Esej o hodnotách západní civilizace

STANISLAVA KUČEROVÁ

Hodnota je to, o co se má člověk snažit.
Co stojí za to, aby se stalo předmětem chtění.
František Krejčí

Po člověku by mělo zůstat víc, než jen
prázdný měch od vypitého vína.
Antický myslitel

Příčina všech zmatků ve světě spočívá v tom,
že lidé nerozeznávají nezbytné od zbytného,
že nechtějí rozlišovat cenné od bezcenného,
a že se ženou jako stádo ne tam, kam je třeba
jít, ale kam se jde.
Jan Amos Komenský

Úvodem

Žijeme v 21. století. Obklopuje nás svět podivuhodných a nepřeberných hodnot, ale i nevyřešených otázek a nevypočitatelných nebezpečí. Prožíváme je na území civilizace, zvané západní, od objevení a osídlování Ameriky Evropany též euroamerické nebo euroatlantické.

Civilizací označujeme vyšší kulturně historický celek, který sdružuje lidská společenství, vyznávající stejné nebo podobné hodnoty a vedoucí stejný nebo podobný způsob života. Odborná literatura uvádí vedle řady civilizací minulosti ( mezopotámská, egyptská, řecko–římská), řadu civilizací současných. Jsou to: civilizace západní, pravoslavně slovanská, islámská, konfuciánská, japonská, hinduistická, latinsko–americká, africká. Známý badatel v oblasti civilizací S. P. Huntington usoudil, že dosavadní boje mezi ideologiemi a jinými konflikty budou vystřídány zápasem civilizací, které na sebe narazí při prosazování svých hodnot a zájmů.

Pokud jde o západní civilizaci, někteří ji vidí v plném rozkvětu. Někteří však mluví o jejím soumraku a o sebezničujícím chování vedoucím k zániku.

Jeden z prvních myslitelů nové doby, který začal uvažovat o dějinách civilizace, byl neapolský filosof, historik a právník Giambattista Vico (1668–1744). Podle něho jsou dějiny vývojem lidského ducha. Lidé z vlastní vůle uskutečňují ideu své podstaty, směřující k pokroku. Jejich vzdělanost přenáší své sídlo z lesů a chýší do vesnic a měst, a posléze se zabydluje v akademiích. Přirozenost národů je nejdříve surová, pak přísná, ponenáhlu se stává mírnou, rozmařilou a nakonec nevázanou. Lidé si opatřují zpočátku jen věci nutné, pak si všímají věcí prospěšných, pohodlných, půvabných. Až se luxus z mnohostranného komfortu zvrhne v pošetilé zneužívání věcí, k nevážnosti k nim, k zbytečnému plýtvání, odkládání a vyhazování věcí. Bují marnotratná nehospodárnost a nešetrnost. A to je počátek konce civilizace. Tak podle G. Vica spěje civilizace k svému zániku. Vicova myšlenka se dnes jeví velmi aktuální. Cožpak my, a zvláště pak ve vyspělých zemích, nežijeme rozmařile a nevázaně? A dokážeme se vrátit k rozumnému a šetrnému hospodaření? K hospodaření našich otců a dědů? Dokážeme opustit neomezený konzum a vyměnit jej za střídmé a skromné zacházení s věcmi, kterých si budeme vážit, které budeme opatrovat a které nebudeme lehkomyslně odkládat a nahrazovat novými?

Civilizaci udržují ty ideje, které ji po tisíciletí utvářely. Zkusme uvažovat, které ideje to v naší civilizaci jsou, a jaký je jejich osud v přítomné době.

Nejstarší památky lidských dějin v evropském světadíle objevili archeologové na ostrovech Egejského moře a na pobřeží Peloponésu. Pocházejí z 3. tisíciletí př. n.l. Jméno Europa dostalo toto území po sličné hrdince jedné z bájí o Diovi, vládci božského Olympu.Ten ji prý v podobě býka unesl z Foinikie na Krétu. Směr pohybu bájného únosu není bez symbolického významu. Počátek evropských dějin je zároveň počátkem vývoje řecké kultury. A ta osobitým způsobem vstřebala a přetvořila prvky tehdejších bohatých orintálních kultur, dnes již dávno zaniklých, jako byla kultura egyptská a kultura mezopotámská.

Řecká kultura se postupně rozšířila na území podél celého Středozemního moře a neztratila svůj dominantní vliv, ani když Řeky vystřídali Římané, druhý slavný národ starověku. Zbudovali mocné Imperium Romanum. Rozšířili je daleko na sever, k Dunaji a k Rýnu, ba až do Hispánie a Británie, na jihu do Afriky. K vyspělé kultuře řecké patřila láska k moudrosti (filosofie a věda), pěstování tělesné zdatnosti (olympijské a jiné atletické závody a hry), obdivuhodné chrámy, sochy, divadlo, poesie. Harmonie životního slohu, krása těla i ducha (kalokágathie) se u nich postupně sdružila s odmítnutím aristokratické vlády a s demokratickou správou obce.

Římané řeckou kulturu přejali a připojili k ní prvky dalšího vývoje, zvláště v architektuře a v organizaci veřejné správy. Sestavili propracovaný soubor zákonů – „Římské právo“. Bylo to právo civilní (občanské, manželské, dědické, zástavní, obchodní) a právo trestní. Ten soubor neztratil svůj didaktický význam ani v moderní době. Studenti na právnické fakultě skládali ještě nedávno zkoušky z „Římana“. Politicky ovšem Římané opustili časem republiku a ustavili mocné císařství. Řeckořímská antika je otrokářská a povýšená nad jinonárodní „barbary“. Rovnost mezi lidmi je myšlenkou jen některých filosofů, jako byli např. stoici.

Za časů násilné římské světovlády se antický svět pokřesťanštil. A tak další vývoj evropské kultury spočívá nejen na základech řecko–římských, ale i křesťanských.

Z nepřeberného bohatství antického myšlenkového pokladu vybereme jen nepatrnou ukázku. Je prastará. A přece se nijak neliší od způsobu myšlení dnešního člověka.

Antický Řek, jako každý tvor na Zemi, byl svou podstatou od samého počátku součástí přírody a přírodního prostředí. Příroda mu poskytovala všechno, co potřeboval pro svůj způsob života a obživy. Sběrač, lovec, pastevec, zemědělec, řemeslník – všichni se živili jen dík tomu, co získali od přírody. V praktických činnostech nabývali zkušenosti o tom, co dělat, aby jejich součinnost s přírodou byla co nejúspěšnější. A dosahovali v tom pokroku.

Sbor kmetů v Sofokleově tragédii „Antigona“ (5.stol. př.n.l.) vypočítává, co všechno člověk umí. Oře půdu s pluhem a s koňským potahem. Plaví se s lodí i bouřlivým mořem. Chytá zvěř, opeřence i šelmy, ovládá bujné koně i divoké býky. Zakládá obce, vládne myšlením i řečí. „A je ke zlu a hned zas k dobru náchylen. Když šetří zákony vlasti a práva bohy určená a město povznáší, činí dobro. Opak je nepěkná špatnost.“ „Mocného sice je mnoho, však člověk všeho je mocnější“, deklamuje sbor. „I trapných nemocí ví, jak se vystříhat. Však smrti neumí se zbýt.“ To konstatuje sbor starců v nesmrtelné tragédii.

