Konečně se nás někdo zeptá

Nedá se říci, že se nás nikdo neptá, jestli chceme rozdmychat válku na Ukrajině až do úplného sebezničení, až do závěrečného jaderného ohňostroje. Zeptají se nás na to hned příští pátek o evropských volbách. Bude to referendum o směřování Evropské unie, do které jsme vstupovali, abychom se uchránili před hrozbami, kterým jako malá izolovaná země nedokážeme čelit. Jenže teď zjišťujeme, že i celá EU jen ustrašeně přikyvuje potřebám vojensko-průmyslového komplexu, který války potřebuje, protože kdyby byly zbraně jen pro přehlídky, nebylo by jich potřeba tolik.

Do EU jsme vstupovali s referendem, ve kterém se právě o výhodách soužití ve velkém mírovém celku hlasovalo. Tento slib byl porušen. Do NATO jsme vstupovali bez referenda, ale také tam byl zřetelný slib obsažený hned v prvním článku Washingtonské úmluvy, podle které se Severoatlantická smlouva zavazuje řešit problémy mírovými prostředky. Tento slib byl porušen, stejně jako byl porušen slib daný kdysi Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat směrem na východ.

Vzpomínám na projev Václava Havla v únoru 1990 před slzícími americkými senátory ve Washingtonu, kde vyzýval, „pokud chcete pomoci nám, pomozte Rusku“. Pomozte jim zlepšit životní podmínky, aby necítili potřebu obnovovat blokové myšlení a válečnou atmosféru.

Dnes žijeme ponořeni do válečné atmosféry my, a oficiální Česko je dokonce nejodhodlanější ve snaze dosáhnout plného vítězství Západu na ukrajinské frontě. Jestli jsou takhle odhodlaní i čeští občané, to se uvidí příští sobotu, až se vysypou volební urny.

Skoro bych řekl, že budou výsledkem pacifistické nakládačky, do které se zapojili i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s českou ministryní obrany Janou Černochovou (ODS), když se nechali natočit, jak posíláme do Ukrajiny naše poslední letadla a těžké zbraně. Na vlastní obranu nám už nezbude opravdu vůbec nic. Netušíte, jak to jde dohromady s posilováním bezpečnosti? Vždyť je to jako facka, odzbrojení je nástroj míru!

Leč konec žertů, nedostatek logiky v chování držitelů významných obročí nic nemění na našem oficiálním odhodlání přimět Ukrajince ke zničujícímu úsilí dotáhnout tuhle válku do úplného konce. My říkáme, že tím koncem bude úplné vítězství nad Ruskem, ale mapy zachycující postup bojů nabízejí něco jiného.

Záběry z východní fronty ukazují zničenou zemi, jejíž linie se denně přibližuje o stovky metrů, někdy i nějaký ten kilometr k Charkovu nebo dole k Záporoží a Oděse. Cesty lemují zničené tanky za miliardy, které zkrotil roj malých dronů za pár šupů. Mrtví zůstávají ponecháni na poli nebo v lese, takže je nikdo nepočítá.

Počítají se až doma. Do každé ukrajinské vesnice denně vracejí pár občanů v rakvích. To není nic povzbudivého, a tak není divu, že nikomu se nechce zbytečně umírat. Ale kam se schovat? Někde prý chlapi přežívají v lesích. Občas se musí vynořit, a pak mohou narazit na svalovce z odvodového komanda, kteří je odchytí a pomůžou jim do mikrobusu, kdyby jim náhodou nohy odmítaly sloužit. Bylo to dobrovolně, potvrdí později podpis na nějakém papíru.

Odchytávají muže od pozdní puberty až po důchod, jedno, jestli invalidní. Kdo se schoval, zbavil se práva na jakékoliv veřejné služby. Matka s dětmi se bojí jít k lékaři na ošetření, protože by musela uvést, kde se skrývá manžel. Kdo utekl do zahraničí, může si zachránit život, ale nikoliv majetek, který zůstal doma. Ten bude zabaven. A vlastně je jedno kým. Preventivní převedení chalupy na manželku nepomůže, říkají zkušení. Lepší je nejprve na někoho třetího, a teprve ten to (snad) převede na manželku, aby to uniklo pozornosti úřadů.

Množí se ukrajinské jednotky, kterým už chybí těžší zbraně, dokonce i jakákoliv obrněná vozidla. Ta jsou nejsnazší obětí této války, ve které se nic neschová před nástroji průzkumu a nic neuteče před naváděnou střelou. Rusové bojují na dálku, jejich děla pálí daleko za obzorem. Česko se pokouší zajistit, aby i Ukrajinci měli čím střílet, ale když dáme náboje, chybí děla, a když dáme děla, chybí dělostřelci. Prý budou, vyrobíme, vycvičíme, stačí jen rok nebo dva vydržet.

Pro nás to není o nic víc než počítačová hra, ale pro Ukrajinu je to hra se smrtí, před kterou není úniku. Při nehorším umřou všichni. Škoda, že je na konci nemůžeme resetovat. Vypnout, zapnout, a dáme odvetu…

Pokud jde o něco opravdu důležitého v evropských volbách, které nás čekají na konci příštího týdne, tak jde o to, aby Ukrajinci žili. Aby ukrajinský národ zůstal zachován. Aby to neskončilo zemí opuštěných žen a kdesi rozházených kostí. Ministryně obrany Jana Černochová vám možná zkusí nastínit něco radostnějšího, ale pak se jí musíme zeptat, kde to studovala a jak na to přišla. Blouznivé sny nebrat. Skryté zájmy zbrojařů taky ne.

Zbyněk Fiala