravějšího, přirozenějšího životního stylu? Co nám v tom tedy vlastně brání? Dalo by se říct, že máme všechny podmínky, abychom byli zdravější, než jsme, ale my jdeme zaručeně vychýlenou cestou.
Anna Strunecká: V tom to právě je, protože každá žena chce vypadat pěkně, chce vypadat dlouho mladě, nechce být unavená. Já sama například už leccos pamatuji. Ve své osmé dekádě života vím, že ani já jsem nechtěla trávit tolik času s přípravou jídla, jako moje maminka. Že jsem hledala, jak si to usnadnit, jak udělat jídlo rychleji. A vím, že spousta mých kolegyň, nebo spousta žen vůbec, nechce strouhat mrkev. Na fakultě jsme jako laboratorní objekty k laboratornímu výzkumu pěstovali hmyz, sarančata, a já jsem chtěla, aby jim moje laborantka strouhala mrkev. A ona říkala: „No, to nestrouhám ani dětem. Vždyť ani nevím, jak se mrkev strouhá.“
Ženy dnes trpí hormonální obezitou – silná stehna, velké břicho. Její příčinou je koktejl jedovatých látek v potravě a vzduchu, obezogenů, které narušují hormonální regulaci
Martina: Ubohá sarančata.
Anna Strunecká: „Přeci si nezničím ruce.“ To je prostě otázka stylu života. Já dneska ukazuji, třeba na příkladu vzniku Alzheimerovy nemoci, vzniku civilizačních nemocí, ale i na příkladu vzniku autismu, že dítě nemá od narození šanci uniknout všem nežádoucím vlivům, které kolem nás jsou. A to není jeden vliv, nebo jestli jím polévku, piju, nebo nepiju kávu, ale je to tím, že kolem nás jsou miliony látek. Naše první populárně naučná knížka Doba jedová vyvolala tento dotaz: „A žijeme opravdu v době jedové?“ A já, jako vědec, odpovídám: „Ano.“ Biologové, biochemici, chemici, mají seznam všech látek, které kdy lidé vyrobili, poznali, zanalyzovali. Je to asi dvě stě milionů látek. To znamená, že to všechno nás obklopuje, a není v možnostech žádné vyspělé vědy, ani technologie, analyzovat, jak nám to škodí. Ale my, s profesorem Patočkou, rádi zdůrazňujeme, že na každého člověka působí koktejl těchto chemických látek, a na každého působí jinak, podle toho, jaký má doma nábytek, v jakém prostředí, nebo zaměstnání se pohybuje, jaké mají děti ve škole lavice, podlahu, a tak dále. A toto vše na člověka působí.
Já třeba mám jednu přednášku, kde širokou veřejnost informuji o hormonálních disruptorech, tedy že existují desítky látek, které se uvolňují z prostředí, které máme v kosmetice, nebo v nápojích, které pijeme, a to všechno působí na naše hormonální regulace. Podívejte se, že když se udělá hezky, a ženy se odhalují, tak vidíme spoustu nezdravě obézních mladých dívek. To za našeho mládí tenhle typ obezity – silná stehna, silné veliké břicho – tento typ obezity nebyl. My jsme byli obézní tehdy, když jsme jedli příliš mnoho, ale teď je takzvaná hormonální obezita.
Martina: A co to znamená?
Anna Strunecká: Ta je způsobena různými příčinami. Vědci dokonce některé látky, které jsou ve vnějším prostředí, nazývají i obezogeny, to znamená, že způsobují obezitu. A to jsou třeba i ftaláty z kosmetiky.
Martina: A to je vlastně to, o čem říkáte, že je to koktejl. Znamená to, že my do sebe dostaneme třeba v jídle nějakou látku, která by sama nenadělala velkou paseku…
Anna Strunecká: Ano.