Ta tragédie se vztahuje ke konfliktu, který se v dějinách stále vrací. Ke konfliktu mezi nepsanými zákony lidskosti a tvrdými zákony vládců. Ke konfliktu mezi svědomím a mocí. Sofokleově tragédii je již více než 2500 let. Tak dávno je tomu, co herci předvedli, jak Antigona alespoň symbolicky na bojišti pohřbila svého bratra, proti zákazu vladaře. Ale ani v moderní době na ni dramaturgové nezapomínají, ani v divadle ani ve filmu. Antigonin konflikt mezi příkazem svědomí a příkazem vládnoucí moci nepřestává vzrušovat ani dnešní myslitele. Ukazuje se, že jde o konflikt v dějinách naší civilizace trvalý.

Nejen antická tragédie znala korumpující vliv moci na vládce a na ovládané. Známe třeba i humornou anekdotu na dané téma: „Platón, spatřiv Diogena prát zeleninu, přistoupil k němu a klidně mu řekl: „Kdyby sis vážil Dionýsia (vladaře), nemusel bys prát zeleninu.“ Diogenés mu stejně klidně odpověděl: “A ty, kdybys pral zeleninu, nemusel by sis vážit Dionýsia.“

Anekdota dává k úvaze možnost volby. Člověk může volit mezi úctou a poslušností moci a tím si zabezpečit existenci, a mezi osobní svobodou a nezávislostí, která vede při nejmenším od existenční nejistoty až k ohrožení života. Taková nezávislost přináší ovšem nemateriální přepych věrnosti vlastnímu přesvědčení. Moc korumpuje vládce i podřízené, a její zápas se svobodným myšlením se vede s kolísavými a často tragickými výsledky v naší civilizaci od nepaměti. Dnešní moc má ovšem k dispozici velmi rafinovanou techniku rozmanitých forem manipulace občanů k žádoucím postojům a chování.

Začátky evropské kultury, základy západní civilizace

Z antropologických studií víme, že jednou probuzené vědomí člověka bylo na každém kroku uváděno v úžas. Tolik věcí ho znepokojovalo! Bouře, hromy a blesky. Zrození a smrt. Sny. Záhada světa, záhada života. Odkud? Kam ? Proč? Potřeba orientovat se ve světě je zároveň potřebou uspořádaného světa. Člověk si všímá pravidelností, objevuje příčiny a následky dění, formuluje principy, které trvale platí. Chce se dopátrat celku, syntézy a smyslu toho, co ho obklopuje. Činí tak za pomoci fantazie. Fantazie oživuje a personifikuje jevy podle lidských prožitků a ve shodě s nimi. Připodobňuje dění člověku. Všude působí bytosti, jimž se člověk podobá, ale které ho po všech stránkách předčí. Jsou to bozi. Bozi sídlí na Olympu, ale jsou také v moři i v podsvětí.

A ve vodách, ve skalách a v lesích je možno uvidět půvabné nymfy, dryády a oreády. Podivuhodný svět obklopuje člověka, plný tajemství a záhad, darů i protivenství. A lidé shromažďují a tradují zkušenosti silně emotivně prožívané. Z generace na generaci si předávají obrazy a pokusy o vysvětlení pozoruhodných jevů, hledají analogie s vlastním životem, zobecňují jednotliviny a jejich význam. Ustalují symboliku vztahů, rituálů a obřadů, včetně gest, pohybů, poezie slov, rytmů, barev a tvarů nebo tónů.

Tak vzniká mýtus, nejstarší pokus podat a vysvětlit obraz přírody a života. Mýtus jako věkovitá, citově prožitková zkušenost generací, tradovaná příběhem, podobenstvím, parabolou. Mýtus ztvárňovaný v rozmanitých kultech i v jednotlivých druzích umění. Přírodní děje, zrození a smrt, zločin a trest, všechno v epoše mýtů řídí neúprosná Ananké (Nutnost). Ta vládne nad přírodou i nad osudem bohů a lidí.

Na mýtech spočívají nesmrtelné eposy, „Ilias“ a „Odyssea“. Zbásnil je Homéros, asi v 8. stol. př. n.l. A v téže době sestavil Hesiodos celou soustavu řeckých bohů v díle „Theogonia“ (Zrození bohů). Bohové jsou hlavními činiteli světového a životního názoru „starých Řeků.“ A moderní vtip zná staré Řeky jako „staré, kteří nikdy nesestárnou.“ Stále jsou s námi a něčemu nás učí.

O osm století později podal 250 řeckých bájí kultivovanou formou ve verších římský básník P. Ovidius Naso ve sbírce „Metamorfosy (Proměny)“. Bylo to r. 18, v prvním století našeho letopočtu. V básni „Čtvero věků“ uvádí Ovidius mýtus o proměnách lidského světa. Na počátku byl prý zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškerou obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Se stříbrným věkem přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a vzdělávat pole. Bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“. Nikdo si není jist, ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu, a z touhy po něm vzchází i zločinná válka, co „řinčící zbraň má v krvavých rukou a prudce jí mává“. Tak podává starý mýtus básník doby Augustovy. A moderní člověk žasne. Už ve starých bájích se obnažuje morální zlo „železného věku“, zlo tak velice současné? Ale u Hesioda najdeme ještě varovnější věk pátý. Věk konce a zkázy, morálního úpadku a všudypřítomné špatnosti. Mezi lidmi zmizí úcta, vděk a láska, pravda a poctivost. Vládnout bude faleš, závist, zlomyslnost a násilí. Lidem zůstanou jen nekonečné útrapy, bez vysvobození, bez vykoupení. Je to varování pro dnešek?

Byl–li člověk „železného věku“ svědkem tak mnoha špatností, není divu, že snil o jiném světě, o zemi, která je ideální, a kterou nelze najít. Která je a–topos, bez místa, je to – utopie. Sen o lepším životě než byl ten v Římském impériu zaznamenal jako zajímavou epizodu ve svém obsáhlém cestopise historik Diodoros Siculus v 1. stol. př. n.l. Vypravuje, jak se obchodník Lambulus se svými přáteli dostal s lodí na moři nejdříve do egyptského zajetí a pak na neznámé, půvabné ostrovy, kde lidé uctívají Slunce a žijí neobyčejně šťastně. Jsou to Sluneční ostrovy, okrouhlé, a je jich sedm. Urostlí a hezcí obyvatelé se tu sdružují do skupin asi po 400 členech a vládne jim nejstarší z nich. Vzájemně si pomáhají, pěstují láskyplnou pospolitost a svornost. Jsou si rovni. Neznají sváry, neznají žárlivost. Děti vychovávají společně. Žijí prostě. Mají nadbytek všeho, ale nevyhledávají žádné zbytečné zábavy a požitky. Mají jen společné oslavy Slunce a přírody. Spokojí se s holou nutností svých střídmých potřeb. A dožijí se až 150 let. Ze života odcházejí dobrovolně. Na zvláštním místě na ostrově rostou na trávníku byliny čarovné moci. Když na ně člověk ulehne, upadne nejdříve do stavu zapomnění, pak do spánku, a z něj už se neprobudí. Na Slunečních ostrovech je věčný mír.

