Žijeme v blažené době povrchnosti, všechno musí být rychle a levně

Martina: Vzpomínám si, že tehdy, na začátku 90. let, jsme se báli, že se svobodou satira vymizí, kromě toho, že jsme se také o naše politiky, jak se to učili, tak trochu báli, a vlastně jsme si z nich ze začátku úplně legraci dělat nechtěli. Přes to všechno, když si uvědomím devadesátá léta, tak to byl Slávek Šimek, Zuzana Bubílková, Julo Satinský, Milan Lasica, a samozřejmě vy, a asi bych si vzpomněla ještě na pár dalších jmen, kdo jste velmi často zabrousili do řízné politické satiry. A tak si říkám: Kde jsou teď? Co se stalo se satirou a s humorem, jako takovým?

Za Mirkem Horníčkem jsme byli s Milanem Lasicou v jeho posledních dnech, nebo týdnech, v nemocnici v Liberci – doktor Mareš, úžasný člověk, nám to umožnil – a Horníček říká: „Dnes už to není humor. To jsou jen legrácky.“ To doslova říkal: „Dnes je potřeba dát člověku bonbon rovnou do pusy, a už musí být předžvýkán.“

Martina: „To není humor, to jsou jenom legrácky.“ To je ohromné. A to tehdy říkal Miroslav Horníček?

Milan Markovič: Mirek Horníček, ano. To byla jeho odpověď. Milan nesl dost špatně emočně svou přítomnost. Mirek nevypadal dobře, a já jsem se snažil: „Mirku, co tady budeš ležet? Potřebujeme tě. Humor tě potřebuje.“ A on říká: „Milane, to už není humor, to jsou jenom legrácky.“

Žijeme v blažené době povrchnosti, všechno musí být rychle a levně

Martina: Teď jsem si vzpomněla, co má na náhrobku: „Živote, nezdál ses jen? Jako bych život procválal na koni růžovém.“ Je to trochu delší, ale takhle nějak to je – to není humor, to jsou jenom legrácky. Já jsem vám totiž chtěla říct, že na WhatsApp, a podobně, chodí nejrůznější vtipy a výkřiky typu: „Dnes – toho a toho – se narodil lékař Alzheimer. A že si nikdo nevzpomněl?“ Nějaké lze najít také na YouTube. Ale většinou tam jsou dva druhy, nechci se nikoho dotknout, ale buď je to vzteklý humor, opravdu už naštvaný, zlý, a mnohdy už je vidět, že už je za tím zloba. Nebo je to rozbalený, olepený bonbón, který vám někdo vloží do úst. Ale já si myslím, že právě v dobách těžkých lidé skutečnou satiru a dobrý humor potřebují, a ocení, což by mohlo znamenat, že ještě není tak zle.

Milan Markovič: Víte, někdy si myslím, ale na to se nedá stále vymlouvat, že žijeme v o mnoho rychlejší době. A nedělají to jen technologie. Ano, mají v tom také prsty, a zkrátka, všechno musí být rychle, levně, a hlavně žijeme v blažené době povrchnosti. A i v tom má rychlost prsty. Neříkám, že mě nezajímají televizní seriály, existovaly ještě za pana Dietla, který věděl, co je to dialog, a který uměl i psát. Ale dnes už není ani čas to zkoušet, žádné čtené zkoušky a aranžovačky. Kde to je? Na to už není čas. Takže i toto všechno má vliv na člověka, který se nakonec spokojí s tím, že dnes běží ten, či onen seriál, a že ten, nebo onen vypadá komicky. Dobře. Ale tím nechci říkat, že když se žilo pomaleji, tak že byl v roce 1920 lepší humor. To nevím, tolik si toho nepamatuji.

Milan Markovič: To možná přinesla otevřená společnost, že se tu promíchaly kultury. Moje dcera, která momentálně žije ve Španělsku, má celý život vrtuli v zadku, 25 let strávila v Kanadě a přišla na to, že to není ono a že chce do tepla. A povídá mi: Amerika a Kanada – já jsem si vždy myslela, že to je vyšší demokracie, vyšší inteligence. Ale jsou to lidé, kterým když odpovíš na nějakou otázku „ale neblázni, to je…“, tak řeknou: „Já blázním? Já jsem blázen?“ No, co to je? To je smysl pro humor na západní polokouli. Nebo že si někdo zívne, a nezakryje si ústa, a podobně, nebo že Jennifer Lopez představila národu své dítě s neutrálním pohlavím. Co si o tom máte myslet? Nezlobte se, ale mně připadá… Já bych ho chtěl vidět.