Martina: Ale pak přijdete do prostředí, kde jsou například nějaké výpary, zpomalovače hoření, nebo sníte něco, kde jsou soli hliníku, a v tu chvíli to spustí nějakou reakci v těle? Ale to my nikdy nemůžeme vědět – co, s čím, u koho, a jak…
Anna Strunecká: A každé tělo je jinak citlivé, jinak nastavené. Dneska také významnou úlohu hrají, když mluvíme o obezitě, bakterie v našich střevech. Ve střevech máme milióny bakterií, takže vlastně v našem střevě žije celý svět bakterií – mikrobiom, který má 100krát větší genetickou informaci než naše tělo. Je tam 10krát větší počet buněk, než je počet buněk našeho těla. Čili, máme v břiše celý svět bakterií, který ovládá naše tělo. Je to velice populární: Potravinoví výrobci nám doporučují jogurty, doporučují nám kdeco, abychom si tento mikrobiom pěstovali. Ale i tam to může způsobit, že je dívka, nebo žena, osoba, obézní. To není jenom tím, že se přejídá, ale že má třeba umělý koberec, případě závěsy, ze kterých se něco uvolňuje.
Hladovka pomáhá i na diabetes druhého typu, přestože se tvrdí, že cukrovkáři musí pravidelně jíst
Martina: To znamená, že mám doma třeba špatnou podlahovou krytinu, a proto tloustnu?
Anna Strunecká: Ano, to je možné.
Martina: Aha! To je skutečně překvapivá výmluva. Já se tomu teď směji trochu zoufale, protože stále této korelaci nerozumím. U nás se miliardy dolarů ročně investují do výzkumů. Miliardy se investují do farmaceutického průmyslu. A výsledkem je, že žijeme, jak žijeme: Jsme stále nemocnější, roste počet rakoviny, depresí, narůstá množství psychických nemocí, narůstá alzheimer, cukrovka, jsme stále tlustější. Tomu se říká: Pokrok nezastavíš. Co s tím, paní profesorko? To nedává logiku? Celé to vypadá jako vyvrácené z kloubů.
Anna Strunecká: Víte, problém je v tom, že jsme se od začátku mého výzkumu nesnažili najít jen jednu příčinu určité nemoci, jednu bakterii, jednu reakci. Ale farmaceutický průmysl je založen na tom, že dělá cílené léky, čili působí na jednu reakci, na jednu sloučeninu. Jenomže tělo je nesmírně složité. Existuje něco, čemu se říká „metabolická mapa“, což je souhrn všech chemických reakcí, které probíhají v lidském těle. A tyto „metabolické mapy“ visí jako plakát ve většině laboratoří. To je něco tak složitého, že to nemůže jeden lidský mozek vůbec obsáhnout, pojmout. A teďka, kdykoliv člověk chce do něčeho zasáhnout, tak to je jako když jdete kladivem na hodinky. Takže, jak má člověk řídit své zdraví? Já říkám: Do jisté míry – vaše intuice vám poví. Vaše intuice vám napoví, co vašemu tělu dělá dobře, a co mu dobře nedělá. Jenomže lidé jsou pohodlní.
Martina: Také jste řekla, že i když budeme dělat všechno možné, tak systému nežádoucímu vlivů se nemáme šanci vyhnout, jen je omezit, minimalizovat, jak to jde. Je to tak?
Anna Strunecká: Ano. Při našich řečech mě napadá jedna rada, která pomáhá třeba i v případě diabetiků, a to je hladovka. Člověku pomáhá hladovka. My žijeme v takovém přepychu, máme všeho tolik, že všechny naše frakční, regulační mechanismy, které měly z těla vylučovat to, co je tam nadbytečné, čeho je moc, které měly regulovat hormony, jsou přesycené. Jak všeho dostáváme moc, tak naše hormony ztrácí citlivost. Máme třeba hormon nasycenosti, leptin, který by měl člověku říct, když jí, že má dost. Jenomže se zjistilo, že u obézních se ztrácí citlivost na leptin, takže se říká, že tento hormon klepe na dveře, ale nikdo ho neslyší.
Proč máme dnes tolik diabetiků? Diabetes druhého typu je ztrátou citlivosti na inzulin. My jsme se naučili, že cukrovka je nedostatek inzulinu. Ale takováto původní cukrovka, která vzniká nedostatkem inzulinu, je už dnes vzácná. Dneska máme v České republice přes milion diabetiků – je to je nemoc dospělých, kterou trpí pomalu každý druhý senior – a to proto, že organismus ztrácí citlivost na inzulin. Takže je do jisté míry nesmysl říkat těmto lidem, aby si píchali inzulin, protože ho mají dost, ale jejich tělo na něj neodpovídá.
