Ekonomické reformní úsilí v Rusku po roce 1991 I.




Tím, jak narostl význam státu v ekonomice během 20. století se objevil i fenomén ekonomických liberalizačních reforem, které měly za cíl naopak vliv státu v ekonomice omezit. Těchto reforem bylo provedeno v historii již docela dost. U nás jsou známé především Klausovy reformy po roce 1991 nebo reformy M. Tatcherové ve Velké Británii v 80. letech 20. století. Anebo i asi nejrozsáhlejší a nejvelkolepější reformy Douglase Rogera na Novém Zélandě. Stranou zájmu stojí jiné reformy včetně těch provedených po rozpadu Sovětského svazu v Rusku. A právě na reformy v Rusku se nyní podíváme.

Liberální reformy?

V případě reforem v Rusku po roce 1990 zde byla snaha jiné zajistit makroekonomickou stabilitu tak rychle jak jen je možné v naději, že to omezí inflaci a vytvoří podmínky pro novou měnu. Učinit to vyžadovalo disciplinovanou monetární a fiskální politiku. Úrokové míry měly být vysoké a striktní omezení bylo uvaleno na vytváření nových peněz. Zároveň utažená fiskální politika snížila výdaje na vojenské, průmyslové dotace a platby sociálního zabezpečení. Byly také zvýšeny daně (1). Dále bylo snahou: „Domácí liberalizace zahrnovala odstranění administrativních omezení na ekonomickou aktivitu a dovolení trhům, aby mohly fungovat. Liberalizace hospodářství znamenala také odstranění kontroly na cenami zboží a služeb. Objevovaly se nové společnosti a volně obchodovaly. Zatímco byrokraté stanovovali ceny v plánované ekonomice, trhy a vyrovnávání nabídky a poptávky je mělo stanovovat v Rusku. Předpokládalo se, že liberalizace cen by měla ten efekt, že by vylepšovala motivaci pro to, aby podnikání bylo ziskové… a tak přesouvalo produkci pryč od hodnotu snižujících aktivit do oblastí, které by byly více přínosné pro ekonomiku. Vnější liberalizace odstranila bariéry na zahraniční obchod, omezila cla a povolila podnikání ustavit vztahy s firmami napříč celým světem. Časem plánovali reformátoři také plně konvertibilní měnu.“ (2). 2. ledna 1992 byla odstraněna cenová kontrola na 90 % spotřebního zboží. To vedlo k ohromnému nárůstu cen, v lednu 1992 meziměsíčně o 225 %. Úspory, které občané nashromáždili během sovětské periody, kdy nebylo dostatek zboží, aby za ně bylo možné mzdy utratit, byly náhle vrženy na trh, aby nakoupily malý objem dříve nedostupného zboží. Pak se však začala projevovat (relativně) disciplinovaná fiskální a měnová politika vlády a do května inflace klesla na 45 % (3). Jiný pramen uvádí, že byla navržena řada makroekonomických opatření k dosažení makroekonomické stabilizace. Volalo se po ostré redukci vládních výdajů, cílilo se na výdaje na veřejné investiční projekty, obranu a dotace výrobcům a spotřebitelům. Program chtěl redukovat deficit vládního rozpočtu z úrovně 20 % HDP v roce 1991 na úroveň 9 % HDP v druhé polovině roku 1992 a na 3 % do roku 1993. Program zahrnoval i nějaké to zavedení nových daní a úpravu výběru daní. Mimo jiné bylo zavedeno DPH na většinu transakcí v opravdu vysoké výši 28 %! Dále progresivní zdanění příjmů a daně na příjem právnických osob atd. Ruská centrální banka měla omezit dotovanou úvěrovou expanzi podnikům a omezit růst nabídky peněz. Program volal po snížení inflace z 12 % měsíčně v roce 1991 na 3 % za měsíc vprostřed roku 1993. Dále ihned po rozpadu Sovětského svazu bylo oznámeno, že vláda odstraní kontrolu cen u 90 % spotřebního zboží a u 80 % meziproduktů (4).

