Jom kipur podruhé aneb Bestia ante portas

Izrael prožívá hodně těžké období. Spor o soudní reformu fatálně rozštěpil národ. President se usilovně snažil vyjednat kompromis. Marně. Narazil na naprostou zaseklost obou stran sporu. Sporu, který začal žít svým vlastním životem, který se stal podstatou, bez ohledu na meritum věci. Takhle zdálky se dá říci: Soudní reforma je bezpodmínečně nutná, Netanjahu je však tím posledním, kdo by ji měl provádět. Soud, zejména ten nejvyšší, se jaksi utrhl z řetězu. Disponuje možností rušit rozhodnutí vlády, zákony, a to i na základě krajně pofiderních zdůvodnění, jakým je třeba nerozumnost. Věru relativní pojem. Soud se však navíc stal jakýmsi „samoplodným“ orgánem. Kdy fakticky generuje své členy. Vytvořil se jakýsi uzavřený okruh, kam nikdo, ani parlament, ani voliči (tedy lid) vstoupit nemůže. Hledáme-li vzorovou soudcokracii, lepší už neseženeme. Bibi Netanjahu je bezesporu člověk s obrovskými zásluhami o svou zem. Jenže jak to ale nezřídka bývává, i takovýto velikán ztratí sebekontrolu. Již pár let mu hrozí trestní stíhání (ač při pohledu na jádro věci si tuzemec spíše tiše povzdechne, že takovéto korupce by se u nás chtěl dožít…). Pravdou je, že na jeho problémech se podepisuje i jeho žena, která se dostala asi trochu moc vysoko na to, než aby to zvládala…

Problémem Izraele je totiž, že nemá ústavu. (V téhle chvíli by našinec měl s vděkem vzpomenout tu naši. Ač se to nezdá, mimořádně zdařilou. Jindy, než ve výjimečné době, by se u nás něco takového asi nikdy nepodařilo schválit, poslanečkové by z toho přičinlivě udělali paskvil.) Tady je bez diskuse na vině Ben Gurion, jenž si coby socialista myslel, že takto se mu bude lépe řídit země. Následky tohoto voluntarismu dopadají na stát bezmála po tři čtvrti století. A spor o soudní reformu rozštípl národ prakticky vedví. Ve skutečnosti se rozdělil dle vztahu k Netanjahuovi, buď jsi pro něj (a pro reformu) nebo proti němu (tím pádem proti reformě). O nějakých finesách se nediskutuje. Člověk, jenž takto dělí společnost, se stává přílišnou zátěží. Bez ohledu na „skutkovou podstatu“.

A do téhle situace naplánoval Hamás svůj šílený útok. S jomkipurovou válkou to má společné dvě věci: Fatálně selhaly zpravodajské a bezpečnostní služby, ale i politické vedení. A židovský stát se zakymácel v samotných základech. Dosud oprávněná důvěra, již chovali Izraelci ke svým silovým složkám, se otřásla. Další aspekty se ale zásadně liší. Jomkipurová válka byla standardním vojenským konfliktem, který takto byl i řešen. Nakonec vedl k míru, jenž dýchavičně vydržel až do dnešních dnů. Útok Hamásu představuje zběsilý teroristický útok, šokující svou bestialitou a naprostou ztrátou zábran. Bude, a musí, následovat drastická odveta ze strany Izraele. K míru však tento střet vésti nemůže. Trvalý mír s Hamásem prostě a jednoduše možný není.

Čeho bychom si ale měli pozorně všímat, to jsou reakce světa. Států, politiků, médií, veřejnosti. Tak den, dva po útoku to bylo jasné, jednoznačné. Všichni jsme s Izraelem, všichni se děsíme Hamásu. Uplynuly vlastně jen hodiny po vražedném běsnění, a již tuto zeď počínají navrtávat relativizující postoje. Jistě, bylo to hrozné, všichni to odsuzujeme, ale odvetou nesmí trpět civilní obyvatelstvo. Podívejte na ty chudáky Palestince, jak trpí. A jsou to docela obyčejní, nevinní lidé! Vrcholem všeho byl nezdařený odpal rakety jiné palestinské teroristické organizace, která nedopatřením (?) spadla na nemocnici a zabila stovky lidí. Na podobné věci nahlíží Hamás jako na manu z nebes. Arabská ulice (jak to nazval jeden velice rozumný odborník v české televizi), kterou ovšem my můžeme bez obalu zvát arabskou lůzou, ječí. A spolu s ní levicová média a levicoví intelektuálové v západním světě. Fakta je nezajímají, pro ně je viník jasný. A když už to takhle nejde říci (to se týká těch západních), tak se nad tím alespoň malují otazníky. Za nimiž se skrývají vykřičníky. Bohužel k tomuto zvrácenému chóru přispívají i některá česká média, ta veřejnoprávní nevyjímaje.

