Putin není Čingischán ale „obyčejný Rusák“

Marian Kechlibar v reakci na západní sankce vůči Rusku tvrdí, že se ruská ekonomika postupně „sesype“. Samozřejmě, že Rusko je se Západem propojeno mnohem více než někdejší Sovětský svaz a sankce budou Rusko bolet. Současně, a to už vidíme na cenách plynu a pohonných hmot, budou velmi bolet i nás, Západ. Včera jsem tankoval za 40 Kč naftu u nejlevnější sítě v Česku, Benzina prodává naftu a benzin za 45 Kč a na dálnicích se už cena blíží 50 Kč. Plyn od počátku ruské invaze zdražil o 30 % a představa, že se Evropa dokáže bez ruského plynu obejít je zajímavá. Zcela jistě, ale jen za cenu dalšího výrazného zvýšení ceny pro spotřebitele.

Rusko si vytvořilo dolarové rezervy v hodnotě téměř 700 miliard, část jich sice může Západ zmrazit – pokud jsou v jeho dosahu – minimálně 150 miliard dolarů ruských rezerv vlastní údajně Čína a ta zřejmě dolary Rusku pustí. Kechlibar má pravdu, že výstavba nových plynovodů do Číny je záležitostí několika let, ale je otázkou, zda se v této době podaří Západu Rusko srazit na kolena, jak Kechlibar počítá. V návrat Ruska do let devadesátých na rozdíl od Kechlibara neočekávám. Izolace Ruska vydrží nějakou dobu, ale Rusko si najde nové cesty, jak získat potřebné věci a možná to může vést paradoxně k tomu, že se Rusko naučí být soběstačné i v jiných oborech než jenom v potravinách. Embargu na dovoz potravin po anexi Krymu Rusko dokázalo čelit zvýšením domácí produkce potravin.

Cituji ze závěru Kechlibarova článku: Jestliže původní Čingischán na svých výbojích pořádně vydělal, v moderním světě se jeho postupy stejně pořádně nevyplatí. Nevím, zda bída, která teď nastane v Rusku, bude stačit na sesazení Putina z vladařského stolce. Ale jestli tento stav potrvá několik roků, zažije běžné obyvatelstvo poměry horší než v 90. letech – a ty byly dost zlé.

K účinkům sankcí a návratu Ruska do let devadesátých jsem se již vyjádřil. Bída v Rusku zcela jistě nenastane a snížení životní úrovně (pokles HDP) se očekává dokonce celosvětově. Jiná věc však hraje dle mého soudu mnohem větší roli. A tou je reálný vývoj ruského postupu na Ukrajině. Existují mapy, které ukazují rozsah ukrajinských území okupovaných Ruskem.

Ruská ofenzíva už dosáhla jednoho z cílů, propojila území anektovaného Krymu s tak zvanými lidovými republikami v Doněcku a Luhansku a jenom přístav Mariupol je zatím v ukrajinském držení. Očekává se ruská ofenzíva a dobytí i tohoto přístavu.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tvrdě kritizoval NATO za nečinnost. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj kritizoval NATO za to, že odmítá zavést bezletovou zónu nad jeho zemí. V televizním projevu k Ukrajincům uvedl, že ruská agrese proti jeho zemi bude pravděpodobně narůstat a západní lídry obvinil z toho, že ruskému prezidentovi Vladimirovi Putinovi dovolili pokračovat v bombardování měst, uvedla stanice BBC News. Bezletová zóna by se musela vojensky vymáhat (letectvem NATO) a vedla by ihned k vojenské konfrontaci Ruska a NATO. Proto zatím k vyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou NATO nepřistoupilo. A v tom je domnívám zásadní rozměr ruské invaze na Ukrajinu. Pokud by se do bojů zapojily armády NATO, hrozí fakticky třetí světová válka s možným použitím jaderného arzenálu na obou stranách.

Četl jsem pozorně článek Biden jako Carter. Nová esej skotského historika Neila Fergusona na serveru Bloomberg se pochopitelně jako vše v těchto dnech týká ruské agrese na Ukrajině. Ferguson se soustředí na dvě osobnosti: Joea Bidena a Vladimira Putina. Ferguson připomíná události z let 1979/80, kdy vypuklo v Íránu povstání proti Šáhovi a na americkém velvyslanectví byli doslova uvěznění diplomaté. USA se pokusily své diplomaty vysvobodit vojenskou operací, která selhala, a nakonec byli rukojmí propuštěni po více než roce. Popularita Cartera spadla a neobhájil prezidentský mandát a do úřadu nastoupil Ronald Reagan. Ten zásadně změnil americkou zahraniční politiku a podařilo se mu „uzbrojit“ SSSR a dosáhl s novým sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem odzbrojovací dohody v oblasti počtu jaderných zbraní. Ferguson dále píše: Bidenovo prezidentství zažívá kaskádu tragédií, které jsou stejné nebo ještě horší, než byl Carterův rok 1979. Na Bidena i jeho politickou stranu to v příštích volbách tvrdě dopadne. Trump se sice vyznával z obdivu k Putinovi, ale podařilo se mu redefinovat americkou vojenskou strategii a nikdo si za něj žádnou agresi nedovolil. Biden naivně věřil, že Putinova agrese na Ukrajině může být zastavena hrozbou sankcí a publikací amerických zpravodajských materiálů o invazi. Biden má štěstí pouze v tom, že ho šetří kritiky New York Times a Washington Post, které nenechaly na Carterovi nitku suchou. A přesně v tom je jádro pudla současné americké politiky. Několik měsíců byla ruská invaze avizována, padaly různé termíny, a Bidenova administrativa neučinila jediný krok k tomu, aby s Ruskem začala vážně jednat o ruských požadavcích. Právě absence vážných rozhovorů o budoucnosti Ukrajiny mezi Ruskem a USA vyústila v současný stav. Ruská invaze nebyla sankcemi odvrácena a ruská armáda zřejmě dosáhne svých cílů k tomu, aby mohla s Ukrajinou a Západem jednat z pozice státu, který okupuje velkou část Ukrajiny.

Putin tak není žádným Čingischánem, ale zachoval se přesně tak, jak „Rusák“ Leonid Iljič Brežněv (mimochodem „Ukrajinec“, který se narodil svým ruským rodičům, kteří se přestěhovali na Ukrajinu) při okupaci Československa v roce 1968. Podobně se zachoval, když rozhodl o sovětské invazi do Afghánistánu. Vidím na americké straně naprostou absenci vnímání reality a toho, čeho je „Rusák“ Putin schopen a ochoten. Konflikt na Ukrajině může trvat relativně dlouho, nicméně k jednání o ukončení konfliktu bude muset dříve nebo později dojít a Rusko bude mít v ruce trumfy coby další dobytá ukrajinská území. Tragédii na Ukrajině politika Západu nedokázala zabránit. Doufám jen, že na obou stranách konfliktu, v Rusku a USA, dojde nakonec k tomu, že se vyjedná nějaké nové modus vivendi a svět nesklouzne do světového konfliktu. Od počátku jsem si od Joea Bidena nic podstatného nesliboval, že se po roce jeho vlády vážně hovoří o jaderném konfliktu, je tragédií. A dodávám, že věřím tomu, že by se to za Donalda Trumpa nestalo.