Má homosexualita politický význam? |

Sdílet článek:

V roce 2016 před referendem o brexitu ve Spojeném království se v televizním rozhovoru zeptal moderátor herce sira Iana McKellena, jak bude volit. Interview se konalo pod heslem „Gayové odmítají nesmyslný brexit“. Dlužno poznamenat, že sir Ian má ohromné zásluhy o práva homosexuálů, o něž usiloval celá desetiletí. V televizi ale prohlásil, že z perspektivy gayů je celá záležitost očividná, jinou volbu než v Evropské unii setrvat nemají: „Je-li někdo homosexuál, je internacionalista .“ Zdá se, že lidé, kteří se považovali za gaye a hlasovali pro vystoupení z Evropské unie, se zásadně zmýlili. Jak už to ale bývá, daleko divočejší zápasy se na politické scéně odehrávají ve Spojených státech.

Den 21. července 2016 měl být pro zastánce homosexuálních práv v Americe důvodem k oslavám. Na republikánském sjezdu v Clevelandu v Ohiu vystoupil Peter Thiel. Nebylo to sice poprvé, že se na republikánském pódiu objevil gay, ale nestál tam nikdy sám a také se ke své orientaci nikdy nepřiznal. Tehdy se však spoluzakladatel internetové platební služby PayPal a jeden z prvních investorů Facebooku otevřeně a jednoznačně o své orientaci vyjádřil a také za republikánypodpořil prezidentskou kandidaturu Donalda Trumpa. Ve svém projevu řekl: „Jsem hrdý jako gay, jsem hrdý jako republikán, ale nadevše jsem hrdý jako Američan.“ Publikum přijalo jeho vystoupení nadšeným potleskem, což by o pouhých deset let dříve bylo nemyslitelné. K jeho projevu se jako jedno z mnoha médií hlavního proudu přihlásila televizní stanice NBC a její titulek hlásal: „Peter Thiel se na národním sjezdu Republikánské strany zapsal do dějin.“ Homosexuální tisk už tak pozitivní nebyl. Hlavní časopis Advocate (Bojovník) na Thiela zaútočil a v obšírném dosti bizarním eseji vysvětloval, proč má být z církve gayů exkomunikován.

Pod titulkem „Peter Thiel názorně ukázal rozdíl mezi homosexuálním sexem a gayem“ si Jim Downs, docent historie na soukromé vysoké škole svobodných umění v Connecticutu, klade následující otázku: „Je možné některé rysy identity queerů nepřijmout, a přesto zůstat členem LGBT?“

Downs přiznává, že Thiel patří mezi „muže, kteří provozují sex s muži“, pochybuje ale, zda to k pravé identitě gaye postačuje. „Někomu může tato otázka připadat trochu úzkoprsá,“ uznává autor, „nicméně právě ona umožňuje určit zásadní charakteristiku sexuality, identity a společenství.“ Mediální jásot nad Thielovým vystoupením, jako by to byl nějaký historický průlom – natožpak „pokrok“ –, považuje docent za výsměch a vyhlašuje svou klatbu: „Máme zde příklad člověka jednopohlavní orientace, jenž odmítá boj o odlišnou homosexuální totožnost.“

V projevu k republikánům nalézá inkvizitor kacířských gayů důkaz, protože Thiel odmítl podpořit genderový požadavek používání veřejných záchodů a místo toho mluvil o svém nesouhlasu „s naší stranickou platformou“ a o „falešné kulturní válce, která odvádí pozornost společnosti od závažného problému ekonomického úpadku“. Doslova řekl: „Z dětství si pamatuji velké diskuse o tom, jak porazit Sovětský svaz. A my jsme vyhráli. Dnes se debatuje o tom, kdo má používat jaký záchod. To nás odvádí od našich reálných problémů. Koho to zajímá?“ Delegáti v Clevelandu jeho slova samozřejmě uvítali, a máme-li věřit průzkumům veřejného mínění, zaznamenala by úspěch i v celé americké společnosti. Je zcela evidentní, že si podstatně větší počet lidí dělá starosti kvůli ekonomice než kvůli požadavku přístupu nějakých podivínů k veřejným záchodům. Ale pro redaktory časopisu Advocate byla Thielova ideologická úchylka naprosto nesnesitelná a nepřijatelná.

Autor článku odsoudil Thiela za konformismus s většinovou společností a za odmítnutí transgenderových záchodů, protože tím de facto „odmítl koncepci i boj hnutí LGBT za uznání své odlišné totožnosti“. Vyčítá mu, že zastává názor hnutí sedmdesátých let, jež na rozdíl od svých předchůdců „nepodporovalo oddělenou kulturní identitu“. Zdá se mu, že úspěch emancipace některé lidi zastavil v tolik potřebném úsilí, a poukazuje na nebezpečí, jaké nepřímo prokázal nedávný masakr v jednom nočním klubu gayů. Downs připomíná svým čtenářům morální závazek a dědictví osvobozeneckého hnutí gayů, jemuž nemůžeme dostát, pokud nechápeme, co výraz „gay“ znamená, že „to není žádné synonymum pro stejnopohlavní touhu a intimitu“.

Ve skutečnosti masakr v orlandském nočním klubu Pulse v červnu 2016 spáchal mladý muslim, který odpřisáhl věrnost Islámskému státu (ISIS), ale takový detail ani o necelý měsíc později nijak neodradil redaktory Advocate nebo homosexuální pochod hrdosti v New Yorku, aby nerozvinuli ohromný duhový transparent s nápisem „Republikánská nenávist vraždí!“, jako by zapomněli, že vrah padesáti gayů Afghánec Omar Mateen nebyl členem Republikánské strany.

Douglas Murray je rodák z Londýna, známá postava britské intelektuální scény. Vystudoval anglistiku v Oxfordu. Je autorem jedné divadelní hry (o švédském diplomatu Raoulu Wallenbergovi) a šesti knih. Podivná smrt Evropy (o masové imigraci) vyšla česky v roce 2018, Šílenství davů (odkud je tato ukázka) vychází v těchto dnech v nakladatelství Leda. Murray je otevřený homosexuál, označuje se za neokonzervativce a křesťanského ateistu.