Válka a mír se v dějinách Evropy střídají od nepaměti. Řeky za časů mýtů vedl do bitev bůh Ares, u Římanů dostal jméno Mars. ( Dodnes můžeme v Paříži vidět hned vedle Eiffelovky prostorné cvičiště Vojenské akademie. Má parkovou úpravu a jmenuje se Martovo pole). Řekové uctívali i bohyni Eiréné, zbožněnou personifikaci míru. Přinášela klidný život, blahobyt a bohatství, zvláště zemědělcům.

Římané chápali mír (pax) jako trvalé podrobení nepřítele, který se přestal bránit. Až v době císařské postavili sochu bohyni Pax, ale ona zůstala i nadále jen ztělesněním moci a vynuceným klidem podrobených a podřízených. Pověstný mír „Pax romana“ dnešním globalistům imponuje. „Pax americana“ jim nezní špatně. Globalističtí vykladači civilizace chtějí navazovat na římský imperialistický vzor. Mír jako trvalé podrobení nepřítele světovou mocí. K humanitnímu dědictví antiky však patří spíše „pax gentium“, mír národů a úsilí o jejich mírovou spolupráci.

Postupným civilizačním vývojem staré řecké společnosti, s přibývajícími zkušenostmi a s novými způsoby získávání a dobývání obživy a s vyšší kvalitou způsobu života přibývá jak vědění, tak kritičnosti myšlení. Prvotní mýtus již nestačí. Štěpí se. Vyděluje se z něj filosofie (a z ní postupně jednotlivé vědy), osamostatňuje se umění a náboženství.

Náboženství soustřeďuje obřady, rituály, kult. Rozvíjí nadpřirozené, iracionální zdroje poznání (sny, věštby, zjevení, extáze, zázraky, mystiku). Prastará animistická víra v nadpřirozené bytosti a síly získává v náboženství uspořádanější podobu. Pracují na ní generace vykladačů a ctitelů kultu „jiného světa“ a vyšších bytostí. Nauka o nich se stává posléze náročným studijním oborem – teologií.

Umění uchovává fantazijní obrazy a soustřeďuje se na tvorbu smyslově vnímatelných forem zobrazení skutečnosti a sebevyjádření tvůrců. Využívá názornosti, bohatství a plnosti smyslů, skutečnost napodobuje nebo různým způsobem přetváří, interpretuje, vyjadřuje. Vypovídá o skutečnosti přímo nebo prostřednictvím symbolů. Výpovědi umělců mohou být spíše smyslově emocionální nebo naopak smyslově racionální. Dějiny umění o tom bohatě svědčí.

Filosofie, další postmýtický útvar, převzala od mýtu snahu vyložit dění kolem člověka, jeho podstatu, celek a smysl. Za zdroj poznání přijala zkušenost s rozumovou úvahou a kritičností. Ne tedy víru v nadpřirozeno a tajemno, ne obskurantismus a okultismus. Vytváří obecný rámec pro přirozený světový a životní názor člověka, rámec pro obecnou reflexi o světě a o životě, východisko pro chápání objektivní skutečnosti i pro subjektivní sebepochopení člověka. Závazné jsou pro ni zákony logiky: identity, sporu, dostatečného důvodu.

Z filosofie se postupně vydělily na základě orientační specializace věda, vědní disciplíny. Filosofie zkoumá skutečnost jako celek, komplexně, tíhne k všeobecné syntéze.Vědy zkoumají specifické části skutečnosti, každá podle svého předmětu. Rozvinuly bohatství výzkumných metod, pozorování, pokusy, rozumové analýzy. Ideálem v nové době se stala exaktnost a matematický výpočet. Bezpodmínečně se ve vědách sleduje objektivizace, verifikace, praktická použitelnost.

Postmýtické útvary se osamostatnily jako svébytné, ale jejich společné kořeny mohou v různých dobách a v různých kulturně historických kontextech vést k vzájemnému ovlivňování. Osvícenství striktně oddělilo filosofii a náboženství, filosofii a vědu. Současná postmoderna leccos opět zproblematizovala a znejistila.

Mimo mýtus a jeho dělení zůstala techné, řemeslo, praktická výrobní dovednost. Její vzestup se důrazně prosadí až v novověku. Žijeme ve světě vědotechniky.Technika je životní prioritou.

Od Ananké (neproniknutelné nutnosti) k Logu (důvodnému řádu)

Nové paradigma duchovního života ve starém Řecku přinášejí první filosofové. Opouštějí fantazie Mýtu, usilují o poznání světa pozorováním a úvahou, racionální reflexí. Kladou si svobodně své otázky po počátku a po pralátce světa a na základě vlastního osobitého zobecnění si na své otázky odpovídají. Dospívají k názoru, že světu vládne Logos, světový rozum a harmonický řád vesmíru.

Obdivuhodný vzestup řeckého ducha („řecký zázrak“) vrcholí po slavných vítězstvích v perských válkách. Byly to války za svobodu a nezávislost. Řecko se ubránilo perské imperiální agresi a pocítilo obrovský podnět vzněcující k rozmachu. K rozmachu ve všech sférách lidské činnosti, ve vzdělanosti a ve sportu, ve výrobě a obchodu, ve výstavbě, v architektuře, v sochařství, v literatuře, v divadle. Rozmach řecké společnosti podpořil všeobecné přesvědčení o vládě Logu, kterou hlásali filosofové.

Logos má svůj podíl na sporu Sokrata se sofisty i na Sokratově obratu myšlení od přírody k člověku. Na antropocentrickém obratu. Ale stejně tak Logos spočívá i v základech klasických filosofických systémů, jako byly platonismus, aristotelismus, epikureismus a stoicismus. Jsou to dodnes obdivované soubory myšlenek věčně živých. Osvobodit od závislosti na moci však Logos nedokázal. Např. již zmíněný Sokrates byl křivě obviněn, nespravedlivě souzen a odsouzen k vypití číše smrtícího bolehlavu.

Kolo dějin se ovšem nepřestává točit. Hospodářský rozmach, hromadění majetku a koncentrace kapitálu podkopaly soudržnost uvnitř řeckých obcí i mezi nimi navzájem. Dřívější orientace občanů na obecné blaho je vystřídána ohledem na vlastní zájem. Bezohledná ziskuchtivost vlivných skupin vede k vleklé domácí válce, k všeobecnému oslabení, posléze k ztrátě samostatnosti pod nadvládou mocenské expanze makedonských vládců, Filippa, Alexandra a jeho nástupců. Nakonec se Řecko stává římskou kolonií. Řecká kultura se latinizuje a šíří se po celém Římském impériu. Řečí vzdělanců se stává řečtina. Vrchol řecko–římské antiky spadá do období sklonku římské republiky a vlády císaře Augusta. Je to období lesku veliké moci, ale i jejího pokračujícího úpadku.

