Cestou k Orwellovu 1984

Podmínkou k ujařmení lidí musí být neustále válčení. Tak to popisuje Orwell. A je nakonec jedno, kdo je v té válce v právu, kdo si začal, důležité je, že obě strany konfliktu, respektive vládci obou válčících stran, mohou nastavit taková pravidla pro chování obyvatelstva, která by v mírových dobách nebyla akceptovatelná.

Domníváte se, že by někdo dostal pět a půl roku za to, co někde řekl nebo napsal? Že by někdo byl odsouzen podmínkou s dlouholetou lhůtou za to, že si myslí, že se nějaká dějinná událost odehrála jinak, než je dokázáno studiem odborníků na danou problematiku? Nanejvýš by si odborníci zaujímající všeobecně přijímaný názor mysleli o někom, kdo razí jinou teorii, že je padlý na hlavu.

To je v oblasti soudnictví. Ne nadarmo jsme při zakládání naší Strany zdravého rozumu, nyní Rozumní v roce 2002 chtěli, aby náš soudní systém přejal poroty. Počítačově (dříve náhodně) vybraní občané (platící daně), kteří, když na ně padne los, musí nastoupit do soudní poroty. Ta povinnost je nutná, aby se do porot nehrnuli různí krvežíznivci, ale i lidé, kteří naopak mají ve svém srdci soucit.

Jsem též zastáncem prvního dodatku ústavy Spojených států o svobodě slova. Ostatně svobodu slova máme zakotvenou i v Listině základních práv člověka, kterou máme „přifařenou“ k naší Ústavě. Stále píšu, že neustálá tvorba nových a nových zákonů maže základní teze, ze kterých vyrostla naše novodobá Ústava.

Proč se k tomu nápadu dnes vracím? Samosoudci hodnotí trestné činy velice rozdílně. Mnoho lidí kroutí hlavy nad tím, co vyřkl plzeňský soud nad Tomášem Čermákem. Poslechl jsem si to video. Je to hloupé, agresivní a nepatřičné. Ale dostat za to pět a půl let natvrdo? Nanejvýš nějaké hodiny nucených prací. Ale ani to by neuspělo u soudů v USA. To by jej musel někdo z postižených tou jeho řečí zažalovat za osobní újmu. To by pak byl občanskoprávní spor a ne trestný čin. Prostě naše legislativa je zanesena takovou spoustou zákonů a jejich výkladů, že se ztrácí základní myšlenky Ústavy a samozřejmě Listiny základních práv člověka.

Něco jiného je, když mimo soudní systém je někdo vyhozen ze zaměstnání za své politické názory. Od počátku devadesátých let jsme si zvykli na to, že se můžeme vyjadřovat k čemukoliv svobodně. Že můžeme mít na cokoliv svůj vlastní úhel pohledu.

My, kteří jsme vyrůstali a pracovali v minulém režimu, jsme byli zvyklí na autocenzuru. To ovšem onen Tomáš Čermák nezažil, protože prostě v tom režimu nežil. Ještě jednou zde zdůrazňuji, že s jeho slovním projevem, za který byl odsouzen absolutně nesouhlasím, jak s formou, tak s obsahem. Ale zároveň nesouhlasím s tím, aby mu byl udělen tak vysoký trest. A to prostě i z toho důvodu, že se ta výše blíží i trestům za závažné násilné činy.

A teď ještě něco. Případ olympionika Davida Svobody. Vždyť ta redaktorka z toho nebohého sportovce přímo dolovala to, co nakonec řekl. A v podstatě říkal asi to, co nyní vyšlo jako názor MOV. Čili klasika, ten člověk je popotahován opět za pouhá slova. Ministryně obrany, Černochová, přemýšlí, jaký trest pro něj bude vhodný (je totiž atletem Dukly, která patří pod Ministerstvo obrany). Nechte to být, paní ministryně. Ten člověk, ale ani nikdo jiný, už se k ničemu vyjadřovat nebude.

Lidé zlatí. Zažili jsme si krásná léta, kdy jsme si mohli pouštět pusu na špacír. Ale už se za tou dobou malin nezralých posametové demokracie pomalu ale jistě zatahuje opona. A my, staří pardálové, si oprašujeme metody staré, nedobré autocenzury.

Ale, pokud toto čtou mladí lidé, měli by velice zpozornět. Revoluce totiž požírá své děti. To znamená, každé odchýlení od demokracie, od rozumného soudnictví, se kterým po určitou dobu mnozí mladí souhlasí, se může za čas obrátit proti nim.

Z historie známe mnohé příklady. Jakobíni. Výbor pro veřejné blaho. Saint-Just, Robespierre….

Mgr. Petr Hannig