Mimochodem první vládní rozpočet pro rok 1992 snížil výdaje na obranu o 80 % (již předtím sníženo Gorbačevem). Nákup zbraní a zařízení od ruského vojenského průmyslu se téměř zastavil. Byly kráceny mzdy a požitky pro vojenský personál. Omezení dotací znamenalo ponechání gigantických a nekonkurenceschopných podnikání tak, že nebyly schopny platit mzdy svým zaměstnancům (5). Likvidace starých hospodářských poměrů vedla samozřejmě k poklesu HDP. To v roce 1992 kleslo o 14,5 %, v roce 1993 o 8,7 % a v roce 1994 o 12,7 %, pak už byl pokles menší (roky 1995 a 1996) a roku 1997 byl poprvé vykázán růst HDP o +1,4 % (6). Problémem ruské ekonomické transformace byly slabé investice, a to domácí i zahraniční, a to i přes později sledovanou politiku levných úvěrů. To vedlo k zachování starých sovětských produkčních struktur. Nicméně mnoho jiných podnikání těch, které neměly politický vliv zmizelo, třeba textilní průmysl. Problém byl ovšem mnohem širší, Richard Connoly píše k malému a střednímu podnikání: „Naneštěstí stejné faktory, které potlačily investice jinde v ekonomice – bídné podnikatelské prostředí, slabá majetková práva apod. – zapříčinily, že toto rostlo mnohem pomaleji, než reformátoři doufali.“ (7). Na druhou stranu i tak platilo, že: „Liberalizace se ukázala být jakožto výzva. Množství příležitostí bylo vytvořeno odstraněním omezení na obchod. Kiosky a trhy vypučely v různých ruských velkoměstech a městech. Dovážené zboží se objevilo na poličkách obchodů, které předtím byly prázdné. Celé rozpětí zboží a služeb, které nikdy za socialismu neexistovaly, bylo nyní dostupné těm, kteří si je mohli dovolit. To nabídlo příležitosti podnikatelům k dosažení značného zisku.“ (8).

Jak je tedy patrné, původní reformy byly poměrně dost ekonomicky liberalizační. Až by se dalo říci i docela šokové. K tomu je nutné ještě připočíst to, že Rusové se vraceli k podnikání po nějakých 60 letech (koncem 20. let 20. století byla likvidována Nová ekonomická politika prvního sovětského vůdce V. I. Lenina, která umožňovala malé a střední soukromé podnikání). Ani v Československu (asi 35 let) notabena v Číně (jen asi 25 let) neexistovala tak dlouhá prodleva v (legálním) soukromém podnikání! Nicméně ekonomické reformy v Rusku měly v některých případech velmi daleko k liberalizačním snahám. Třeba DPH v astronomické výši 28 % je toho příkladem stejně jako nízká vymahatelnost práva. A hlavně sotva se reformy začaly realizovat, už přišla změna. A od šokové terapie se prakticky vzápětí začalo ustupovat.