Ve vlajkovém pořadu ČRo Plus Názory a argumenty například v úterý zazněly z celkem tak asi pěti šesti komentářů dva vysloveně relativizující (hodně jemně řečeno). Takový poměr je spíše standardním. Nebo třeba zprávy české veřejnoprávní televize v neděli ráno. Prvních snad pět minut jen o humanitárních konvojích, které se konečně dostávají do Gazy. Hned nato generální tajemník OSN Gutteres hovoří o zločinech Hamásu a v další větě o útocích na palestinské obyvatelstvo. Fakticky mezi nim staví rovnítko. BBC nechce označovat Hamás vraždící Izraelce za teroristy, že prý musí reportovat nestranně. Inu, čtvrt hodiny Churchill, čtvrt hodiny Hitler. A máme to vyvážené. Evropská unie promptně odsoudila útok Hamásu, podpořila Izrael a jeho právo na obranu. Hned nato však ztrojnásobila pomoc Palestincům. To, kde tato pomoc končí, je všeobecně známo. I to, že palestinské učebnice, sponzorované z těchže zdrojů, indoktrinují děti od nejútlejšího věku nenávistí k Židům, vraždit je je vlastně bohulibé. Směle můžeme říci, že Hamás vraždí i za naše peníze. Je dobré vědět, nač jdou naše daně. To, že nám z toho nemusí býti dobře od žaludku, je jiná věc.

Pro Hamás jsou ztráty na vlastním civilním obyvatelstvu cennou devízou. Čím více, tím lépe. Své vojenské instalace, palposty, sklady, štáby, s chutí umísťují pod či do mešit, škol, nemocnic. A když jsou pak tyto zničeny Izraelci, hurá. Západní veřejné mínění se nad tím krásně zhrozí. Nemáme tu co do činění s lidmi, jaké si dovedeme představit, jaké bychom mohli – byť s odporem – pochopit. Nelze vůči nim postupovat lidsky, humanisticky. to je jednoduše kontraproduktivní. A pokud by to někomu nestačilo, lze mu připomenout, že Mahmúd al-Zahár, hlavní politický vůdce Hamásu, se před nedávnem veřejně vyjádřil, že Izrael není konečným cílem Hamásu. Není jím nic menšího než vytvořit svět, kde všude dominuje islám a kde všude vládnou muslimové. Jak by se chovaly dnešní západní elity v takovém případě? Vzpomeňme na Houellebecqovo Podvolení. Lépe by to asi nedopadlo. Izrael si naštěstí uvědomuje, že v tomto světě může spoléhat jen sám na sebe. A snad taky (trochu) na Spojené státy.

Cíle Hamásu se – bohužel – naplňují. Jeho sázka na krátkou paměť světa i na vnitřní slabost Západu je sázkou na jistotu. Usmíření se Saúdy se odkládá (to byl asi hlavní cíl), gestor akce, Irán, může býti spokojen. Neméně též Rusko. Pozornost se od Ukrajiny přenáší na Blízký východ, angažovanost USA, rozhodujícího podporovatele Ukrajiny, tamtéž. Qui bono, tak se ptají nejen detektivky. A bestialita příslušníků Hamásu? Na to se začíná zapomínat už nyní. Je to prostě takový místní lidový zvyk. Prostě tradice. Stotisícová demonstrace v Londýně, podobná akce v Paříži, budí hrůzu. Nepřítel už je v domě, strkat hlavu do písku nepomáhá. Jediná adekvátní reakce, demonstrace za teroristy ukončené všemi prostředky a reexport podporovatelů terorismu do jejich domovin, to nikoho ani ve snu nenapadne.

Zlu je třeba se postavit. Jak pravil Edmund Burke, k jeho vítězství postačí, když slušní lidé nebudou dělati nic, A Izrael nelze nechat osamocen. I tady se (stejně jako na Ukrajině) bojuje za nás, bojuje náš boj. A taky je třeba si konečně říci, že ženevské a podobné konvence mohou platit jen pro „ženevské lidi“. Ne pro divou zvěř.