Otázky kolem Ukrajiny

Ponechávám stranou různé obrázky a videa natočená tou či onou stranou. Současná digitální technologie dokáže „nafejkovat“ prakticky cokoli. Takže i když si myslím, že ukrajinská strana „fejkuje“ mnohem méně než ta ruská, čas od času „fejkuje“ taky, a tak nebudu argumentovat na základě obrázků, které nám ta či ona strana přináší. Soustředím se na to, co se mi jeví jako očividné a těžko zpochybnitelné.

Jako očividné a těžko zpochybnitelné vidím to, že rakety a bomby dopadají na ukrajinská města a nikoli na města Ruské federace. Bojuje se na území Ukrajiny, nikoli na území Ruska. Tvrzení, že Ukrajina napadla Rusko, vidím jako naprosto absurdní. Bylo by to stejné jako tvrdit, že Československo se v roce 1938 chystalo napadnout Německo, nebo že se v roce 1939 chystalo k témuž kroku Polsko. Ukrajinci byli ve všech parametrech několikanásobně slabší než putinovské Rusko a byli si toho vědomi. Tvrzení, že se Ukrajinci chystali napadnout Rusko, vidím jako naprostý nesmysl.

Ale i pokud by se k něčemu takovému chystali, neznamená to dle mého názoru, že by to opravňovalo ruskou akci. Mohu si o někom myslet, že je to násilník, ale nemohu ho preventivně zmlátit, dokud mi nic neudělal. Nemohu na něj zavolat policii s tím, že ten člověk vypadá velmi nesympaticky a asi se k něčemu chystá. Trestat lze dokonaný čin, nikoli předpokládaný úmysl.

„Chápači“ Putina argumentují tím, že Rusko se cítilo ohroženo organizací NATO. NATO by ovšem Rusko nikdy nenapadlo, už jen proto, že by něco takového „neprodalo“ obyvatelstvu členských států. Evropa má zájem na byznysu; je možno ji vinit z hamižnosti, jenže v 21. století se byznysu daří mnohem lépe v dobách mírových než válečných. Mezinárodní korporace lépe vydělávají prachy, když je klid. To soustředění na zisk se nám nemusí líbit (mně se taky nelíbí), nicméně žádná válka v zájmu NATO není.

Ale i kdyby byla, stejně nakonec záleží na tom, „kdo si začal“. Ano, NATO se rozšiřovalo, ale tuto válku nezačalo.

Tu jsme u další výsostně morální otázky. Rusko požaduje, aby se NATO stáhlo za hranice v roce 1997. Jinými slovy, chce, aby se o menších státech rozhodovalo podobně jako na Jaltské konferenci v únoru 1945, kde si velmoci Evropu rozparcelovaly. Nicméně dnes je svět někde jinde. V západní civilizaci panuje všeobecná shoda, že by si jednotlivé státy měly rozhodovat samy o tom, do jakých mezinárodních organizací vstoupí a „s kým budou kamarádit“. Kdyby se třeba Putin dohodl s Bidenem, že nějaký stát bude z NATO vyloučen, byl by to důvod, abychom z NATO vystoupili, protože bychom neměli být součástí organizace, v níž se rozhoduje „o nás bez nás“. Ono to tak patrně nakonec nedopadne, a Ukrajina nebude – přinejmenším na mnoho desetiletí – do NATO přijata, podobně jako do něj nemohlo být přijato Finsko dejme tomu v roce 1965. Je ale snad jasné, že přistoupit na ruský požadavek není z principu možné, protože západ by se musel vzdát principu sebeurčení národů.

A princip sebeurčení národů souvisí s principem sebeurčení (tedy se svobodou) jednotlivce. Pokud velmoci rozhodují o malých státech, je to podobné, jako když v nějaké zemi rozhodují pouze mocní a obyvatel se neptají. Chceme-li hájit osobní svobodu, musíme hájit i právo národů na sebeurčení. Jsou to spojité nádoby.

Rusko zkrátka žije mentálně někde úplně jinde. Naši „chápači Putina“ se zde těší velké svobodě slova – jinak bych nedostával denně několik jejich pamfletů. Kdyby žili v Rusku a šířili by různé negativní materiály o Rusku, už by s nimi dávno zatočili. Proto mi připadá obzvlášť kuriózní, že Putina hájí i někteří evangelikální křesťané, protože situace evangelikálích křesťanů v Rusku je stále prekérnější. Někteří pastoři byli dokonce zabiti, jiní byli zmláceni a jejich sbory byly rozprášeny.

Konečně zmíním ještě jednu z morálních otázek. Několik lidí se ptalo, zda je možno modlit se za Putinovu smrt. Nebudu na tuto otázku odpovídat kategoricky, protože nežiju na Ukrajině, Rusové mi nerozbombardovali dům a nezabili dítě. Pokud někdo něco takového prožil, nebudu soudit, zač se modlí. Ale za sebe doporučuji, abychom se modlili za to, aby byl odstraněn (třeba penzionován) a aby na jeho místo nedosedl někdo ještě horší. A současně je možno modlit se za jeho obrácení. Ano, vím, že to zní téměř šíleně, ale jsem přesvědčen, že dokud člověk dýchá, může se k Bohu obrátit. Jistě, je to velmi nepravděpodobné, ale domnívám se, že ne zcela nemožné.

Znám jednu Ukrajinku, chodila k nám na skupinku. Byla to architektka, ale v Praze se živila jako uklízečka ve vojenské nemocnici. Občas mluvila s pacienty o Bohu. A jednou mluvila s bývalým komunistickým generálem, který měl před sebou pár dnů života. Byl to člověk, z nějž šel strach. Bály se ho i zdravotní sestry. Nicméně i tento člověk po službě oné drobné Ukrajinky přijal Pána. Někdy se zázraky dějí. Pochopitelně, modlím se především za Ukrajinu. Za její vítězství, jakkoli je nepravděpodobné, za její obnovu, za probuzení ukrajinského národa.