Mobilizace a její rizika pro stát

9. květen, Den vítězství, je klíčovým symbolickým datem. V tento den očekáváme tradiční přehlídku vítězství a Putinův projev k národu. Co řekne? Mnozí se domnívají, že buď oficiálně vyhlásí válku Ukrajině a/nebo oznámí masovou mobilizaci v Rusku.

Podívejme se na obě možnosti.

Začněme otázkou, proč Putin ještě nevyhlásil válku Ukrajině? Pravděpodobně proto, že neočekával prakticky žádný odpor. Kreml plánoval další Československo 1968 a byl velmi překvapen, že se tak nestalo. Proto ta terminologie „speciální operace“.

Moskva plánovala další pacifikaci východoevropského satelitu a nečekaně se ocitla ve velké válce, na kterou se nepřipravovala. Protože se na válku nepřipravovala, nevyhlásila válku, ani válečný stav. Což mělo pro průběh války zásadní důsledky.

Ruská státní politika nemusí být legitimní, ale rozhodně je procedurální. Je to algoritmický stroj.

Přesněji řečeno, válka a válečný stav se do značné míry řídí algoritmem popsaným v příslušné vyhlášce z 30. ledna 2002. Dosud neaktivovaným.

Vzhledem k tomu, že algoritmus válečného stavu dosud nebyl aktivován, procedurálně vzato je teď v Rusku mír. Všechno tedy odpovídá mírovému stavu.

V praxi to znamená například to, že vojáci, příslušníci Národní garda a další kontraktoři mohou normálně odejít z práce, jak nedávno naříkal Strelkov.

Mnozí z nich také své zaměstnání opustili, nebo odmítli jít do války. Podle ruských médií odmítly bojovat desítky či stovky příslušníků krasnodarského OMONu, krymské námořní pěchoty, pskovských výsadkářů, vojáků z Jižní Osetie, Hakaské národní gardy. Ochablost, zbabělost a zrada, popsal to šéf Národní gardy.

Jinými slovy, dezerce z ruské armády je nyní legální, pokud působíte jako placený kontraktor. Šéfové armády a Národní gardy se tomu samozřejmě snaží všeomožně zabránit. Někteří vydávají vlastní vyhlášky, jimiž zakazují vojákům odejít ze služby, dokud „nebudou splněny speciální cíle“. Někteří velitelé se také snaží zničit pověst vojáků, kteří odešli, tím, že jim do jejich vojenských průkazů (военный билет), personálních spisů atd. dávají nejrůznější nelichotivé poznámky nebo razítka.

To vás však ohrožuje relativně minimálně, alespoň pokud neplánujete nadále pracovat pro stát. Kromě toho je můžete zažalovat.

To není jediný problém. Mnozí vojáci, kteří už do války zasáhli a později se vrátili, odmítli jít zpátky. Například po masakru elitní jednotky VDV na Ukrajině asi 100 výsadkářů ze Pskova, kteří se vrátili domů z Běloruska, odmítlo návrat.

V praxi to ohrožuje schopnost Ruska přeskupit své síly a stáhnout je ze severu (Kyjeva), aby všechny poslalo na východ (Donbas). Mnozí z těch, kteří již na Ukrajině byli a vrátili se do Ruska, tam prostě už znovu nepůjdou.

Situace s branci je trochu jiná. Technicky vzato je posílání branců na Ukrajinu nezákonné.

Samozřejmě, udělali to i přesto.

Stát to v podstatě přiznal a Putin nařídil vojenským prokurátorům, aby případ „vyšetřili“. Moje předpověď: žádný velitel nebude potrestán.

Putinovo využití branců ve válce na cizím území se dalo velmi dobře předvídat. Přinejmenším od Nového roku dostávala nevládní organizace Matky vojáků tuny telefonátů od znepokojených rodičů, jejichž odvedení synové byli převezeni na ukrajinskou hranici. Bylo jich tolik, že to nemohlo být jen vojenské cvičení.

„Odvezte je odtamtud,“ řekla rodičům tajemnice Matek vojáků. „Nebo jim prostě řekněte, ať utečou, někde se schovají a napíšou stížnost vojenské prokuratuře.“

„Ale ani jeden z těch zkurvysynů (rodičů) nic neudělal. Právě jako v roce 1995,“ vyprávěla. Jinými slovy, rodiče odvedenců mohli využít procesní povahy ruského státu, aby zabránili vyslání svých synů na Ukrajinu. Nikdo to však neudělal.

Proč? Částečně proto, že chybělo zastoupení pro tyto rodiče. Ruský stát za staletí vymýtil z jednotlivců jakékoliv zárodky samostatného jednání.

Problém s totální mobilizací spočívá v tom, že Rusko na ni nemá kapacity. Sovětský svaz by to ve své době dokázal, současné Rusko absolutně ne. Sovětská vojenská doktrína byla navržena pro případ totální mobilizace. V praxi to znamenalo, že armáda a vojenská infrastruktura byla připravena na rychlé a obrovské rozšíření svých řad a obrovský příliv nevycvičených nebo špatně vycvičených branců.

