Čtyři vyčerpaní rytíři |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Západní svět charakterizuje ekonomická stagnace, demografická sterilita, institucionální skleróza a kulturní nicota, zhruba v těchto parametrech popisuje západní realitu kniha amerického novináře Ross Douthata. Ve Figaru knihu recenzuje filozofka Eugénie Bastié, píše, že jde o absolutně geniální čtení. 21. července 1969 dospěla západní civilizace k apogeu své prosperity a civilizačního rozmachu, západní člověk se prošel po měsíci, kolonizuje jiné planety a dobývá vesmír. Od té doby západní humanita ztlumila. Dnes sice máme svět po ruce v kapse ve smartphonu, ale nemáme technologické možnosti vrátit se na měsíc. Představa věčného pokroku a mýtus nekonečné hranice byly vepsány do základů západní civilizace.

Konec vesmírného věku doprovází civilizační šero, vyděšení političtí centristé vidí ve vyostřující se společenské polarizaci návrat ke třicátým létům 20. století. Ovšem doba, kterou zažíváme, má víc do činění s dekadencí než s občanskou válkou, připomíná to pád Římské říše a náboženské války 16. století nebo totalitární režimy 20. století. Co vůbec charakterizuje dekadenci? Jde o bohatou a mírumilovnou společnost, ale současně vyčerpanou, depresívní a sužovanou nihilistickým násilím, společnost, která je obětí vlastního úspěchu. V těchto dobách se vždy vynoří čtyři rytíři dekadence: stagnace, sterilita, skleróza, opakování.

Při vší úctě k futuristickým technologům ze Silicon Valley, kteří desetiletí slibují úžasné technologické průlomy, které podpoří růst a změní naše životy, jsme vstoupili do éry ekonomických limit. Tyto limity jsou strukturální: demografická váha stárnutí a tedy méně produktivní společnosti, nadměrné zadlužení, vyčerpání pokroku ve vzdělávání (vrchol gramotnosti jsme dosáhli v osmdesátých letech a od té doby klesá), environmentální limity. Určitě znamená internet spektakulární revoluci, ale v podstatě virtuální. Digitální pokrok víc zaujal náš mozek než změnil život, v každém případě mnohem méně než elektřina, pára, železnice, tekoucí voda, vakcína a atom. Jak to sumarizoval Peter Thiel: “Bylo nám slíbeno létající auto, ale dostali jsme 140 znaků.”

Za druhé sterilita. Proč se nejúspěšnější společnosti odmítají reprodukovat? Odvisí to od několika faktorů: antikoncepce, pokles dětské úmrtnosti, individualismus, práce žen, krize manželství, konec náboženství. Následují jednoznačné a nevyhnutelné důsledky: stárnoucí málo dynamická společnost neochotná riskovat, masová imigrace, která má kompenzovat chybějící pracovní sílu a psychofarmaka kompenzující osamocenost člověka.

Za třetí skleróza. Instituce západních zemí fungují špatně, způsobují politický pat, který vzbuzuje frustraci a zášť. Politici sevření technokratickými omezeními a paralyzovaní nespokojeností nejsou schopni produkovat strukturální reformy, flikování a politika splývají. Žijeme v politických systémech, kde každé řešení je pouhou záplatou a které nejsou schopny produkovat velké změny. USA se systémem mocenských balancí a protiváh zděděným z 19. století, jsou zcela zablokovanou demokracií, od roku 1985 nikdy nedošlo k nadstranické dohodě o daních, od 1986 se nikdy nenašel žádný imigrační kompromis. Evropská unie je přímo učebnicovým příkladem dekadence, v aspektech, v kterých měla obrovskou přednost si vypůjčila to nejhorší z amerického systému. Skládala se z malých a flexibilních národů, ale koncentrovala moc do Bruselu, což otevřelo dveře predátorské lobby a oslabilo legitimitu systému.

Za čtvrté kulturní opakování. Západní civilizace je totálně vyčerpána, kino produkuje pouze životopisné filmy nebo převyprávění slavných mainstreamových obsahů vyrobených mezi 30. a 70. léty. Literatura hnije v žurnalistickém žánru autofikce (výjimka Houellebecq a Sally Rooney, jediní, kteří vytvořili něco nového). Architektura osciluje mezi pa-gotickou ošklivostí a identickou rekonstrukcí. Hudba produkuje stejné popové hity už třicet let, Lady Gaga vystřídala Madonnu, aniž bychom byli schopni postřehnout nějaký rozdíl. Recyklace je kulturním znakem naší doby. Dekadence se stává nevyhnutelnou, když globální civilizace zjistí, že už nemá kam jít.

Už neprodukujeme nic nového, platí to jak v kulturní, tak intelektuální rovině. Staré debaty o válkách identit pocházejí ze 70. let 20. století. Postkolonialismus a neofeminismus opakují argumenty, které vyvinul dekonstruktivismus po šedesátém osmém. Allan Bloom to všechno řekl v The Disarmed Soul. Generace boomers byla mladá v době posledního elánu kreativity v západní historii, který vyprodukoval rock’n’roll a filmy sedmdesátých let. Tato generace byla obklopena kulturou a pevnou triumfující civilizační stavbou, k jejímuž zničení bylo potřeba velké vitality. Když přestane existovat dominantní kultura, kontrakultura se rychle vyčerpá. A internet urychluje konformismus, zabíjí kreativitu a originalitu ve prospěch standardizovaných obsahů, které potěší největší počet lidí.

Naší budoucností je méně násilí, západní společnost je schoulená v pohodlném křesle, napojená na uklidňující kapačky a stále dokola si přehrává největší hity své bláznivé a rebelské mládeže, představivost sice hoří, ale v anesteziované realitě. Spíš nás přepadá astenie než horečka. Řím nemohlo už nic porazit, ale taky nic zachránit, napsal Chesterton. Pokud nemůžeme na Mars, můžeme se vždy dívat na nebe. Pád Říma vedl k triumfu křesťanství, návrat k transcendenci je jedinou cestou z dekadence.