Martina: A dovolil byste si na to udělat vtip?

Milan Markovič: Určitě – i když by mě hnali. Ale máte pravdu, že to, co se tu děje, že existuje už 16 pohlaví, a podobně, stále považuji za úlet, ze kterého se snad člověk uzdraví. Snad. Nevím. Například, Radošínské národní divadlo hrálo hru Jánošík, kde jsem hrál Úhorčíka (zbojník), který byl tak trošku člověk, kterému mohli být ženy ukradené. To by se dnes hrát nemohlo. Asi ne. Bylo by to žalovatelné. Asi.

Martina: V Činoherním klubu se měla hrát hra, kde černocha měl hrát Ondřej Sokol, ale licenční podmínky to nedovolily, takže to museli zrušit, protože nenašli skutečného černocha, který by to mohl hrát. Tohle asi moc tvorbě humoru neprospívá?

Martina: Světoznámý britský herec a komik Rowan Atkinson – Mr. Bean – už poněkolikáté vyhlásil boj politické korektnosti, a říká, že máme právo dělat si legraci jak z mezilidských vztahů, tak i z náboženství. A dokonce otevřeně říká, že bojuje za právo urážet druhé. Souhlasíte s ním?

Milan Markovič: Jiří Suchý mi říkal: „My jsme se Šlitrem žili, hlavně v posledním roce spoluúčinkování, protože jsme si našli nějakou bližší cestu. Našli jsme cestu v tom, že jsme se uráželi, a v tom jsme se absolutně vyžívali. Černý humor je jistá forma, a vždy to byla jistá forma jakéhosi laboratorního humoru, který se nedá povědět kdykoli a kdekoliv. Ale existuje. Je to podobné, jako kdybychom z jazykové kultury odstranili nářečí a slang, a tak dále. Mám dojem, že máme právo mít širší rozhled i v humoru.

Bez humoru a bez hudby neexistuje život

Martina: Vzpomínám si, kolik bylo vtipů třeba na cikány. Neříkám na Romy, protože to byly vtipy jiné. Teď si vzpomínám na jeden, který už by asi také nemohl zaznít, a to: „Proč slepec nemůže skákat bungee-jumping? Protože by se mu pozvracel pes“.

Milan Markovič: Tak to vám řeknu, že když jsem v Česku začínal Šikmou plochu, tak jako prvního hosta jsem měl pana Stránského, a ještě Pavlu Valníčkovou, což byla nevidomá atletka, která v Barceloně na olympijských hrách, to byla paralympiáda, vyhrála zlatou medaili. Skvělá, půvabná dáma. A když jsme se připravovali, tak jsem se jí ptal: „Pavlo, jaký humor tady provedeme? Čemu se ještě můžeme smát, aby to nebylo nějak drsné?“ A ona řekla: „Řeknu vám jeden vtip: Jde slepec do obchodu se psem. Vejde dovnitř a začne se psem na vodítku točit nad hlavou. A oni se ho zeptají: Co to děláte? Rozhlížím se!“ Musím přiznat, že jsem nenašel odvahu, abych to dal do vysílání. Je tam soucitná bariéra.

Milan Markovič: Já si neumím představit, že by někdo měl na pohřbu svého kolegy, lékaře – nevzpomínám si, jak se jmenoval – takovou řeč, jakou měli z Monty Pythonu. Kdy se celá společnost při loučení od začátku do konce chechtala.

Martina: Já jsem to teď zažila na jednom parte, když umřel dlouholetý člen časopisu Sorry, který byl na tomto drsném humoru postaven. Ale to je velmi úzká skupina.

Milan Markovič: Pochopitelně. To, co například říkal John Cleese z Monty Phytonu, a co dokonce vysílali na BBC, tak to by dnes neprošlo. Nic z toho by neprošlo.

Martina: Myslíte, že humor patří do každé oblasti lidského života? Nebo jsou chvíle, okamžiky, oblasti, zákoutí, kam bychom ho možná pouštět neměli?