Sovětská armáda měla ve svých divizích mnohem více důstojníků, než kolik jich potřebovala pro mírové časy. Proč? Protože počítala se světovou válkou a po masové mobilizaci by se řady armády (a jejích divizí) rychle rozšířily a armáda by okamžitě potřebovala tyto důstojníky navíc, aby mohli velet novým rekrutům.

Sovětská armáda navíc udržovala nákladnou infrastrukturu výcvikových zařízení (pro výcvik vojáků) a vojenských škol (pro výcvik důstojníků), protože předpokládala, že kádroví důstojníci by ve světové válce utrpěli velké ztráty, pročež by SSSR v těchto školách musel vycvičit nové důstojníky z řad civilistů. Jeden sovětský dělostřelecký důstojník vzpomínal, jak byl naverbován. Během druhé světové války bylo skupině nových rekrutů řečeno, aby si sedli a zkusili zapsat „siнус“. Ti, jimž se to povedlo, byli posláni do důstojnických škol, zatímco ostatní byli zařazeni do peších pluků.

Sovětský svaz udržoval masivní infrastrukturu pro případ světové války a masové mobilizace. Pro stát to bylo samozřejmě supernákladné a v případě neexistence takové války to nemělo smysl. Velká část toho zanikla v devadesátých letech a to, co zůstalo, bylo demontováno během Serďukovových reforem (2007 až 2012).

Ministr Serďukov zahájil rozumnou reformu, jejímž cílem bylo vytvořit profesionální armádu vždy připravenou na konflikt. V praxi to však znamenalo, že se změnila vojenská doktrína a ta nová vůbec nepočítala s možností masové mobilizace.

Zařízení pro výcvik obrovského počtu vojáků a důstojníků z řad rekrutů jsou nyní uzavřena.

Mimořádní důstojníci ve stávajících divizích, kteří by tyto rekruty vedli do boje, byli nejpozději před několika lety propuštěni pro nadbytečnost. Mnoho kádrových důstojníků, které Rusko stále má, je na Ukrajině a mnozí již padli.

Shrnuto a podtrženo. Rusko má kapacity na to, aby prostřednictvím masové mobilizace povolalo obrovské množství rekrutů.

Nemá však kapacitu je vycvičit, poskytnout jim potřebné vybavení ani důstojnické velení. Což znamená, že masová mobilizace by byla opravdu hloupý krok.

Vyhlášení masové mobilizace by bylo hloupé. A přesto to *neznamená*, že ho Putin neudělá. Může.

Obecně platí, že prognózovat současná rozhodnutí vůdce na základě „zdravého rozumu“ nebo „logiky“ je do značné míry kontraproduktivní.

Vůdce rozhodně může udělat něco hloupého. Jak napsal Guicciardini: „V případě státu se musíme zaměřit nikoli na to, co si myslíme, že by vůdce měl udělat, ale na to, co pravděpodobně udělá, soudě podle jeho povahy a dosavadních zvyků.“

Soudě podle Putinovy povahy a jeho zvyků bych pravděpodobnost, že 9. května vyhlásí masovou mobilizaci, odhadoval tak na 20 %. Většina této pravděpodobnosti přitom spočívá v PR efektu takového kroku a posílení Putinovy legitimity.

Bude to však pravděpodobně hrubá chyba.

Uvažme následující. Jestliže bude masová mobilizace vyhlášena, ruské vojenské základny a stávající výcviková zařízení budou zavaleny množstvím špatně motivovaných rekrutů pod nemotivovaným a nekompetentním velením (motivovanější a kompetentnější velitelé jsou dávno na Ukrajině).

Nelze jen tak poslat rekruty do frontového útoku. Musíte jim dát alespoň *nějaké* vybavení, poskytnout základní školení, jak ho používat, svěřit je pod něčí velení a všechny je na tu Ukrajinu dopravit. Mezitím je musíte někde ubytovat a nakrmit.

Putin rozhodně může vyhlásit masovou mobilizaci. Ale bude probíhat v rámci téměř nulové infrastruktury a téměř nulových organizačních kapacit a v rámci vojenské doktríny, která možnost takové mobilizace fakticky vyloučila.

V případě totální mobilizace budeme mít kasárna a výcviková zařízení přeplněná obrovským počtem špatně motivovaných rekrutů pod slabým velením. A tito rekruti vědí, že budou posláni na Ukrajinu, kde je pravděpodobně čeká smrt.

To je živná půda pro revoluce. My obecně máme v každém občanském konfliktu tendenci nesmírně přeceňovat roli neozbrojených civilistů a podceňovat roli lidí se zbraněmi. Je to částečně naše zbožné přání a částečně ideologie, která se záměrně koncentruje na „nenásilné protesty“ a ignoruje cokoli jiného. V tuto chvíli odhaduji pravděpodobnost *úspěšné* masové vzpoury v Rusku jako limitně se blížící nule.

V případě masové mobilizace však raketově vzroste. Budete mít tuny ozbrojených lidí, kteří budou mít bezprostřední zájem na svržení režimu. To je scénář roku 1917.

