Fiala dopadne jak Milouš Jakeš. Jako kůl v plotě …

PZ/VIDLÁK

Postmoderní styl vládnutí, seznamy a tanec mezi kapkami deště. Historik Adam Votruba ve své analýze týkající se vládnutí Petra Fialy napsal, že shledává vysokou míru lživosti ve vyjádřeních předsedy vlády i jeho ministrů. Podle něj jde někdy o zjevná protiřečení, kdy premiér v jedné větě prohlásí, že je třeba bránit svobodu slova, a v další větě, že občané mají právo na to, aby informace byly korigovány. Jindy jsou to pokusy ministrů vykroutit se z nepohodlné skutečnosti jakýmsi slovíčkařením. Patří sem např. tvrzení, že obranná smlouva s USA vůbec není o zřízení americké základny v České republice, ale je to to smlouva o tom, že předáme americké armádě několik českých základen ve smlouvě označovaných jako zařízení.

A podle Votruby by se právě pro toto „slovíčkaření“ docela dobře hodilo zavést termín „postmoderní styl vládnutí“, neboť politici se podle něj v duchu postmoderny nejspíš domnívají, že změní-li jedno slovo, je to totéž, jako by se změnila i realita jejich činů. Jako by se prý Petr Fiala snažil povznést politické lhaní na vyšší úroveň.

Je premiér Fiala skutečně takovým ekvilibristou ve lhaní, nebo je to jen (s)prostý lhář a pokrytec?

Já s prominutím řeknu, že on je prostě jen blbec, který vůbec neví, do čeho se zapletl. Ovšem s hodnocením pana Votruby souhlasím. Skutečně si dnešní mocipáni myslí, že změnou slova změní i realitu. Naše vláda k tomuto stav u společnosti prostě přišla. Celý koncept onoho “postmoderního vládnutí” se začal připravovat už dávno ve chvíli, kdy se ukázalo, že v každé domácnosti je televize a někde i v každém pokoji. Tato síla se prostě využila. Moc televize byla obrovská. Ale žádný strom neroste do nebe. Mediální realita se začala stále více rozcházet s realitou života lidí. Všude, kde se to stalo, tam moc České televize pominula a vznikla poptávka po jiných informacích.

Petr Fiala má tu smůlu, že se moc velkých médií začala drolit právě za jeho působení. Odklon veřejnosti od velkých médií je naprosto jednosměrný. Chytřejší politik či státník by si to uvědomil a upravil by podle toho svou taktiku. Od Fialy se to ovšem čekat nedá. Dopadne jak Milouš Jakeš. Jednoho dne zjistí, že je jako kůl v plotě.

Jeden ze slavných citátů praví, že „Politika je umění najít společnou řeč i s těmi, s nimiž nesouhlasíte.“ Něco mi říká, že to je přesný opak toho, než naše vládní garnitura předvádí. Jak byste tedy nazval „řemeslo“, kterému se naši vládní politici věnují?

Opět platí, že naši politici jen kopírují to, co se upeklo ve velkém světě. Tam také teď říkají, že s Putinem se nedá mluvit. Před rokem dokonce tvrdili, že celý svět s Putinem nemluví. A najednou se ukázalo, že většina světa s Putinem mluví, mluví mezi sebou a i když mají mnoho sporů a nevyjasněných problémů, mají i mnoho společného.

Zde je opět vidět, že naše vláda ještě žije v časech, kdy moc Západu byla nezměrná a cokoliv USA dělaly, dobře dělaly. Žije v časech, kdy americký dolar kraloval a americké dluhopisy byly jistou investicí. Žije v časech, kde byly USA největší světový věřitel. Ale tohle všechno už skončilo. Západ je největší světový dlužník, dolar už nekraluje, USA přestaly mít kontrolu nad cenami ropy a i když jsou stále ještě pánem oceánů, dvě třetiny planety se propojují po zemi, kam moc amerických letadlových lodí nedosahuje.