Přibývající krizové jevy helenistického a posléze římského impéria oslabily víru v moc a sílu lidského poznání. Společenské zvraty a obraty zpochybnily existenci rozumného světového řádu. Rozšířila se skepse a nekritické mísení různých nesourodých, fantastických a pověrečných názorů. Svět Logu odchází spolu se světem řeckořímské antiky a na jeho místo nastupuje svět náboženské víry a svět nových říší, zbudovaných na troskách Římského impéria. Nové názorové paradigma charakterizuje Fides (víra), náboženské přesvědčení (fideismus).

Po Logu (myšlenkovém řádu) přišla Fides ( náboženská víra)

V atmosféře duchovního rozkladu římského impéria vzniklo v rámci judaismu v Palestině nové náboženství. Křesťanství. Vedle řeckořímské antiky se stalo rovněž zdrojem evropské kulturní identity, součástí západní civilizace. Vypráví, že za císaře Augusta se v Palestině narodil Ježíš Nazaretský. Za císaře Tiberia dospěl a zahájil své reformně náboženské působení. Vyšel z židovského Starého zákona, ale přetvořil jej. Neopakoval již starou zásadu „Oko za oko, zub za zub“, ale přišel s novým přikázáním: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. Křesťanství bylo zpočátku krutě pronásledováno. Avšak r. 313 se mu dostalo státní podpory. Dvůr Konstantina Velikého v něm našel působivý ideologický prostředek působení na obyvatelstvo. Křesťanství bylo nejdříve státem uznané a potom povinné. Stalo se oficiálně nařízeným a nedotknutelným státním náboženstvím.V této pozici setrvalo po dlouhá staletí. Až nová doba jeho působení oslabila.

Jako okruh řeckých bájí ani okruh biblických příběhů nepřestal být pramenem inspirací, sdílení a prožívání pro příslušníky dalších období vývoje naší civilizace.

Výklad křesťanství podává „Nový zákon“. Jsou to především čtyři „Evangelia“, spisy o životě a působení Kristově. Sepsali je Matouš, Marek, Lukáš a Jan. „Nový Zákon“ navazuje na původní židovské kulturně historické texty „Starého Zákona“. Ten se nepřestává uznávat a ctít. I proto, že se v něm prorokuje příchod Mesiáše, Spasitele. A to je podle křesťanů Ježíš Nazaretský. Kristus sám prohlásil, že dosavadní náboženství nepřišel zrušit, ale naplnit. Přinesl ovšem mnoho změn vlivem měnící se společnosti a vlivem pokročilejšího mravního citu.

K archaickým mysterickým prvkům nového náboženství patří křest, magická svátost očisty „živou vodou“ a „večeře Páně“ čili „přijímání“. Je to zvláštní symbolická oběť, při níž se pojídá „tělo a krev Páně“, kousek boha, kousek božího pneumatu. Věřící tím získá odpuštění hříchů na zemi a po smrti život věčný na nebesích. Tělo boží při obřadu zastupuje chléb (hostie) , krev představuje červené víno. Pojídání boha, teofagie, existovalo dříve, např. v kultu Dionýsově. Nepřítomného boha tu zastupoval a rituálně se pojídal kolouch. Dnešní věřící vnímají „večeři Páně“ jen jako abstraktní symbol.

Křesťanství doznívajícího starověku a raného středověku je náboženstvím doby válek, převratů a ukrutností. Ozbrojené houfy „barbarů“ táhnou celým známým světem a rozbíjejí dosavadní společenské instituce a zvyky. Potrvá celá staletí než budou položeny základy nových, stabilizovaných států a uznávaných mezinárodních vztahů. A tak křesťané na troskách starých říší dlouho věří na brzký zánik světa, apokalypsu, po které znovu přijde Kristus a bude vládnout pro nápravu křivd a pro udílení milosti a blaha všem trpícím. Jeho vláda na Zemi bude trvat 1000 let.

A protože řecky se 1000 řekne chilioi, dostalo toto hnutí jméno „chiliasmus.“

V době všeobecně zjitřené, horečnaté, plné okultismu a mystiky, vizionářů, proroků, kouzel a znamení, obrnili se vyznavači Kristova učení rezignací, důvěrou v Boha a v tajemství vykoupení. Na místě se šířila lhostejnost k věcem tohoto světa, vždyť šlo přece o spásu duše! Proti naturalismu klasické antiky zavládl supranaturalismus, vláda nadpřirozena. Je třeba potlačovat tělo a smysly (askeze), odumřít světu časnému, snášet trpělivě strasti a svízele. Chudoba a odříkání vedou k věčné blaženosti, mučednictví k svatosti. A Bůh zjedná nápravu za pozemské strádání: „Bohatí se mají dobře na zemi, chudí se budou mít dobře na nebi“.

Proti antickému racionalismu postavilo křesťanství supraracionalismus. Bůh a svět jsou našemu poznání objekty nedostupné, pokusy poznávat je jsou bezbožné. Lépe je žít v lásce k Bohu. Víra v nadpřirozeno je podmínkou vykoupení a spásy.

Skupiny věřících postupně vytvořily společnou organizaci – Kyriaké oikia, Dům Boží, Církev obecnou (katolickou). Zpočátku křesťané trpěli útlakem a pronásledováním. Byla to církev „trpící“. V té době se někteří stoupenci zabývali apologetikou, obhajobou víry. Hledali kontinuitu s minulostí, která by jejich učení ospravedlnila. A tak si také přivlastnili Logos. Božský Logos je podle nich rozšířen po celém světě. Logos je syn Boží, moudrost sama, pravda Boží. Prostřednictvím Logu Bůh stvořil a řídí svět. Ale od r.313 již křesťané apologetiku nepotřebovali. Císař si církev přisvojil z ideologických důvodů jako prostředek k ovládání obyvatelstva. A tak se úloha církve změnila. Teď už nebyla „trpící“, teď byla „vítězná“. A sama přikročila k bezcitnému pronásledování pohanů a kacířů.

Přirozené rozdíly mezi západní (Řím) a východní částí impéria (Konstantinopolis, dříve Byzantion) se prohloubily r.395 rozdělením říše na dvě části. Od prohlášení církve za státní instituci stal se její hlavou císař. To na východě zůstalo trvale v platnosti (césaropapismus). Avšak na západě, po pádu říše ( r.476) a po nástupu nestabilních vlád germánských kmenů, hrál stále významnější roli římský biskup. Stál v čele církve, jediné tehdy fungující instituce, která neformálně spravovala síť dílčích organizací na celém území. Prohlásil se za nástupce apoštola Petra a činil si nárok být duchovní hlavou nejen církve, ale i státu, celého západního světa.

Pozdější spojení s franskými panovníky přineslo římskému papeži vlastní stát (Vatikán) a stálý růst vlivu i v důsledku pokřestění Irů, Germánů, západních Slovanů. Do tohoto období spadá i historie Velké Moravy a cyrilometodějská tradice, která se trvale ujala u východních a jižních Slovanů. Na misijním území Velké Moravy se tehdy střetly zájmy Franské říše se zájmy říše Byzantské.

