Rusko a Turecko v (ne)přátelském objetí |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Geostrategická rovnováha mezi Ruskem a Tureckem není moc čitelná. Občas se rusko-turecké vztahy dostanou k bodu mrazu, jako bylo např. v roce 2015 po tureckém sestřelení ruského letadla nebo před dvěma týdny po propuštění pohlavárů Azova, ale neveřejnými komunikačními cestami se vztahy obou zemí rychle vrátí do normálu. Moc se ani neví o turecké strategické hlubině, tj. jaké jsou reálné meze tureckého vlivu a vojenská a ekonomická síla Turecka? V postsovětském turkofonním prostoru se velmi těžko odhaduje turecká síla, což paralelně znamená ruskou slabost. V Tatarstánu by spíš než obyvatelé, místní politici inklinovali k iridentismu a volili tureckou stranu, ale zde ruské centrum velmi striktně vymezilo politické limity této hry, pokud se chtějí podílet na moci, přiblížení k Turecku není tolerovatelné. Tatarská elita by preferovala chápání ruské státnosti jako impéria, které obsáhne spoustu národů, ale ani to není přípustné. V ruském pojetí národní identity je ruský národ jediným a jedinečným, definovaný kulturou, historií a především jazykem, ruský národ zahrnuje řadu etnik a Tataři jsou jedním z nich.

V politice platí, co neroste, to padá, a v posledních letech není patrný očividný růst tureckého vlivu v centrální Asii, pozoruje se čínský vliv, pokus USA nebo EU svést svým konzumem tuto část světa, regenerace ruského vlivu atd. Turecké možnosti jsou limitovány jeho ekonomickými možnostmi a ty jsou dnes víc omezené než u jiných vlivových zemí. Turecko má přitom v centrální Asii k dispozici víc nástrojů než kdokoliv jiný: panislamismus, turkofonní etnika inklinující k panturkismu, turecký zbrojní průmysl atd. Po rozpadu SSSR se zdálo, že Turecko rychle zaplní ideový a politický prostor muslimské části SSSR, ale doposud se to Turecku nepodařilo. Reziduum sovětsko-ruské civilizace v bývalých sovětských republikách je velmi silně zakořeněno.

Turecko ve střední Asii aktivovalo Organizaci turkofonních států, která zahrnuje kromě Turecka Ázerbájdžán, Kazachstán, Kirgizii, Uzbekistán a Turkmenistán. V těchto zemích konkurují Turecku Rusko a Čína. Turecko vsadilo na “měkkou” taktiku v sociální a kulturní sféře. Vydává učebnice historie v turecké interpretaci, podobně deformují literaturu a geografii. V tureckých středoškolských učebnicích, které se analyzují v Řecku, se mluví o Chetitech jako Turcích, Řekové se měli vloupat do původně turkofonního prostoru, arménská ortodoxie ukradla chrámy a učení původní albanské (turkofonní) křesťanské církvi. Zábavný výklad všeho, ale známe z podobných evropskounijních konceptů, že pokud se tímto jedem napájí školský systém, stačí jedna dvě generace a národ se promění v povolné opičí stádo. V Kazachstánu a Kirgizii se už podle těchto učebnic začalo učit. Ve společné akademii turkofonních zemí se vedou diskuze o zavedení jediné abecedy pro všechny země. Je jasné, že společné turkofonní písemnictví bude rozhodujícím faktorem v posílení vzájemných vztahů turkofonních zemí s Tureckem v mnoha oblastech.

Velmi negativní roli hraje Turecko v oblasti, kde absolutně uspělo a to je na jižním Kavkaze. Turečtí spojenci Ázerbájdžánci jsou tureckému etniku jazykově velmi blízcí a obě země spojuje společný nepřítel Arménie, která je velmi slabá, ale o to víc prahnou její nepřátelé po kořisti. Navíc s pomocí ázerbájdžánského zemního plynu a ropy, jsou dnes téměř beztrestní. Spolupráce obou států dostoupila vysoké úrovně v mnoha oblastech, tato spolupráce má negativní aspekty, protože je namířena proti sousedním zemím Arménii a Íránu a proti Rusku. Arménie je tradičním ruským spojencem, obě země spojuje řada dvoustranných dohod, z kterých Arménie pod americkým tlakem pomalu vycouvává, ovšem turecké nebezpečí arménské elitě úplně neumožňuje tuto cestu. Po válce 2020 Ázerbájdžán otevřel své území turecké vojenské přítomnosti. Ázerbájdžánská armáda přešla na turecké standardy, turečtí generálové se podílí na řízení ministerstva obrany, byl ustaven společný vzdušný prostor. Obě země jsou na cestě utvoření vojensko-politického společenství.

Konflikt v Sýrii postavil přímo proti sobě Turecko a Rusko, Turecko se od prvních okamžiků vzpoury postavilo na stranu radikálů proti legitimnímu prezidentovi Asádovi. Před prezidentskými volbami se Erdogan tvářil velmi vstřícně k syrskému prezidentovi a zdůrazňoval nadcházející normalizaci vztahů, ovšem po svém zvolení s normalizací nebude spěchat. Turecko se pokouší o vytvoření široké bufferové zóny na syrském území bez kurdského obyvatelstva, staví v těchto oblastech nová města, kam by přesunulo syrské uprchlíky. Rusko naproti tomu zdůrazňuje nedělitelnost a integritu syrského státu.