Bez naděje na mír na Ukrajině … pouze válka se Spojenými státy a NATO?

Po ruské anexi Krymu a invazi na východní Ukrajinu v roce 2014 napsal Charap knihu s harvardským politologem Timothy Coltonem nazvanou „ Každý prohrává “. . . . Agresorem bylo samozřejmě Rusko.

Obviňovat Rusko z „vpádu na východní Ukrajinu“ je jako vinit Polsko z rozpoutání druhé světové války s nacistickým Německem. Je to lež. Charap se opakováním této propagandy zdiskredituje jako seriózní akademik. Bezstarostně ignoruje skutečnost, že vláda v Kyjevě zahájila útoky na obyvatelstvo Donbasu a názory tehdejší většinové rusky mluvících obyvatel Krymu. Pokud uvažujete o koupi knihy Charap, ušetřete peníze.

Gessen se také nesnaží skrývat svou zaujatost. I po solidních dokumentárních důkazech prokazujících nepravdivost tvrzení, že Rusko zasahovalo do voleb v roce 2016 jménem Donalda Trumpa, Gessen stále tvrdí, že falešné obvinění je pravdivé:

Poprvé jsem se s Charapem setkal v létě 2017, nedlouho poté, co kniha vyšla, a uprostřed víru hněvu na Rusko za jeho vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Robert Mueller byl jmenován zvláštním poradcem ministerstva spravedlnosti, Donald Trump označil vyšetřování za podvod a Kongres byl v procesu schvalování dvoustranného zákona o sankcích proti Rusku.

Podle Gessena existují tři hlavní problémy týkající se války na Ukrajině:

Argument v USA se rozdělil na dva hluboce protichůdné tábory. Na jedné straně jsou lidé – ne příliš mnoho, alespoň veřejně – jako Charap, kteří tvrdí, že by mohl existovat způsob, jak ukončit válku dříve než později zmrazením konfliktu na místě a prací na zabezpečení a přestavbě velké části. Ukrajiny, která není pod ruskou okupací. Na druhé straně jsou ti, kteří věří, že to není řešení a válku je třeba vést, dokud nebude Putin zdravě poražen a ponížen. . . .

Další neshoda se soustředí na možnost rozhodujícího vítězství na ukrajinském bojišti. Charap věří, že ani jedna strana nemá prostředky na to, aby tu druhou úplně vyřadila z boje. . . . Ale druhá strana této debaty byla hlasitější. Vidí vysoce motivovanou ukrajinskou armádu podporovanou vysoce motivovaným obyvatelstvem. Poukazují na relativní lacinost, pro USA, války, která přitlačí jednoho z jejich hlavních protivníků. A věří, že s dostatkem času a dostatkem západních zbraní a výcviku by si Ukrajina mohla vzít zpět slušnou část svého území, ne-li celé; přerušit pozemní most na Krym; a dostat se tak blízko ke Krymu, aby to odradilo jakékoli budoucí ruské vojenské operace. . . .

Poslední nesouhlas se týká Putinových záměrů. Tábor „boj do konce“ věří, že pokud nebude Putin rozhodně poražen, bude pokračovat v útocích na Ukrajinu. . . . Charap samozřejmě nesouhlasí. Věří, že je možné učinit příměří „pevné“ – začleněním pobídek a trestů, většinou prostřednictvím sankcí, a pečlivým sledováním situace.

Charap a jeho falešní odpůrci ve Washingtonu to stále nechápou – Rusko za žádných okolností nedovolí ukrajinské armádě, aby nadále existovala s neonacistickými vojáky ve svých řadách, ani nedovolí Ukrajině, aby se stala součástí NATO. Nesmlouvavé. Jo a ještě jedna věc – nevrací Ukrajině žádné území, zejména Krym.

Charapova kompetence jako experta na zahraniční politiku je ve skutečnosti otázkou, pokud je tento citát z Gessenova díla přesný:

Charapovi: „Strategická porážka Ruska již proběhla.“ Stalo se to v prvních měsících války, kdy ruská agrese a ukrajinský odpor pomohly podnítit jednotnou evropskou reakci. „Jejich mezinárodní pověst, jejich mezinárodní ekonomická pozice, tyto vazby s Evropou budované po desetiletí – doslova fyzicky budované – se přes noc staly k ničemu,“

Jo, správně. Ignorujte rozvíjející se vztahy Ruska s Čínou, Indií, Íránem, Saúdskou Arábií a Brazílií. Kdo potřebuje Evropu, když vy, Rusko, jste 5. největší HDP na světě z hlediska kupní síly? Co přesně Rusko od Evropy „potřebuje“? Znám odpověď – ANI JEDNU ZAKRATOU VĚC. Charapovo krátkozraké zaujetí Evropou vůči Rusku ho zaslepilo vůči historickému zemětřesení, které se odehrává, když Rusko vede cestu při vytváření alternativy k mezinárodnímu řádu „založenému na pravidlech“ ovládaném USA.

Držím naději, že Gessenův článek představující falešné manichejské volby ohledně Ruska nejsou jediné dva postoje, o kterých se diskutuje za zavřenými dveřmi. Katastrofální katastrofa, která se pro Ukrajinu odehrává na Donbasu, by neměla být ignorována. Jedinou otázkou je, jak dlouho budou washingtonští politici, učenci a mediální experti pokračovat ve falešných snech o ukrajinském vítězství nad Ruskem. Biden a jeho tým národní bezpečnosti se stále více chovají jako zdegenerovaný závislý na pervitinu a postrádají vůli požádat o pomoc. Tento druh návykového chování vždy končí tragédií. Obávám se, že tam směřujeme.