Římský papež měl časté spory s východními patriarchy a s jejich císařem–papežem. I misijní činnost bratří ze Soluně patřila mezi ně. Skončila vítězstvím Říma a Franků. R.1054 nastal definitivní církevní rozkol. Oba vrcholoví hodnostáři se dali vzájemně do klatby a na světě byla od těch dob církev římskokatolická a církev východní, pravoslavná. Obě se pokládají za „pravé“. A tady se zřejmě natrvalo oddělila byzantská civilizace od civilizace západní. I když základy mají společné. Když r.1453 padl Cařihrad (Konstantinopol, dnes Isatnbul) do rukou Osmanských Turků, přeneslo se sídlo hlavy pravoslavné círve do Moskvy. Moskva se stala „třetím Římem“. Končí civilizace byzantská a začíná civilizace pravoslavně slovanská. Uplatňuje se tu vliv dělení křesťanství na východní a západní.

Jsou militantně ladění autoři, kteří kořeny západní civilizace vidí v imperiálním římanství, v křesťanství západního ritu a v germánství. Jsou zastánci mírových tradic a ti uvažují o humanitním odkazu řeckořímské antiky, o nerozděleném křesťanství a o přínosu řady nebojovných evropských národů.

Západní i východní duchovní otcové (patres) se od počátku křesťanství vyrovnávali s myšlenkovým odkazem řeckořímské antiky, jak jej našli v pokleslé a fragmentární podobě, provázející zánik antické civilizace. Z konglomerátů různých směrů a kultů konstituovali věrouku, učení, které nečinilo rozdílu mezi filosofií a teologií. Vynikajícím představitelem tohoto období duchovních otců, patristiky, je Aurelius Augustinus (354 – 430). Chtěl věřit, aby rozuměl a jeho cílem bylo poznávat Boha a duši. K základním antickým ctnostem, moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a uměřenosti, přidal tři ctnosti křesťanské: víru, naději a lásku.

Od 9.stol. (doba Karla Velikého) se v centru říše probouzí nový zájem o vzdělání. Vzniká školská učenost, scholastika. Kromě křesťanské věrouky se studuje 7 svobodných umění, dědictví antiky.

Je to trivium, gramatika, dialektika (logika), rétorika a quadrivium, geometrie, aritmetika, astronomie a musika. Ale to se týká jen církevních institucí. Světská šlechta na hradech pěstuje rytířské ctnosti: jízdu na koni, plavání, střelbu z luku, šerm mečem a zápas, lov, hru v šachy, veršování. A prostý lid v podhradí se věnuje manuální práci. Učí se leda jeden od druhého.
V neděli pak povinně chodí do kostela.

Scholastická učenost činí pokroky. Pozdní období zná Aristotela už nejen ve zlomcích, ale v celé šíři. I dík arabským a židovským učencům ve Španělsku. Vrchol scholastiky představuje Tomáš Akvinský (1223–1274), tvůrce systému, který spojil křesťanství s učením Aristotelovým. Systém žije dosud, modernizovaný jako novotomismus.

Pro příští vývoj bylo důležité, že Tomáš Akvinský převzal geocentrický obraz kosmu, jak jej ve 2.stol. n.l. vypracoval alexandrijský astronom, aristotelik Klaudius Ptolamaios. Jeho 13 knih bylo v 9.stol. přeloženo do arabštiny jako Almagest, v 15. stol. převeden do latiny. Geocentrismus se stal závazným dogmatem. Co bojů, utrpení, pronásledování a smrtí stálo, než se podařilo prosadit heliocentrický názor Mikuláše Kopernika, nový obraz sluneční soustavy! Koperník jej podal v 6 knihách r.1543. Skrýval jej až do své smrti. Církev jej připustila až roku 1822.

Ve středověku nepřišla zkázonosná apokalypsa, kterou prorokuje ve svém Evangeliu sv. Jan. Nepřišel Starým Zákonem očekávaný Mesiáš, nevrátil se ani Kristus z Nového Zákona, aby nastolil na zemi „Tisícileté“ Boží království. Ani kacíři v 15. a 16. stol. se toho nedočkali. Zato se vrátilo leccos z kulturního dědictví řeckořímské antiky.

Renesance. Vzpomínka na antiku.

Nová životní nálada se vzmáhá v 15. a 16. stol. v bohatých italských městech a šíří se po západní Evropě. Ani papežský stolec jí neunikne. Vyznačuje ji odvrat od přísného středověkého supranaturalismu a obrat ke skutečnému světu a k pozemským radostem. Něco jiného je učení nebeské, něco jiného pozemské. A tomu pozemskému je třeba dát přednost.

Odevšad zaznívá heslo „příroda“ (naturalismus). Hlavním cílem života je lidský jedinec a jeho svobodný rozvoj (individualismus) a užívání darů života (hedonismus.) Myšlení již nesměřuje ke křesťanství a církvi, ale k státu a k všelidské humanitě. Středověké ideje blednou samy v jasu nového života. Vede se výnosný obchod s Levantou, v níž Turci postupně vyřadí Byzanc z konkurence, uskutečňují se objevné zámořské cesty, udivuje nevídaný hospodářský pokrok a růst bohatství.

Rozšíření a uvolnění duchovního života se připravovalo již dříve. Působili scholastičtí nominalisté a vykladači antické literatury, kterých přibývalo hojnějším stykem s Východem. Po loupeživých křižáckých výpravách ze Západu sama Byzanc hledá spojení s Římem před Turky (14.–15. stol.).

Po pádu Cařihradu (1453) mnozí řečtí učenci emigrují do Itálie. V Evropě se šíří vedle latiny i řečtina, řecké originály se čtou v bohatším výběru a novýma očima. Ne již pro potřebu církve a pro zdůvodňování dogmat, ale pro obohacení života. Je to hnutí „humanismu“ v čele s Erasmem Rotterdamským. Učenci z celé Evropy si s ním dopisují. I čeští.

Novou vnímavost již dříve podnítili literáti, jako básníci Dante a Petrarca a prozaik Boccaccio. Nadšení pro antické památky a vzory inspirovalo dodnes obdivované malíře, sochaře, architekty. Nelze nepřipomenout alespoň Michelangela a Leonarda da Vinci, Botticelliho, Giotta nebo Tiziana. Za mnohé desítky dalších umělců, jejichž díla dodnes obdivujeme v nádherných galeriích města Florencie.

Ve Florencii se v době vlády rodu Medicejských „platonsky“ filosofuje a se zřetelem na současnost se politizuje. Vede v tom Nicolo Machiavelli (1469 – 1527). Doporučuje vládě státu v zájmu upevnění moci např. utilitární zásadu „účel světí prostředky“. Ale politizuje se i jinde.

O dokonalé společnosti z hlediska lidu uvažuje Angličan Thomas More (1478 – 1535), autor spisu „Utopie“ a Ital Thomas Campanella (1568 – 1639), spisovatel „Slunečního státu.“ Nelíbili se mocným tehdejšího světa. Toho prvního dal popravit anglický král Jindřich VIII., ten druhý byl prý za podněcování Italů proti španělskému útlaku 27 let vězněn a mučen.

Nová věda se objevuje nejdříve ve spojení s magií, astrologií, mystikou, ale imponuje obrovskou zvídavostí a prvními objevy. Církev, která měla až dosud monopol na veškeré vědění, se k novým poznatkům chová nepřátelsky.