Opět platí, že rozumnější politik nebo státník by si to uvědomil a začal dělat politiku i s těmi, kteří mají jiný názor. Ale to je prostě úděl ratlíků u pánovy nohy. Ňafají, ale nějak nevidí, že páneček už má francouzské hole a nijak je neochrání.

Jednou ze „senzací“ konce léta bylo setkání ministra spravedlnosti Pavla Blažka s bývalým poradcem prezidenta Zemana Martinem Nejedlým. Přestože je Blažek ostříleným a zkušeným politickým hráčem, tento konkrétní tanec mezi kapkami deště se neobešel bez klopýtnutí. Piráti žádají jeho hlavu a (naoko) hlasují, zda-li neodejdou z vlády, spolek Milion chvilek pořádal před Úřadem vlády happening s účastí asi stovky lidí (uživatelé sociálních sítí jízlivě poznamenali, že ze spolku Milion chvilek se teď stal spolek „Chcípl pes“), premiér vystavil Blažkovi žlutou kartu. Jak hodnotíte dění okolo minstra Blažka Vy?

Já myslím, že Martin Nejedlý musí být docela hustej borec, ne? Stačí, že s ním Blažek mluvil a je to pomalu větší kauza než Dozimetr nebo lajna Vaňková. Přitom Nejedlý není ani obviněný, ani obžalovaný, ani odsouzený. Je to občan jako všichni ostatní. Musíte uznat, že tohle každý nedokáže – donutit Blažka k vysloveně soudružské sebekritice, donutit Chvilkaře, aby se ztrapnili v přímém přenosu a to prosím bez jakékoliv kauzy. Já se hodně snažil, ale nezaslechl jsem nic o tom, co strašného Blažek s Nejedlým upekli.

Je to tak moc ubohé, že se nemohu zbavit dojmu, že Blažek si za Nejedlým došel pro záminku. Že prostě potřebuje být z vlády vyhozen, aby lítostivě mohl přejít k Babišovi i s konzervativními zbytky ODS. Protože zůstat s Fialou, to bude pro Modroptáky konec. Naprostý a definitivní.

Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová si v souvislosti s touho kauzou položila otázku, zda-li by se neměla premiéra Fialy zeptat, jestli je také na onom nepsaném seznamu lidí, s nimiž se ministři jeho vlády nesmějí scházet nebo potkat v dešti. Co soudíte o tom „nešvaru, který se tu rozmohl“… tedy vytvářet nejrůznější seznamy (ať už psané či nepsané) občanů nežádoucích a nepohodlných?

To je moc pěkný nápad. Možná by nám vláda mohla vydat nějaký seznam lidí, se kterými se nemluví. Mohli by na to založit celý úřad, řádně ho vyfutrovat penězi, posadit tam hentoho Klímu, když mu sebrali úřad pro dezinformace, to by ho mohlo bavit. Seznam by se mohl aktualizovat každý den, všichni poslanci i senátoři by ho dostali ráno mailem, aby se podívali, kdo je ještě košér a kdo už není.

Opět se vrátím k leitmotivu dnešního článku. Tak dlouho si budou myslet, že jsou mistři světa, až náhle zjistí, že jsou kůl v plotě.

Když byl letos na jaře během demonstrací Česko proti bídě dvakrát „vyprodaný“ Václavák, novinářům to nestálo pomalu ani za to přibalit si foťák. Zatímco když se objeví stovka „chvilkařů“, proud zpráv a reportáží z mainstreamových médií neslábne. Co (nebo kdo) za tím stojí?

Napoleon vždycky říkal, že je zapotřebí nepřítele nerušit, když dělá chybu. Takže pšššt. Nikde o tom nemluvme. Právě to, že o stotisícovém Rajchlovi novináři nemluví, ale o stovkových Chvilkařích mluví, to právě vytváří poptávku, kterou uspokojujeme my, alternativní média. Kdyby novináři začali chodit mezi lidi a začali by mluvit jejich hlasem a přinášet do veřejného prostoru jejich problémy, neměli bychom co dělat.