Změna kurzu

Už od druhé poloviny roku 1992, pod intenzivním tlakem, vláda a Ruská centrální banka (RCB) začaly uvolňovat předchozí (relativně) přísnou monetární a fiskální politiku. „Dotace rostly a úvěr pro churavá podnikání byl rozšířen. To způsobilo, že peněžní nabídka narostla, což postupně vedlo od konce roku k opět narůstající inflaci. Zatímco mzdy byly vypláceny a někteří obdrželi navýšení platu, inflace rostla rychleji, což zavinilo dále klesající reálné příjmy.“ Postupně se tak začal rýsovat ten fenomén, že byly zavedeny přísnější reformy, aby vzápětí byly zvráceny tlakem průmyslníků a populace. Brzy se stalo zřejmým, že politiky vytvářené ekonomické reformy, byly těžko použitelné v praxi (9). Privatizace v zásadě skončila přivlastněním většiny továren ze strany manažerů, což vedlo k tomu, že privatizační kupóny vydané občanům se poměrně rychle staly bezcenné. Několik dobře umístěných insiderů – většinou členů sovětské stranické-státní elity – se dočkalo rychlého zbohatnutí. I tak dokonce 90. let 20. století se přes 60 % ekonomiky ocitlo v soukromých rukách. Jiný pramen uvádí, že zde panovala víra v to, že privatizační proces většinou přesunul kontrolu nad podniky od státních agentur ke skupinám jednotlivců s vnitřním napojením na stát, mafii anebo obojí (10). Komunistická elita sovětské éry byla totiž na nejlepším místě, aby měla výhody z politických a ekonomických reforem kvůli své schopnosti přístupu ke zdrojům, které nebyly dostupné většině jiných sociálních skupin (11). To samozřejmě mělo zásadní vliv na reformy a zejména na privatizaci. I přes to bylo v letech 1992-1993 v privatizaci malých podniků pomocí nákupu ze strany zaměstnanců a veřejnými aukcemi více než 85 % malého podnikání a více než 82 tisíc státních podniků, nebo-li okolo třetiny z celkového existujícího počtu privatizováno. Do konce roku 1994 byla dokončena kupónová privatizace ve své první fázi. Převedla vlastnictví 70 % ruských velkých a středních podniků do soukromých rukou a privatizovala okolo 90 % malých podniků (12). Jak je z těchto údajů však patrné, privatizace nepostupovala nějak zvláště rychle. Koncem roku 1994 bylo ještě 30 % ruských velkých a středních podniků v držení státu a totéž se týkalo okolo 10 % malých podniků.

V Rusku zůstal pořád velmi významným průmyslem průmysl petrolejářský a zemního plynu. I to mělo vliv na průběh ekonomické transformace v Rusku. Výnosy z exportu ropy a zemního plynu tvořily v 90. letech okolo 40 % rozpočtových příjmů. To umožnilo velkou část zbylé ekonomiky (mimo ropu a zemní plyn) udržet na hladině díky závislosti na přerozdělování zisku, který byl vytvořen ropou a plynem (13). To však vedlo ke konzervování stávajícího nevyhovujícího a neudržitelného stavu. A opět to není tak nějak v souladu se šokovou doktrínou, ale spíše přesně naopak. Řada z těchto firem se díky dotacím z ropy a plynu udržuje v ruském hospodářství dodnes.

Mimochodem v létě toku 1992 se vytvořil Svaz podnikatelů a průmyslníků pod vedením A. Volského. Vystupoval důrazně proti reformnímu programu premiéra Jegora T. Gajdara a požadoval zvolnění tempa reformy a větší podporu průmyslu. Jako vzor doporučoval čínský model hospodářské reformy. Bitva o osud hospodářské reformy se rozhořela v druhé polovině roku. Signálem o změně hospodářského kurzu se stalo jmenování Viktora Černomyrdina do funkce premiéra koncem roku 1992 (14).