Mikuláš Koperník (1473 – 1542), z polské Toruně, tají své heliocentrické výpočty ze strachu o život až do své smrti. Galileo Galilei (1564 – 1642) je přísným dekretem papežským donucen výsledky svého pozorování dalekohledem odvolat, popřít. Giordano Bruno (1548 – 1600) je pro své neortodoxní názory (tendence k panteismu) benátskou a římskou inkvizicí krutě mučen a upálen.

A přece už jsme v novověku

Nový věk se počítá od roku 1492. Nastává období po objevu dosud neznámého kontinentu, Ameriky. Západní civilizace, dosud evropská, rozšiřuje své území a stává se euroamerickou, euroatlantickou.

Slavní mořeplavci položili základy bohatství koloniálních říší. Kryštof Columbus (1451 – 1506), Vasco da Gama (1469 – 1524), Fernando Magalaens (1480 – 1521), Francis Drake (1540 – 1596), „Pirát jejího veličenstva“. A ještě Amerigo Vespucci (1454 – 1512). Slavní mořeplavci byli dobří křesťané, ale na jejich chování k domorodcům v objevených zemích se to nijak neprojevilo. Shrabovali jejich bohatství, ničili jejich říše, vraždili je nemilosrdně, bez sebemenších výčitek svědomí. Nezabiješ? Láska k bližnímu? Pohané přece nejsou bližní, mysleli slavní mořeplavci. „Ach, Kryštofe, že jsi nezůstal raději doma“, vzdychá studentka ve své slohové práci o Columbovi. Ale mohla ten povzdech adresovat i všem ostatním. Vydávali se na dobrodružné objevné cesty ve jménu křesťanství, křesťanského krále, křesťanského království. Za Španělsko, za Portugalsko, za Anglii. Byli věřící, ctili Bibli, vyznávali Desatero. Věděli, že se nesmí zabíjet a krást. Ale to platilo jen doma, mezi křesťany. Domorodci byli přece pohani. A tak, pověřeni vyššími zájmy, vraždili a loupili bohatství zámořských zemí a byli za tyto zásluhy odměňováni a povyšováni do šlechtického stavu. Tu admirál, tu hrabě, tu sir, baronet nebo rytíř. „Královnin pirát“ přepadal cizí mírumilovné lodě, olupoval je a potápěl. Napadal pobřežní města Chile, Peru, Mexika, Cadiz. Pozoruhodná doba objevů nových zemí a cest, ale i drancování zlata, drahokamů, slonoviny, koření. A podrobování cizích území a vyhlazování celých etnik. A k tomu ještě přibyl lov na otroky a prodej lidských bytostí jako věcí. Obchod s otroky. Dovoz otroků do Nového světa. Až občanská válka r.1860–61 otrokářství v Americe zrušila.

Válkou za nezávislost koncem 18. stol. přestali být obyvatelé Ameriky, stále početnější dík přibývajícím přistěhovalcům z Evropy, obyvateli anglické koloniální říše. Odtrhli se od Anglie a stali se obyvateli federace volně spojených samostatných států, dříve kolonií. Vznikla tak „Unie spojených států amerických“, na dlouho příklad a vzor pro utlačované národy Evropy. R.1787 dali Američané svému republikánskému zřízení ústavu, platnou v základech dodnes. Jejich manifestem bylo prohlášení trvalé platnosti : „Lidé byli stvořeni tak, aby si byli rovni. Všichni byli stvořitelem obdařeni některými nezcizitelnými právy, k nimž patří život, svoboda a touha po štěstí.“

Den nezávislosti se slaví 4.července. Z „Otců zakladatelů“ jsou nejznámější George Washington, Thomas Jefferson, Benjamin Franklin. Z občanské války pak Abraham Lincoln, 16. president USA.

Demokratická hesla „Volnost, rovnost, bratrství“, hesla Velké francouzské revoluce konce 18. stol., se rozlétla po celé Evropě souběžně s deklarací. Vyjadřovala přání a požadavky širokých vrstev národů, trpících pod bezohlednou vládou absolutismu a pod útlakem privilegovaných vrstev. Novodobý boj za lidská práva patří k předním hodnotovým cílům národů v Evropě i v Americe.

Jsme však v současné době svědky zneužívání jeho hesel pro imperiální účely.

Reformace. Pokus napravit křesťanství.

Souběžně s renesancí se šíří reformace, z odlišných pohnutek, ale ve stejném dobovém klimatu. Je to především odpor proti světskému panování církve, která hlásá náboženství lásky a chudoby, ale sama se jím neřídí. Sám papež a mnoho kněží se oddává bez výčitek svědomí světským požitkům a radovánkám. Reformaci předcházela „kacířská“ hnutí, jako byli např. Katharové, Albigenští, Valdenští. Byli vesměs násilím potlačeni a vyhubeni. Ani církevní moc nestrpěla kritiku toho, že by něco jiného hlásala a předkládala k věření a něco jiného dělala.

Hnutí za nápravu církve mělo své stoupence i na universitách. V době papežského schizmatu (dvoj– a trojpapežství) působily v universitních kruzích silně myšlenky reformátora Johna Viklefa (1330 – 1384). Ten nepokrytě oduzoval světský majetek a moc církve jako příčinu náboženského úpadku. Na pražskou universitu přinesl z OxforduViklefovy myšlenky a spisy M.Jeroným Pražský. Jeho přítel M.Jan Hus (1369 – 1415) je přijal se souhlasem. Smýšlel podobně a sám v duchu nápravy církve přednášel i psal. Tak začal jeho spor s církví, neboť ona odsoudila Viklefovy spisy k spálení jako kacířské. Husův spor skončil tragicky. Mistr Jan Hus byl nespravedlivě odsouzen a nemilosrdně upálen v Kostnici 6. července roku 1415. Jeho přítel M. Jeroným Pražský přišel stejně o život o rok později. Husovu věrnost přesvědčení a svědomí i proti mnohonásobné přesile proradného církevního koncilu, neúplatná láska k pravdě i v ohrožení života, odpovědnost za péči o své bližní, práce pro národ, pro lid, pro jeho jazyk a literaturu, nic z toho nelze zapomenout. To, co Mistr Jan Hus svým životem a dílem přinesl, to jsou trvalé hodnoty evropské kultury, západní civilizace.

Na husitské hnutí navázal Petr Chelčický (1460) a jím inspirovaná Jednota Českých bratří, založená r.1458 v Kunvaldě. Dík Jednotě (1592 – 1670) máme vzorný překlad Bible, péči o čistotu a bohatství jazyka, lásku k vlasti, péči o mládež, školy a vzdělávání. Čeští bratři byli jako kacíři pronásledováni, po porážce českých stavů na Bílé hoře r.1620 ze země vypuzeni. Dodnes existují jejich pokračovatelé v Anglii a v USA (Pensylvánie) a dodnes tvoří církev Moravských bratří, potomků pobělohorských exulantů. Mají i vlastní universitu, Moravskou kolej.