Takže nechme všem těm Respektům, Reflexům, Taberyům a Moravcům jejich sto Chvilkařů a my mluvme s těmi sto tisíci lidmi na Václaváku. O zbytek se postará neviditelná ruka mediálního trhu. Sto Chvilkařů je totiž neuživí, ale nás sto tisíc lidí z Václaváku uživí hravě. Navíc jsme mnohem levnější, než Česká televize. Tenhle nepoměr se nakonec projeví. Ani náš stát, ani tahle vláda, ani Soros nemají dost peněz, aby uživili darmožrouty, kteří mluví hlasem sta demonstrantů na Klárově. I kdyby na to stokrát používali peníze z veřejných rozpočtů.

Jindřich Rajchl ze strany PRO k Blažkově kauze s humorem napsal: „Prý má o víkendu pršet. Tak to by se mohl Martin Nejedlý v nějaké hospodě náhodně potkat s dalšími dvěma třemi členy vlády, ne? A bylo by hotovo.” Následně ale opět s vážností apeloval na lidí, aby se v co možná největším počtu zúčastnili plánované demonstrace Česko proti vládě, která se uskuteční 16.9. v Praze opět na Václavském náměstí. A připojil k tomu slavný Werichův citát: „Neříkej, že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší, budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.” Rajchl, který demonstraci organizuje, také napsal, že „16.9.23 půjdeme na Václavák bojovat nejen za demisi Fialovy vlády, nýbrž i za charakter a duši našeho státu!“ Klesli jsme (nebo nás zatlačili či nechali jsme se zatlačit) skutečně tak hluboko, že boj o duši a charakter našeho státu je to, oč tu běží?

Boj o duši a charakter je to přece vždycky. Jen to někdy není tolik vidět. Někdy se prostě zdá, že boj už byl kdysi vybojován a dál následují jen pozitiva a sociální jistoty. Roky ubíhají a ejhle, najednou se ukazuje, že ty původně malé problémky vyrostly do olbřímích rozměrů, to co kdysi bylo snadno řešitelné, je najednou skoro nemožné… prostě jsme údržbu státu zanedbali natolik, že už vlastně začínáme vysloveně anarchistickou debatu, zda není lepší to prostě nechat spadnout a postavit znovu, než se pokoušet zachránit nezachránitelné.

Stále více lidí zjišťuje, jako by se vrátili z dovolené a doma měli potopu. V první chvíli sprásknou rukama a řeknou si, že tohle už nikdo nedá dohromady. Sednou na zápraží a rezignují. Ale pak se vzpamatují, plivnou si do dlaní, vezmou koště, kbelík a hadr a prostě se pustí do práce. A ať je binec jakýkoliv, nakonec to dají dohromady.

Jsem rád, že stále více lidí začíná chápat, že to bez té tvrdé práce nepůjde. Že nejprve budeme muset hodně věcí vyhodit, budeme muset žít v provizorních podmínkách, ale když si tu práci dáme, tak to můžeme všechno napravit a naopak udělat ještě lepší.

Stále je ale hodně těch, kteří to ještě nevidí. Do jejich pokoje ještě neteče, jejich pohodlí není ohroženo. Ti nevidí důvod, na svém životě něco měnit. Oni nevidí zchátralé krovy, nevidí zrezlé stoupačky. Problém se jich zatím netýká. Ale když dům chátrá, dojde i na ně. Nakonec se do opravy našeho státu pustíme všichni. Situace se nezlepšuje, ale zhoršuje. Nakonec instalace rupnou i v těch hezkých domech a nakonec budou bez práce i ti, kteří svojí situaci vidí zatím růžově. Západ nejde nahoru, ale začíná pěkně padat ke dnu. Nakonec se u stejné práce potkáme i s těmi, co na nás zatím plivou a posmívají se nám.

Prvnizpravy

(29 votes, average: 4,76 out of 5)

Loading...