Hlavním (a podceňovaným) faktorem revoluce v Rusku v roce 1917, respektive řetězce úspěšných převratů, byli samozřejmě lidé se zbraněmi. Přesněji řečeno petrohradská posádka a baltské námořnictvo v Kronštadtu, který se nachází velmi blízko hlavního města. „Lid“ by neměl šanci svrhnout cara, pokud by je car nebyl:

1. mobilizoval
2. přivedl do blízkosti hlavního města
3. vycvičil a dal jim zbraně
4. zajistil, aby měli bezprostřední vlastní zájem na jeho svržení, protože jinak by byli posláni do první světové války a tam nejspíš zmasakrováni

Scénář roku 1917 byl do jisté míry předvídatelný. V listopadu 1916 Mikuláš II. podezříval svého ministra vnitra Protopopova z intrikaření a už se poohlížel po jiných kandidátech. Toto ministerstvo nabídl Kryžanovskému.

Kryžanovskij mu poslal své podmínky:

1. Vrátit do hlavního města gardovou jízdu (tj. nejbohatší a nejprivilegovanější šlechtické pluky).
2. Převést část gargantuovské posádky (460 tisíc branců) v hlavním městě k policii (to by znamenalo neposlat je do války).
3. Všechny ostatní odvést z hlavního města.

To byl velmi realistický plán, jehož cílem bylo snížit riziko revoluce.

Car jej odmítl a Kryžanovskij se odmítl stát ministrem vnitra. O necelé tři měsíce později byl car svržen, z velké části právě příslušníky této posádky, a říše padla.

Podle mě učenci a analytici zpravidla přeceňují význam ideologií. Jsou to „hommes de lettres“ a do značné míry předpokládají, že všichni ostatní jsou stejně jako oni posedlí lettres a nějakými vznešenými logickými konstrukcemi. Ale tak tomu není.

Vědci a analytici mají tendenci podceňovat odvedené nevzdělané burany z provincie, kteří se náhodou v počtu 460 tisíc ozbrojili a ubytovali v hlavním městě. Ale tito burani jsou jako revoluční faktor mnohem důležitější než intelektuálové.

Tito odvedení burani mohou mít jen malý zájem o složité logické konstrukce. Ale rozhodně mají svou vlastní dějinnost a vlastní zájem. A také mají zbraně. A také jich je skoro půl milionu. Ergo, oni znamenají všechno a intelektuálové nic.

Uvažte následující.

Když se Lenin v dubnu 1917 vrátil do Ruska, vyzval k okamžitému zastavení války (Апрельские тезисы). Bolševická strana byla takovým šílenstvím šokována.

Jeho vlastní straničtí soudruzi, ostatní bolševičtí vůdci ho kritizovali nebo odsuzovali, případně mu přestali věřit.

Proč bylo bolševické vedení šokováno návrhem svrhnout Prozatímní vládu a zastavit válku? Z velké části proto, že téměř všechny vzdělané vrstvy, lidé z vyšších vrstev, byli pro pokračování války. Který idiot by se zastavil na pokraji vítězství?

Proč Leninovu výzvu k okamžitému zastavení války nepodpořili ostatní bolševici? Proč byli šokováni?

Protože téměř všichni vysoce postavení lidé stáli za válkou až do vítězství, myšlenka na její okamžité zastavení šla ruku v ruce s nízkým společenským postavením (a nutností rukovat). Většina bolševických vůdců byli normální lidé v tom smyslu, že jejich činy a rozhodnutí byly v drtivé většině motivovány úvahami o svém vlastním statusu. Děláte a říkáte to, co vylepší váš status ve vaší společenské bublině, a vyhnete se jednání, za něž byste byli svými soudruhy ostrakizováni.

Proto byli (normální) bolševici šokováni tím, že jejich vůdce zaujal tak ostrakizovaný postoj. Správně pochopili, že Leninův status ve vyšší společnosti okamžitě a nenávratně klesne a spolu s ním i status bolševiků. Budou zesměšňováni a ostrakizováni. Proč by to Lenin dělal? Nepochopili, že Lenin nebyl normální.

Status a společenské postavení pro ně znamenaly všechno a pro něj nic. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy přijímal (dokonce i mezi bolševiky) těžce nepopulární rozhodnutí a prosazoval je drtivou silou proti odporu zleva zprava.

Na rozdíl od většiny bolševických vůdců (tj. lidí z vyšší společnosti) měl Lenin velmi dobrý přehled o realitě. A realitou roku 1917 bylo půl milionu velmi prostých a velmi ozbrojených lidí soustředěných v hlavním městě, jejichž bezprostředním životním zájmem bylo zastavit válku (tj. vyhnout se zákopům) za každou cenu.

Protože tito nevzdělaní, ale ozbrojení hromotluci byli hlavní vojenskou silou v carském hlavním městě, záleželo jen na jejich postoji. Zatímco postoj politiků a intelektuálů byl pouhý situační šum, který Lenin naprosto mohl (a měl) ignorovat.

Kamil Galeev / Twitter @kamilkazani

(8 votes, average: 3,00 out of 5)

Loading...