Martina: A čím to, že tělo dospělo do stádia takového defektu?
Anna Strunecká: Čím to? Asi proto, že dostává všeho nadbytek. Existují mýty, že diabetik nesmí hladovět. Podívejte, když jedete na nějakou akci, kde je all inclusive, tak tam jste v místnosti, kde můžete sníst, co chcete, ale nesmíte nic vynášet. Ale diabetici si můžou vynášet krabičky, aby měli na pak, aby mohli jíst i v noci. Jenomže se zjistilo, že diabetikům pomáhá hladovka. Ale Americká diabetická asociace prohlašuje za nejlepší způsob, jak harmonizovat diabetes, chirurgické zmenšení žaludku.
Martina: Abychom nebyli takzvaně „rozežraní“.
Anna Strunecká: Přesně tak. Takže máte žaludek, kam se vejde jídlo, které lze vzít jenom do dlaně. Když jsem někde přednášela o diabetu, a řekla jsem, že diabetikům pomáhá hladovka, tak mě tam jedna praktická lékařka napomenula, že toto nesmím diabetikům říkat, protože diabetici musí jíst.
Přerušovaný půst lze vydržet, když člověk ví, že mu jde o zdraví
Martina: Protože jim prudce klesne cukr, takže by se jim mohl dostavit šok, a tak dále. Znamená to, že toto není pravda, nebo se to jenom musí pečlivě hlídat?
Anna Strunecká: Ukazuje se, že hladovka vlastně prospívá.
Martina: Je trochu všelékem.
Anna Strunecká: A zajímavé je, že jsem zjistila, že o diabetu, který lidé znali tisíc pět set let zpátky, někteří tehdejší lékaři, nebo učenci říkali, že diabetikům, kteří močí tak sladkou moč, že se tam sbíhají mravenci, se má dávat jíst jen tolik, aby neumřeli hlady. A my jsme k tomu dospěli až teprve po dvou tisících letech. A ještě s rezervou, protože lidé nejsou ochotni to přijmout. Nebo dneska je moderní doporučení: Jezte jen osm hodin denně. Od deseti…
Martina: Přerušované půsty.
Anna Strunecká: Ano. Takzvaný intermitentní půst. To člověk celkem vydrží, když chce. Když ví, že mu jde o zdraví, tak se naučí, že by prostě neměl jíst. Že by měl dát tělu pauzu.
Martina: Já jsem si už kolikrát všimla, že lidé, kteří zažili válečné období, kdy nebylo dostatek všeho, když přežili válečná léta, válečná generace, jsou neobyčejně zdatní, protože prostě třeba pět let žili v permanentním nedostatku. Myslíte, že to tak může být?
Anna Strunecká: To máte naprostou pravdu. Já toto také ráda konstatuji. Jenomže to je zase problém, protože byly statisíce lidí, kteří nepřežili. Kteří nepřežili koncentrák, ale fakt je, že ti, kteří přežili – my jsme také měli v příbuzenstvu jednu takovou babičku, která přežila Terezín a koncentráky, silně hladověla, a žila do 94 let – se dožili vysokého věku.
Aspartam byl původně zařazen mezi chemické bojové látky, protože poškodí organismus nepřítele
Martina: Ale pak je tady ještě jedna nástraha. A já jsem se před časem projevila také jako rozumu mdlého, protože jsem se rozhodla, že když jsem tak uspěchaná, tak si koupím dietu, abych u sebe měla nějaké koktejly, nebo pudinky, a podobně – a chutnalo mi to strašně sladce. Já nemám ráda sladkou chuť, a toto pro mě bylo téměř na hranici poživatelnosti, protože to bylo strašně sladké. A tak jsem teprve poté, co jsem zaplatila horentní sumy, začala studovat složení, a zjistila jsem, že z umělých sladidel je tam tolik typů umělých sladidel a v takovém množství, že jsem si to začala hledat na internetu. A zjistila jsem, že třeba v Americe jsou dvě z nich zakázána, protože existuje několik studií, které prokazují, že toto sladidlo způsobuje třeba rakovinu močového měchýře. A já mám na polici něco za čtyři tisíce, co možná způsobuje rakovinu močového měchýře. A byly tam ještě další.
