Počátky sovětizace

Prvních poválečných třiadvacet let, která dovedla sovětizovanou československou ekonomiku k reformám Pražského jara, se stalo historickou pamětí i pro současnou starší generaci. Výchozí data tohoto procesu, jehož hlavní nástin naznačily závěry IX. sjezdu KSČ na jaře 1949, lze hledat už na jaře 1945 v moskevských jednáních zástupců obou zahraničních exilů. K tomu přistoupila i otázka opětného přivtělení odtržených českých a slovenských pohraničních území i poválečná územní ztráta Podkarpatské Rusi (ještě na jaře 1944 počítali i moskevští komunisté, že zůstane součástí Československa). Třetí republika proto musela spolknout řadu hořkých těšínských jablíček ještě během posledních válečných dní a týdnů. Zdaleka se to netýkalo uranových dolů v Jáchymově (fakticky exteritoriálně spravovaných SSSR, pro nějž měly dlouhodobě strategický význam), ale i převozů strojového vybavení řady továren, „přímočarého osvojování“ řady výsledků průmyslového výzkumu (osvoboditelům ze zpustošené země se odmítalo zvlášť obtížně) pro potřeby sovětské ekonomiky zejména v pohraničních územích. Zřejmě v určité míře lze obdobné postupy předpokládat i u té zlomkové části Československa, kterou osvobodila americká armáda.

Sovětizace československé společnosti, jejíž systematičtější projevy lze předpokládat až do poúnorového období, se po r. 1944 projevovala stále hmatatelněji. Košický vládní program, který byl založen prioritně na úzké spolupráci se SSSR v obranné i hospodářské a kulturní oblasti, byl nekomunistickými stranami pokládán za maximum ještě i pro ně přijatelného kompromisu. Sovětizátoři, kteří ve svém nejradikálnějším jádru působili už ve východní exilové armádě, nabírali na síle a byli jakousi prodlouženou rukou Moskvy. O této „skupince“ se mluví a ví opravdu v lepším případě jen to nejnutnější stejně tak jako o poválečně přežívajících kontaktech v Moskvě, které si řada vedoucích představitelů KSČ vytvořila během svého válečného exilu. Byli to i oni, kdo lámali prvorepublikovou vnitřní sílu i tvořivost československého komunistického hnutí a byla tu řada přechodných typů, která alespoň někdy procitala z tohoto chorobného způsobu žití; jejím typickým představitelem byl Zdeněk Fierlinger (1891–1976).

Listopadové bouře 1947 (slovenský předúnor) a následně únorové události roku 1948 tu znamenaly další zásadní zvrat. Naivní přesvědčení druhé generace reformních komunistů typu organizační tajemnice ÚV KSČ Marie Švermové-Švábové (1902–1992) , že jim stalinskou „dobrovůlí“ bude dopřáno poměrně nerušeně budovat tušený československý model direktivního (příkazového, byrokratického) socialismu, bylo poměrně záhy vystaveno těžkým zkouškám. Rovina postupně se rozjíždějících politických procesů často skrytě i otevřeně prolamujících i dobové rámce poúnorového práva splývala do jednoho celku s moskevskými představami založenými na snu o zkasárničtělém kominternovském konceptu permanentní proletářské revoluce, jak se utvářel v poleninské době už ne v KSR (b), ale ve VKS (b). Československu, vedle NDR druhé dobově průmyslově vyspělé země rodícího se moskevského bloku, tu byla přikázána úloha „kovadliny“ tohoto rodícího se politickosociálního ústrojí s nedobrovolnou hypertrofií hutnictví, zejména těžkého strojírenství a zbrojních průmyslů i výdajů a všestranným posílením armády; zpracovatelským průmyslům, základní síle exportní československé ekonomiky, byla citelně „přistřižena křídla“.

Mnohé předznamenala již příprava prvního pětiletého plánu na přelomu let 1947–1948. Byly připravovány – pokud je známo – dva koncepty: komunistický a sociálně demokratický. Základní rozpor byl v plánu investic. Pro Československou sociální demokracii (ČSSD) do úvahy pro léta 1949–1953 přicházela celková částka 270 mld Kčs, pro KSČ 340 mld Kč. Do rozvoje průmyslu mělo být vloženo podle ČSSD 87 mld Kč, podle KSČ 133 mld Kč. Do ocelářství 12 mld Kčs (ČSSD) a variantně 38 mld (KSČ). Do zemědělství se předpokládalo podle sociálně demokratické představy 40 mld Kč, podle komunistické programatické varianty 28 mld Kčs. To však pro SSSR byla ještě nedostatečná „prorůstová“ tempa, a proto byla na nátlak Moskvy tato zadání roku 1949 ještě zvýšena o dalších 10–15 %. Hlavním mozkem ČSSD byl prof. Jaroslav Krejčí mladší (1916–2014 ) , který dostal k této aktivitě pokyn předsedy národohospodářské komise ČSSD Vojty Erbana-Ecksteina (1913–1981), komunisty zastupovala skupina kolem Ludvíka Frejky-Freunda (1904–1952, mj. zpracovatel ekonomické části Gottwaldova projevu na V. sjezdu KSČ) a Josefa Goldmanna (1912–1984). Jak podotýká prof. Krejčí, tyto změny se dály „V průběhu třetí čtvrtiny dvacátého století byly zvlášť příznivé podmínky pro takovou politiku, protože probíhala za poměrně vyrovnaného ekonomického růstu.“ Řečeno jinak za úsvitu hobsbawmovského zlatého věku západoevropského sociálního státu (1945/50–1974/75). Krutou ironií osudu a ze zvůle sovětizátorů se svým způsobem nakonec všichni jmenovaní protagonisté  jako by „sešli“ v politických procesech padesátých let.