Gruntorádova hladovka

Zatímco se čeští politici včetně prezidenta a mnozí další zástupci „elity národa“ ve slavnostní den promenovali po pražské Národní třídě a pronášeli výroky o hodnotě svobody, za niž je třeba bojovat a také dosavadní bojovníky za ni ctít, vyhlásil někdejší disident, signatář Charty 77, politický vězeň a ředitel knihovny Libri prohibiti Jiří Gruntorád (viz zde) hladovku: drží ji před úřadem vlády od 17. listopadu 2023 17:00 hodin a požaduje odstoupení ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Do soboty 18. listopadu do 13:00 hodin o této skutečnosti nebyla (alespoň dle vyhledávače Google) v masmédiích uveřejněna žádná zpráva, snad aby se svátek studentů, svobody a demokracie nezakalil, pak se informace o události začaly pomalu objevovat.

Jedenasedmdesátiletý Jiří Gruntorád je uvážlivý a zdrženlivý člověk, nečiní každý týden několik politických prohlášení, rozhodne-li se k tak výraznému činu, je třeba to brát vážně. Jaký je důvod jeho počínání?

Velmi stručně řečeno, už dlouho různí lidé poukazují na zjevnou chybu v zákoně č. 262/2011 „o účastnících odboje a odporu proti komunismu“, který měl uctít ty, kdo se postavili proti totalitnímu režimu, a to i tím, že jim dorovná důchody na průměrnou výši (i když svým počínáním průměr bezpochyby převyšovali, což je jiné podstatné téma). Zákon měl tedy mimo jiné zajistit, aby nežili v nouzi. Je však mizerně napsaný, což způsobuje, že některým lidem, trestaným a postiženým v době komunismu za opoziční činnost (například tím, že nesměli vykonávat odpovídající povolání nebo byli vyhazováni ze zaměstnání), důchody dorovnány ani na průměrnou výši nebyly. Vede to k absurdní situaci, kdy například mnohé oběti jednoho z nejodpornějších estébáckých činů, tzv. akce Asanace, zaměřené na vyhánění disidentů ze země (tj. na zbavování lidí domova), dostávají – na rozdíl od těch, co se aktivně podíleli na jejich vyhánění – směšné penze, z nichž se nedá žít. Je to mimo jiné případ Vratislava Brabence, Jany Jonákové, Vlastimila Třešňáka, Pavla Zajíčka nebo Karla (Charlie) Soukupa.

Před více než rokem, v srpnu 2022, napsalo několik signatářů Charty 77 včetně Jiřího Gruntoráda dopis premiérovi Petru Fialovi, v němž zdvořile žádali o nápravu této situace. K nápravě nedošlo. Signatářům dopisu odpověděl hlavní poradce předsedy vlády Jakub Kajzler, že si příslušní disidenti mají podat žádost o „zmírnění tvrdosti zákona“. Je to nedůstojné, spíš urážející „řešení“ – a prostřednictvím svého právního zástupce se o ně pokusil pouze dvaasedmdesátiletý Charlie Soukup, jehož důchod dnes činí asi 4 tisíce korun měsíčně. Charlie Soukup patří k lidem, na nichž se Státní bezpečnost nejvíc vyřádila, jeho případ je nebo by měl být všeobecně známý – než v roce 1982 odešel nedobrovolně s rodinou z Československa, byl psychicky a fyzicky týrán způsobem, který byl i za tzv. normalizace výjimečný. Navíc v té době už měl za sebou věznění.

Dne 13. září 2023 přišla od ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky (KDU-ČSL) k tomuto problému odpověď, jíž je možno považovat za cynickou, amorální a rovněž urážlivou: Jurečka Soukupovu žádost o zmírnění tvrdosti zákona zamítl a doporučil někdejšímu politickému vězni, aby si požádal o přidělení sociálních dávek, tedy pomoci v hmotné nouzi, což doprovodil sdělením: „Panu Soukupovi přeji především zdraví.“

Jiří Gruntorád žádá Jurečkovo odstoupení. V současném pragmatickém a morálně-relativistickém světě se ten požadavek jistě bude zdát mnoha lidem přemrštěný – z hlediska mravních principů, které snad bez ohledu na nízkou českou laťku pořád platí, je však zcela oprávněný: může snad pozici ministra práce a sociálních věcí uspokojivě zastávat politický funkcionář vyznačující se asociálním chováním, lhostejností k individuálnímu osudu a ignorováním hodnot, k nimž se jeho vláda hlásí?

Než Jiří Gruntorád vyhlásil hladovku, pokusil se řešit věc úřední cestou, obracel se na řadu politiků, vedle Fialy a Jurečky také na Víta Rakušana (STAN), vyčerpal zdá se všechny možnosti. Gruntorád je muž zdrženlivý, ale také zásadový, odhodlaný a neochvějný, což mimo jiné projevil v době, kdy byl ve vězení za to, že bojoval za svobodu, která se 17. listopadu oslavuje. Je namístě modlitba či prostě jen vážná obava o to, aby svou protestní hladovku přežil.

Podstatná je Gruntorádova argumentace směrem k vládě: svůj protest nezahájil jako její odpůrce, ale naopak jako jeden z jejích voličů. V dopise přátelům napsal: „Nyní již nejde o starobní důchod Karla Soukupa, ale o morální integritu celé vlády. Myslím, že požadavek na odstoupení Mariana Jurečky z funkce ministra je přiměřený situaci, a pokud je schopen reflektovat své počínání, vyhoví mi. (…) Samozřejmě mi nebude vadit, když ho předseda vlády z funkce odvolá. Je to konec konců v zájmu této vlády i této země.“

Vláda se svým počínáním, které dnes nejvýrazněji reprezentuje Jurečka, dostala do křiklavého rozporu se zásadami, které sama deklarovala například ve zvláštním usnesení k výročí Charty 77, v němž stojí, že se „hlásí k tradicím dlouholetého zápasu Charty 77 o lidská a občanská práva a o demokracii. Váží si všech obětí represí souvisejících s Chartou 77 i dalšími tehdejšími nezávislými iniciativami a všech, kteří se na jejich činnosti podíleli. (…) Hodnotové zakotvení naší země je významnou zárukou, že stát bude i nadále prosazovat respekt k lidským a občanských právům a k lidské důstojnosti. Bez odvážných postojů signatářů Charty 77 by cesta k dnešní podobě státu byla mnohem obtížnější.“

Vláda Petra Fialy, který sám vzešel z prostředí disentu, svou voličskou podporu získala mimo jiné díky kritice estébáctví a komunistického angažmá Andreje Babiše a jeho spolupracovníků (a také spolupracovníků prezidenta Miloše Zemana). Lze se domnívat, že kdyby podobné rozhodnutí jako Jurečka učinil některý z ministrů Babišovy vlády (a pro připomenutí, Jurečka s Babišem v Sobotkově vládě zasedal), následovala by smršť pobouřených reakcí z opozičních lavic. Reakce na Gruntorádův projev tedy ukáže, která politická prohlášení jsou myšlena vážně a která představují jen politický kýč.