Milan Markovič: Humor je možné rozdělit na hospodský humor a černý humor. A je důležité, jak, kde, a zda vůbec ho dokážete použít. Mirek Horníček říkal: „Existují lidé, kteří mají smysl pro humor. A pak ti druzí, to jsou lidé nešťastní.“ Nevím, co k tomu více říct. Každý humor všude platí, a dá se použít. Bez humoru a bez hudby neexistuje život.

Milan Markovič: No, to myslím, že existuje. Ale nebudu vám říkat, že jsem to zažil, nebo ne. K tomu se nemusím vyjadřovat.

Martina: Ne, nemusíme. Já jsem si totiž chtěla touto otázkou připravit jinou otázku jako předskokana: A co intimní situace mezi mužem a mužem, a ženou a ženou?

Milan Markovič: Myslím, že ano. Jsou krajní, protože se tyto situace málo, a ne příliš často vyskytují, a proto nejsme zvyklí na to, jak oni mluví, a to ještě s nadhledem, humorem, a s extrémním pohledem.

Ale říkám, existují rozdílné kultury. V jedné zemi to může být, a ve druhé ne. Ve vyspělejší skupině se to dá, jinde ne. Proč ne? Myslíte, že homosexuálové se neumí zasmát? Třeba i ze sebe? To by byli nešťastní.

Doufám, že se nedožiju toho, že se ze společnosti vytratí humor

Martina: Máme pořád tendenci, a zůstalo nám to, poměřovat se. Myslíte, že se šrouby utahují, co se týká humoru, více na Slovensku, nebo u nás v Česku?

Milan Markovič: Stále si myslím, že v Česku se humoru daří víc. Ale vždy to závisí jen na jednotlivci. Ne každý je tak životaschopný, jako například Karel Šíp, například. Nebo Marek Eben, ačkoli není vyslovený humorista, je považován za fajnového a vtipného, moudrého člověka. Anebo Ondřej Havelka, kterého nevidím velice často, ale je to ta samá skupina lidí. U nás bych tolik lidí vyjmenovat neuměl.    

Martina: Myslíte, že se tak trochu blíží na Západě soumrak humoru? Vzpomínal jste v této souvislosti svou dceru Miou, která žije ve Španělsku, a velká řachanda to není. A také jsme se bavili o humoru u nás, a vzpomínali jsme Mr. Beana a Johna Cleese, to znamená Brity. Myslíte, že se nám humor vytratí?

Milan Markovič: Toho bych se nechtěl dožít. Doufám, že se nedožiju, to se nemůže stát. Za mého života se to stát nemůže, protože já o humor nepřijdu. A u ostatních lidí? V každém případě by mi jich bylo líto.

Martina: Ve své knize zmiňujete, že vždycky když se smějete, tak vás přes zeď slyší soused, a hned začíná v televizi lovit programy, aby našel to, čemu se smějete. Smějete se, když sledujete televizi, často?

Milan Markovič: Stane se to, ale stává se to velmi zřídka. A dokonce se to stává, když něco sleduji na trojce, kde jsou starší věci. A to, že to prý chcete zrušit, bude trochu problém. U nás to zrušili, a zase vrátili. Já jsem to měl rád, a mám to rád, protože už jednak neuvidím staré skvělé herce, a týká se to i Česka. Říká se, že nikdo není nenahraditelný, ale garnituru, kterou jste měli, jako Menšík, Sovák, Abrhám, Kemr, všichni možní, které bych mohl vyjmenovat, tak nevím, zda se dají nahradit. A kdy vůbec.

Martina: Rudolf Hrušínský. Ale i u vás byli takoví.

Milan Markovič: Miloš Kopecký.

Martina: Miloš Kopecký.

Milan Markovič: Jiří Cízler. Neuvěřitelní lidé.

Martina: Ale já bych vám chtěla konkurovat, protože pan Kröner, Kvietik, Pantik, to byla také velká škola. Vidíte teď u vás na Slovensku takové herce?

Milan Markovič: Víte co, nevidím. Ale byl bych rád, kdyby to zůstalo mezi námi, protože už se blížím k pocitu, že jsem partyzán na Slovenském národním povstání, který po dvaceti letech mluví na školních besedách, jak Němce hnali z lesa, a že už to nebude nikdy takové, jako to bylo. Všechno.

