Česká tragedie Brexit

LIBOR ČÍHAL

Vysoké procento spíš mladší generace Čechů se bude vehementně přít o tragedii, kterou Brexit Británii přinesl. Brexit je spíš velkou tragedií pro evropskounijní populaci, ne ekonomickou nebo geopolitickou, jak by mohlo někoho napadnout, ale spíš mentální, do jaké míry se necháváme glajchšaltovat evropskounijní nesmyslnou propagandou a nepodloženými domněnkami o hospodářské katastrofě, kterou Brexit Británii přinesl. V evropskounijní fikci, kterou žijeme, postrádají fakta smysl, dokonce některé propagandistické fikce týkající se Ruska mají prokurátorskou oporu. Přitom zarážející nesmysly nedohlédnutelných důsledků se chápou jako reálné nebo dokonce žádoucí, např. Estonka Simpsonová, která odpovídá za unijní energetiku, po setkání s viceprezidentem Evropské investiční banky Ostrosem dnes ráno twittovala, že podle jejích kalkulací bude Unie každý rok potřebovat na dekarbonizaci Evropy 1,3 bilionů eur. Pokud by šlo o fór v Dikobrazu, nedalo by se nic namítat, ale tato ženština vede momentálně nejdůležitější unijní rezort a myslí to úplně vážně. Ostros twittoval, že si s komisařkou ujasnil, do jakých potřebných sektorů bude banka investovat, přesněji řečeno, kde se zbytečně utopí evropské finance.

O faktech a reálné ekonomice je článek excelentního francouzského ekonoma Philippa Murera na jeho blogu. Ekonom analyzuje důsledky Brexitu na britskou ekonomiku. Ministerský předseda Cameron před parlamentními volbami 2015 obyvatelstvu slíbil, že v případě vítězství, dojedná s Unii pro Británii příznivější podmínky členství, chtěl limitovat imigraci, omezit federalistické snahy bruselského centra a povýšit roli britského parlamentu. Protože se mu nic z toho nepodařilo, Cameron dodržel slib a vypsal referendum o setrvání v Unii. 52% Britů hlasovalo pro opuštění Unie. Existovaly tři hlavní motivy, které vedly britského občana při hlasování. Omezení imigrace, oživení ekonomiky a učinit ji víc rovnostářskou, a povýšit britské zákony nad evropské. Tři roky ne moc dobře navigovali konzervativci rozchod s Unii, protože vůbec neuchopili adekvátní prostředky. Na počátku se Boris Johnson pokoušel dodržet volební sliby o imigraci a o sociálním posunu, ale v covidové krizi a ukrajinské válce ani Johnson, ani jeho následovník Sunak žádného výsledku nedosáhli. Žádný stop imigraci, žádné dobré mzdy a investice do infrastruktury, veřejných nemocnic, železnic a vůbec do celé ekonomiky.

Je to ještě horší, po Brexitu imigrace do Británie podstaně narostla. Britský premiér měl po Brexitu prostředky na to, aby zablokoval spojování rodin imigrantů a zastavil masívní influx cizích studentů bez povinnosti odejít ze země po vystudování, vracet ilegální imigranty do mateřských zemí a zavést pracovní povolení podle švýcarského vzoru. Konzervativci kromě mlžení a obelhávání britských občanů zde nic neudělali. Halasně oznámili vysílání imigrantů do Rwandy, ale nezměnili příslušné zákony a tak to justice zablokovala. Konzervativci mohli situaci deblokovat vypsáním referenda o imigraci, legální imigraci vůbec neomezili. Aby země byla suverénní, je třeba jednat a mít k tomu politickou vůli.

Britská ekonomika je na tom po Brexitu úplně stejně jako jiné evropské země. Britský ekonomický růst se nachází uprostřed evropských statistik, stejně jako veřejné zadlužení a rozpočtový deficit. Ekonomické výsledky Británie nejsou žádnou katastrofou, jak tvrdí britští a evropští oligarchové, kteří udržují v permanenci svůj projekt strachu, který spustili před Brexitem, aby zastrašili lid, pokud by si chtěl vzít zpátky z evropskounijního područí národní suverenitu. Důvod proč důsledky Brexitu nejsou tak pozitivní, jak doufali suverenisté, je jednoduchý: britská konzervativní strana (nebo britský establishment) neudělala vůbec nic z toho, co po ní požadoval britský lid, aby věci fungovaly jinak, neudělala nic z toho, co ji umožňovala národní suverenita.

Naopak svou nečinností konzervativci způsobili, že imigrace ještě narostla, neudělali ani nejmenší pro reindustrializaci země. Konzervativci ignorovali strategii inteligentního protekcionismu a strategickou roli státu v potencování ekonomiky, sledovali úplně stejnou politiku jako před Brexitem. Řešení britských konzervativců nedělat vůbec nic má svou logiku, totiž britský establishment je impregnován stejnými oligarchickými zájmy po Brexitu jako před Brexitem. Ideologie a obrana zájmů mocných je klíčovou politickou matricí současného Západu. Z britského příkladu plyne poučení pro jiné národy, po vystoupení z Evropské unie se musí nahradit vládnoucí oligarchie, stát a národní politika musí mít prostředky k jednání a vůli ke změně.

(15 votes, average: 4,87 out of 5)

Loading...