Reformace v jiných evropských zemích (Anglie, Švédsko, Nizozemí, Německo, Švýcarsko…) se vyvíjela podle místních poměrů. Není pochyb o tom, že česká reformace tu měla svůj vliv, přímý i nepřímý. Martin Luther z Wittenbergu (1483 – 1546), Ulrich Zwingli z Curychu (1484 –1531), Jan Kalvín (1509 – 1564) v Ženevě. Z Ženevy se kalvinismus šířil po západní Evropě i po Americe. Ani on se však nevyhnul netolerantnímu zneužívání moci násilím a terorem. Kalvínovi se nezapomíná nelidské upálení Španěla M. Serveta. Za to, že se dopustil teologické úchylky: věřil v Boha, ne však ve tři Božské osoby.

Jan Amos Komenský (1592 – 1670), poslední biskup Jednoty českých bratří, prožil větší část života v nepohodě nuceného exilu. Avšak zapsal se významně do evropských kulturních dějin. Nejenže položil základy novodobé pedagogiky, školy a školství, ale podal i nárys systematického díla obrody, všenápravy věcí lidských. Navrhl všenápravu v duchu realismu, demokratismu a humanismu a navrhl ji v rozměru osobním, národním, mezinárodním a všelidském. Proti tak velice rozšířenému fanatismus a nesnášenlivosti, které postihovaly Evropu po staletí, a jichž byl obětí on sám i jeho národ, napsal: „ Chceme, aby k sestavování vševědného díla byli připuštěni všichni, kdo uvažovali o zbožnosti,mravech, vědách a uměních, bez ohledu na to, je–li to křesťan nebo mohamedán, žid nebo pohan a stejně bez ohledu na to, ke které by se hlásil sektě, ať už je to pytagorejec, akademik, peripatetik, stoik, Essejan, Řek, Říman, starověký nebo současný, doktor nebo rabín, bez ohledu na církev, synodu, koncil, zkrátka všichni, a byli vyslechnuti, co přinášejí dobrého“ (Jan Amos Komenský, 1639).

Současní lidé si kladou otázku, zda naše lidská situace není stále táž, jako byla od nepaměti. Člověk asi za všech dob zápasí s démonickými silami zla a hříchu. Mění se jen jejich podoba. Ani naše civilizace na podstatě lidské situace, situace člověka tváří v tvář sobě a světu, nic nezměnila. Člověk potřebuje podporu a pomoc v úsilí k dobrému – jako kdysi. Současný Američan, vynikající společenskovědní badatel Samuel Huntington, jako americký vlastenec by si přál vrátit Ameriku k anglosaské protestantské kultuře a k tradicím přistěhovalců ze 17. stol. Současná společnost je zahlcena mnoha špatnostmi, které západní civilizaci rozkládají. My bychom si přáli vrátit se k obrozenským tradicím našeho národa a k živým hodnotám Masarykova Československa.

Osvícenství a vláda rozumu. Již ne fides, ale ratio. A věda a technika stále vyšší úrovně.

Rozlišení podstaty a jevu. Rozličné

V 17. stol. se šíří Evropou nové duchovní klima. Církevní protireformace vytlačuje renesanční radost ze života, zdůrazňuje kázeň a poslušnost autoritě církevní i státní. Politickou doktrínou se stává absolutismus, neomezená vláda panovníka. Ani příroda již není zdrojem nadšeného obdivu, zůstává však předmětem nepředpojatého zkoumání. Renesanční zvídavost se již nedaří potlačit.

S poctou starověku (Archimedovi, Eukleidovi aj. ) se rozvíjí novodobá přírodověda. Uveďme aspoň některé její představitele: Galileo Galilei (1564 – 1642), Mikuláš Koperník (1473 – 1542), Robert Boyle (1627 – 1691), Isaak Newton (1643 – 1727). Popularizuje se nový názor světový, světlo poznání, boj proti tmářství, proti pověrám. Newtonovský systematický obraz světa na Zemi i v Kosmu byl doplněn a v drobnostech korigován až autorem teorie relativity, Albertem Einsteinem (1879 – 1955).

Nový proud rozmachu lidského ducha nesetrval u přírodovědy. Týkal se i lidské společnosti. Tak především stát má být racionální a tolerantní. Rozumné je respektovat lidská práva, svobodu, rovnost, bratrství. Tyto ideje se rodí již v italské renesanci v 15.– 16. stol., v Holandsku v 17. stol., sílí v Anglii v 17. a 18. stol. Vrcholí ve Francii koncem 18. stol. Stávají se důvodnými programovými cíli pro francouzskou revoluci i pro americký boj za nezávislost.

V letech 1751 – 1766 vychází slavná francouzská „Encyklopedie věd, řemesel a umění“. Výkvět vzdělanců Francie, 12 filosofů a vědců, vydává 28 obrovitých svazků znalostí a úvah. Dosahují výšin lidského ducha, čtenáře inspirují, podněcují. Uvažuje se tu o přirozeném náboženství, o deismu, o volné myšlence, upevňuje se víra ve společenský pokrok dík přírodovědě a pokrokovým idejím. Církev a šlechta „Encyklopedii“ odsuzuje a zakazuje. Ale demokratická a revoluční hnutí ve vyspělých zemích ji přijímají a šíří. V méně pokročilých zemích uplatňují některé osvícenské myšlenky sami panovníci.

Vyvrcholení osvícenství představuje realizace revolučních myšlenek zástupců lidu, stoupenců demokracie: Americká válka za nezávislost (1787) a Velká francouzská revoluce (1789). Obě převratné historické události přinesly nezapomenutelné deklarace o přirozených lidských a občanských právech, o právu na svobodu, na rovnost a bratrskou vzájemnost. Tyto deklarace měly být rámcovou směrnicí pro veškerý další společenský život. Ne vždy a všude však se to dařilo, jak ukazují dějiny dalších století. Osvícenství ovlivnilo všeobecný názorový konsensus, všeobecné veřejné mínění v Evropě i v Americe v 19. a 20. stol. Teprve nedávno se objevily výraznější pokusy osvícenské ideje zpochybnit a odmítnout.

Osidla postmoderny a občanských svobod a práv. Nakonec ne Hybris, ale Éthos.

Nemůžeme si zastírat, že by na život nepadly temné stíny. Roztržka mezi člověkem a přírodou se alarmujícím způsobem promítá především do života naší civilizace, angažující se globálním způsobem na celé planetě. Přibývají výstražné hlasy o tom, že nad naší civilizací se stmívá, že je v rozkladu, že se blíží hodina jejího zániku.

Lidé stojí tváří v tvář důsledkům nerovnoměrného ekonomického růstu, nerovnoměrného globálního zabezpečení potravy, nedostatku vody, hrozivému úbytku deštných pralesů, znečištění oceánů, nežádoucím klimatickým změnám, nezvládnutelnému populačnímu růstu, nepředvídaným následkům geopolitických zvratů, válečných konfliktů a rostoucích migrací velkých skupin obyvatelstva. Světové problémy jsou stále propletenější a naléhavější. Elity světa s dosavadními korumpujícími způsoby vládnutí podstatné problémy ochrany a zachování světa neřeší.