Každá doba je jiná, a každá generace má své, a myslím, že i druhá, třetí, čtvrtá generace, která přijde po nás, a ještě stále budou umět žít na této zeměkouli, potvrdí to, co si stále myslím, že člověk je jediným omylem přírody, protože nenajdete jediného tvora, co se fauny týká, který by si tak cílevědomě ničil své životní prostředí, a směřoval k tomu, že budeme muset rychle hledat, jak se upíchnout na Marsu, když už se tu nebude moci dál žít. Takže myslím, že ti, kteří přijdou po nás, a vydrží to, a příroda to vydrží s nimi, se též budou umět smát, a možná také to, čemu se smějí, nebude úplná blbost.

Televizi už tolik nesleduji, protože existuje i jiná užitečná činnost, třeba čas využít i tak, že si zdřímnu

Martina: Když jste říkal, že jste vždycky byl proti všemu, tak to byste byl možná jako ten trosečník, kterého vytáhnou z moře. Je to Ir, a první jeho otázka je: „Máte tady vládu?“ A oni říkají: „Ano.“ A on: „Tak já jsem proti.“ To mě nenapadlo, že jednou budu takto v rozhovoru vyprávět vtipy, a to tak sentimentálně.

Milan Markovič: Není až tak jednoduché vymyslet vtip. To jsou věci, které mají blízko k aktualizaci.

Martina: Máte pravdu, že už nemá cenu štkát nad tím, že všechno bylo dřív lepší, a teď to lepší není. Ale v každém případě se zdá, že důvodů k smíchu je na první pohled trochu méně.

Milan Markovič: Nevím, co je důvodem, jestli už máme slabší zrak a sluch. I to v tom může nějak účinkovat, že žijeme tak rychle, a ve vleku těch rychlejších, takže si všeho až tak nevšímáme. A televizi už tolik nesleduji, protože si myslím, že je i jiná užitečná činnost a že je lepší čas využít i tak, že si zdřímnu.

Martina: Moudří zakladatelé demokracií varovali, že jakmile bude ničena svoboda slova a stíhán humor, tak bychom měli zpozornět, protože to znamená, že někdo usiluje o zničení demokracie. Myslíte, že by to mohlo stále platit?

Milan Markovič: Asi ano. Může to platit, samozřejmě. Za jiných okolností v jiných souvislostech to může platit.

Martina: Milane, co byste si ještě přál? Co myslíte, že byste ještě chtěl zažít? Prožít? Vidět? Udělat?

Milan Markovič: Já nevím. Ptali se mě: „Co tam máme napsat? Herec?“ Já vůbec nejsem herec, ale humorista, to je diagnóza, a moderátor, a já nevím, co. Já si prostě myslím, že se mi podařilo zůstat v roli člověka pro styk s veřejností. Kabaret, který stále chválabohu žije, vyplynul z mých celoživotních možností, přes divadlo, rozhlas a televize, kde jsem si uvědomil, že toto jsem stále chtěl – být v kontaktu s lidmi tam, kde není velký rozdíl mezi jevištěm a hledištěm, kde se pohybuji mezi stoly, kde se mám co naučit, je-li to literární kabaret, a nebráním se improvizaci. A vím, do jaké míry se dá a smí improvizovat, a koho v hledišti oslovit, protože mám zkušenosti, a tedy víme, zda se ho máme ptát, nebo už ho raději nahradit svou odpovědí. To je všechno, čemu jsem se doteď naučil, a co se snažím v současnosti zužitkovat. Asi vám zacituji nejstaršího pána, Tomáše Baťu, který řekl, a dnes jsem sběratel citátů, ale toto mi absolutně mluví z duše, i když mě neznal: „Nemám žádný cíl. Chci dojít co nejdál.“

Martina: Milane Markoviči, ať se vám podaří dojít tam, kde chcete být, ač nemáte žádný cíl. Moc vám děkuji za to, že jste si na nás udělal čas, a také za to, že jste mě nejednou rozesmál. Děkuji moc.

Milan Markovič: Já vám děkuji, že jsem měl možnost se s vámi setkat.

MILAN MARKOVIČ

(8 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...