Když tady byla paní doktorka Helena Máslová, tak také vzpomínala hormonální disruptory, a říkala, že mnohdy jsou určité typy hormonů zakázány, protože se ví, že to má vliv na mužskou potenci, když se to dostává do pitné vody a podobně. A tak si říkám: Vede se mnou někdo chemickou válku? Já bych si přála, aby mě někdo chránil, aby mě chránil třeba informacemi, které nemám. Jak to funguje? Jak je možné, že si můžu za strašné peníze koupit dietu, která se skládá ze zakázaných látek? V Evropě ne, tedy. Nebo když se mi do spodní vody dostávají hormonální disruptory, které, jak říkala paní doktorka, způsobují, že děti nedokončují pubertu. Co to je?
Anna Strunecká: Víte, to je složitá problematika, ale hlavní věc je, že mnohdy to, co je na krabičkách s výživou, je záležitostí komerce. Je to záležitost komerce. A bohužel, když dostanou lidé, kteří tomu úplně nerozumí, třeba umělá sladidla… To je oblíbená kapitola v mých knížkách, kde se hodně věnuji tomu, i v našich rozhovorech jsem často podrobně vysvětlovala, v čem jsou nebezpečná. Třeba aspartam. Například se vědělo, že sacharin vyvolává rakovinu močového měchýře. Ale zaplať pán Bůh za sacharin, protože aspartam vyvolává přes 90 nejrůznějších jiných nežádoucích účinků. Aspartam, když byl objeven, tak byl dokonce původně zařazen mezi bojové chemické látky, protože to poškodí organismus nepřítele: Je to sladké, a když se to nahází do pitné vody, tak to lidem nebude vadit. Jenomže pak se zase zjistilo, že to funguje příliš pomalu.
Martina: A my máme čas.
Anna Strunecká: Když ministr obrany Spojených států amerických šel do civilu, tak aspartam vyřadil ze seznamu bojových chemických látek, a založil si továrnu na výrobu aspartamu – a stal se z něj podnikatel. Dneska aspartam najdete v devíti tisících druhů potravin. A u nás ho lékaři doporučují diabetikům. Takže proti aspartamu mají námitky jenom informovaní lidé. Vy jste říkala, že cítíte, že je to nepříjemně sladké. Tak můj kamarád, Mark Hyman, vymyslel pro Američany, kteří chtějí mít všechno rychle a honem, desetidenní detox. A mně se to ohromně líbí. Je to knížka, která má asi tři sta stránek, kde popisuje, jak to nakoupí, jak si orestuje cibulku, jak uvaří polévku, že si může uvařit polévku na tři dny do lednice, nebo že zelených potravin může jíst, kolik chce, může sníst tři zelené talíře zeleniny. A potom, za deset dní, je jednou z nejdůležitějších věcí, které se odehrají, to, že se vám zcitliví chuťové pohárky na jazyku pro sladkost, takže vnímáte sladkou chuť tam, kde jste ji ještě nikdy nevnímala, třeba v mrkvi, nebo si najednou myslíte, že jablko je sladké. Když jsem to zkoušela, tak jsem zjistila, že čtvereček čokolády Milka je tak sladký, tak odporně sladký, že je to až nepoživatelné.
Martina: Já třeba nemůžu jíst řepu k masu, protože mi to chutná jako cukroví.
Anna Strunecká: Další věc, na kterou Mark Hyman upozorňuje, je to, že závislost na sladkém je jako závislost na drogách, takže nemůžete jen tak říct, že nebudu jíst sladké. To musíte udělat nějaký, aspoň desetidenní detox, abyste si odstranila závislost na sladkém.
(4 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Ono je to něco za něco: Například ty zpomalovače hoření jsou s to zajistit, že v případě nějakého zasršení jisker (třeba z vadného elektrického spotřebiče nebo vedení) neshoří dům i s jeho obyvateli. Takže pak je třeba se rozhodnout, co z toho je menší zlo. A je třeba zohlednit i to, že neaplikováním zpomalovačů hoření ve svém bytě neohrožuji požárem jen sebe a svou rodinu, ale i ostatní obyvatele domu (protože jakmile se požár jednou rozhoří naplno, tak zpomalovače (v dalších bytech) už nepomohou).