Vlídný český čert, rakouský krampus, naše sebevědomí a módní trendy |

Sdílet článek:

V dětství jsem měl starou knihu Josef Lada Dětem s Ladovými obrázky doplněnými říkankami. Někde uprostřed byla dvoustránka s čerty. Vždy jsem se ji bál nalistovat a přesně jsem věděl, když se blížila a jaké obrázky jí předchází. Snažil jsem se jí vyhnout, ale stejně ji nakonec nalistoval. Byli to vlídní čeští ladovští čerti a relativně přívětivé peklo, kde čerti jen „ve dne v noci přikládají a pěkně sedí v teple“. V dnešní energeticky napjaté době skoro příjemná představa.

V těchto dnech se čerti, andělé a Mikuláši v hojném počtu pohybovali ulicemi našich měst a vesnic. České čerty ale namnoze nahradil import ze zahraničí – děsiví krampusové. Čili alpská, čertu podobná strašidla, která se vyskytují v rakouském a jihoněmeckém folklóru a v čase Adventu straší děti, jak uvádí Wikipedia. Hororová a děsivě se chovající stvoření určitě nejsou těmi čerty, kteří dříve dohlíželi na to, aby se zlobivci vykoupili ze svých neplech básničkou nebo písničkou. Jde o kulturní dovoz zvenčí, který do českých adventních tradic málo zapadá. Čerti sice vždy byli ti, kdo budil u dětí hrůzu, ale nikdy nebyli v mikulášské trojici těmi dominantními. Dnes je to, zdá se, jinak.

Nejde ale o nic výjimečného. Tak je to se vším. Národní tradice se v „globální vesnici“ stávají obětí komerčně úspěšnějších zahraničních vzorů. S tím lze asi jen málo udělat, nanejvýš o tom takto psát. Máchovský První máj ustoupil anglosaskému Valentýnu, Dušičky americkému Halloweenu, Ježíšek nejdříve slovy Antonína Zápotockého „zestaral“, a oblékl si plášť Dědy Mráze, aby se po roce 89 rychle převlékl do červeného santovského kožichu atd. Všichni to známe. Krampusové jsou z těchto přejímaných trendů asi nejnovější.

Že přejímáme z kulturního okruhu světa, jehož součástí se snažíme, musíme či cítíme být, je už jaksi českou tradicí (viz Děda Mráz versus Santa Klaus). Možná to souvisí s naším nízkým sebevědomím a potřebou někam patřit a všemi možnými způsoby to dokazovat. Všimli jste si někdy, že by někdo přebíral něco od nás?

Možná jde ale ve výše jmenovaných případech více než o přejímání kulturních tradic jako takových, jen o přejímání komerčně úspěšných a propracovaných obchodních vzorců. A v tom je paradoxně možné vidět i jistou naději. Cyklus totiž funguje přibližně následujícím způsobem. Elity či „elity“ si osvojí něco ze zahraničí, postupně se to stane všeobecným trendem, načež se „elity“ tohoto trendu vzdávají jako příliš komerčního a konzumního a hledají trend nový nebo se vrací k „retru“. Renesance Ježíška a ohrnování nosu nad Santou v poslední době toho budiž příkladem. Tak snad se ubrání i čeští čerti.