Pociťujeme, jaké nechtěné důsledky má zákon heterogonie účelů. Současný člověk svou vrcholnou vědotechnikou nedosáhl zamýšleného stavu většího blahobytu, bezpečí a lidskosti, ale naopak upadá do stavu globální krize a svou činností mnohonásobně ohrožuje celou biosféru, včetně vlastního života a zdraví. Varuje pandémie vážné choroby.

Kdo je vinen? Nejeden kritik přítomného stavu světa položil otázku, kde se stala první chyba, odkdy se daly dějiny na cestu směrem pochybeného a škodlivého vývoje až k dnešku, do věku krizí, katastrof a kataklysmat.

Zavinilo prý to osvícenství. Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí nebylo v předosvícenské době méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.

Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli Francise Bacona a René Descartesa jako viníky dnešních nesnází. Empirismus jednoho a racionalismus druhého a spojení s exaktní přírodovědou jich obou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. To osočení zapomíná, že oba myslitelé uvažovali o světě a o uspokojení lidských potřeb v kontextu velmi tvrdých životních podmínek 17. stol. Nemohli a nechtěli navádět k bezohledné exploataci přírodních zdrojů. Respektovali je. Současné zneužívání vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy by si ani nedovedli představit.

Další pátrači objevili pachatele současného marasmu v době renesančního oživení antického naturalismu a racionalismu a v individualistické touze po osobním rozvoji a poznání světa. Ve skutečnosti renesance přispěla k zájmu o přírodu a k obdivu a úctě k ní, ale i k umění, k dějinám a k mnohostranné emancipaci člověka, který byl středověkými mravy a zvyky velmi utlačován.

Najdeme i autory, kteří se opírají o idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou láskyplného srdce, kterou ukazoval František z Assisi. Ten byl příkladem pravého života čisté vroucnosti, souznění s přírodou a v bratrské lásce i s opovrhovanými žebráky. Lidé se tehdy dali cestou rozumu, po které vedl Tomáš Akvinský, přední scholastický učenec. Ten pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani učení pohanského fiosofa Aristotela. Nelze ten výklad přijmout bez námitek. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, kterých rozum nezná (jak praví B. Pascal), nelze připustit, že racionalita je hodna zavržení. Rozum přece dává člověku poznání jako zbraň proti omylům, omezenosti, hlouposti, pověrám, dává mu vědomí poučené znalosti a odpovědnosti. Zbavuje ho bezmoci, dává mu zbraň proti hladu, chudobě a chorobám. Ale též proti svodům, intrikám a podvodům.

V napínavém pátrání po viníkovi současných výstražných protiřečení západní civilizace (kdo vlastně vypustil toho „džina z lahve“?) byl objeven i „naivní antropocentrický hegemonismus“ knihy „Genesis Starého Zákona“. Hospodin tu říká prvním lidem :„ Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským i nad všelikým zeměplazem.“ Ale rozumíme dnes po těch mnoha tisících letech správně tomu slovu „panování“? Jak asi vypadalo to „panování“ v podmínkách nerozvitého ruralismu? To přece není pokyn k neomezenému technicky maximálně výkonnému plenění a drancování přírody a jejích zdrojů. V kontextu života a práce biblických lidí je to spíšs pobídka k primitivnímu lovu a rybolovu, k chovu domácích zvířat, k ručnímu obdělávání půdy a k pěstování plodin. A také k jednoduchému řemeslu a vůbec k sebezáchovnému mnohostrannému, ale skromnému hospodaření ve světě, jak jej Bůh podle Bible nedávno stvořil. Cožpak biblický člověk nebyl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha–Stvořitele? A nenáleží mu z toho důvodu o všechno stvořené i s úctou a láskou pečovat?

Ale nakonec byl pravý viník dopaden přece jen jinde. V mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Nikoli v biblickém ráji starých Hebrejů, ale u řeckého titána Prométhea. Prométheus se opovážil vzít bohům olympským oheň, dát jej lidem a naučit je písmu, řemeslůma vědám. Postavil se tak proti Olympanům v boji proti útlaku lidí. Ale v podání pátračů po vinících úpadku civilizace tedy Prométheus opravdu zavinil, že se lidé dali cestou pokroku, růstu a rozvoje, až dospěli k dnešní vážné krizi. Prométheovský princip svobodné lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s danostmi a překážkami, zápasu za rozvoj poznání a vzdělanosti byl tedy zpochybněn. A s ním i všechny historické podoby racionality a duchovního vzestupu. Ale tím je v základu zpochybněna veškerá západní kultura a celá civilizace. Máme se jí zříci?

Jako paradigma západní civilizace platil právě starý řecký ideál – žít ve shodě s přírodou a rozumem. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a utlačující, omezující moci. Máme ho zavrhnout?

Pátrání po tom, co zavinilo současný civilizační úpadek můžeme uzavřít. Ani naivní biblický antropocentrismus s vírou, že Hospodin dal zemi celému lidskému pokolení, ani kritická racionalita antické filosofie, ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ani světový názor renesanční nebo osvícenský nejsou viníky. Jsou to směry, které umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Jsou to součásti jeho civilizačních tradic. Na vině je to, co vyvolalo nestejnoměrný vývoj společnosti, hegemonii finančního využití vědy a techniky, bezohledné drancování přírody, potlačení morálních zřetelů a despekt k neporušitelným hodnotám lidskosti, které nejsou za peníze. Na vině je mediálně šířený pokleslý neoliberalismus finančních toků a extrémní egoismus, egocentrismus. Jestliže paradigmatem moderny (novověku od dob renesance) byl princip přirozeného poznávání světa a rozumné pořádání věcí lidských, Ratio, paradigmatem postmoderny se stává Hybris. Pojem ze staré řecké mytologie, překročení lidské míry, narušení řádů. Hybris narůstá z projevů rozkladu dnešní civilizace, z konzumní přesycenosti, nevázanosti, svévole, zpupnosti, zaslepenosti, chtivosti a chamtivosti. Z intrik oligarchů a z ozbrojených konfliktů předstíraných cílů. Z popírání tradic národa, rodiny, ze znevažování norem etiky i estetiky. Pěstují se i ozbrojené konflikty. Otvírá se otázka unilaterální, bilaterální a multilaterální vlády nad světem. Válčí se. Takovou rouhavou Hybris stíhá v řeckých bájích Spravedlnost, také trestem bez míry. Není tím trestem i dnešní pandemie koronaviru? Neprovází ji i globální pandemie chudoby? A nejsou tu bezútěšné konflikty mezi lidmi uvnitř státních hranic i mimo ně? Přečetli jsme si, že 4 tisíce miliardářů a 16 milionů milionářů vlastní 95% světového bohatství. Přečetli jsme si, že i během pandemie vzrostly jejich zisky v USA o třetinu. Zároveň s tímto růstem bohatství však 50 milionů zaměstnanců ztratilo práci. Jsou lidé na věky nepoučitelní? I když opustíme svět řeckých bájí, neopustíme jejich odkaz. Vidíme, že dnešní civilizaci nezbývá k záchraně nic jiného než – Metanoia, změna smýšlení. Odvrhnout Hybris, opustit bezohlednou vládu chamtivosti a svévole a vrátit se do časů, kdy vedle svobody existovala i odpovědnost a platil řád. Éthos. Nastolit Éthos.

zdroj