Nahlédněme opět do materiálů webu Countrysidestudies.us: „V roce 1992 a 1993 vláda rozšiřovala nabídku peněz a úvěrů explodujícím tempem, což vedlo přímo k inflaci a poklesu směnného kurzu rublu…. V únoru RCB ztratila k peněžní nabídce opratě [to je poněkud nemístný eufemismus, RCB sama inflaci záměrně vyvolala, pozn. autora]. Ve druhé a třetí čtvrtině roku 1992 narostla nabídka peněz zvláště ostrým tempem o 34 a 30 % respektive do konce orku 1992 ruská nabídka peněz narostla osmnáctkrát… Vládní úsilí uřídit úvěrovou expanzi se ukázalo také být prchavým v prvních letech transformace. Domácí úvěry narostly o devětkrát mezi koncem roku 1991 a 1992. Úvěrová expanze byla zapříčiněna částečně nárůstem mezipodnikových nedoplatků a jejich následným financováním ze strany RCB. Vláda omezila financování státních podniků poté, co zrušila cenovou kontrolu v lednu 1992, ale podniky čelily nedostatku peněz, protože zrušení cenové kontroly omezilo poptávku po jejich produktech.  Místo omezení produkce si většina firem vybrala vytváření zásob. Na podporu v pokračování výroby za těchto podmínek spoléhaly podniky na půjčky od jiných podniků. Do poloviny roku 1992, když množství nesplacených mezipodnikových půjček dosáhlo 3,2 bilionu rublů (okolo 20 miliard dolarů) vláda mezipodnikové dluhy zmrazila. Krátce na to vláda poskytla 181 miliard rublů (okolo 1,1 miliardy dolarů) v úvěrech podnikům, které ještě držely dluhy. Vláda také v tomto období selhala v omezení svých vlastních výdajů, zvláště pod vlivem konzervativního Nejvyššího sovětu, který podporoval financování favorizovaných odvětví v sovětském stylu. Do konce roku 1992 byl ruský rozpočtový deficit 20 % HDP, mnohem větší než ekonomickým programem projektovaných 5 % a doporučených podmínkami Mezinárodního měnového fondu pro mezinárodní podporu. Tyto rozpočtové deficity byly financovány většinou rozšiřováním měnové nabídky. Tyto chybné monetární a fiskální politiky vyústily v míru inflace přes 2 000 % v roce 1992.“ (15). Koncem července 1993 také ruský parlament schválil rozpočet, který dvojnásobně překročil původní vládní plán, Jelcin trval na ignorování tohoto rozhodnutí, ale je zřejmé, že ne moc úspěšně. Západní instituce měly každopádně pravdu v tom, že ruská vláda inflaci nebrzdí, protože nadále subvencovala průmysl a zemědělství (16).

Samozřejmě tyto reformní pokusy nebo spíše zásahy není již možné označit za ekonomicky liberalizační, ale spíše šlo o snahu konzervovat stávající neudržitelnou strukturu výroby anebo o nepříliš povedenou snahu zmírnit důsledky předchozích reforem anebo nejspíše obojí. Taková ohromná inflace je však pro hospodářství a hospodářskou kalkulaci ničivá stejně jako pro již akumulované úspory (které by jinak mohly na osobní úrovni sloužit ke zmírnění ekonomického propadu). Připomeňme, že jsou to právě liberálněji orientované ekonomické školy, které doporučují se vyhnout inflaci, a nikoliv třeba pro etatistické keynesiánské ekonomické školy, které mají k inflaci mnohem přívětivější postoj.

Takováto politika byla neudržitelná, a tak začátkem roku 1993 byl oznámen program ekonomického reformátora Borisa Fedorova, který měl kontrolovat inflaci pomocí přísnější monetární a fiskální politiky. Vláda chtěla kontrolovat nabídku peněz a emisi úvěrů tím, že žádala, aby RCB zvýšila úrokové míry na úvěry pomocí vydávání vládních dluhopisů, částečně financujících vládní rozpočtové deficity a dále uzavíráním neefektivních státních podniků. Vedle jiného mělo dojít také k omezování růstu mezd ve státních podnicích (17). Fedorovův program měl nějaký efekt. RCB držela expanzi peněžní nabídky v prvních třech čtvrtletích roku 1993 na měsíční růstové míře 19 % (což je samo o sobě ovšem dosti vysoká hodnota!), což také značně utlumilo expanzi úvěrů během této doby. Došlo k poklesu inflace v roce 1993 na „pouhých“ 1 000 %, to však byla pořád ohromná míra inflace. Ovšem poměrně záhy došlo k dalšímu zvratu a „přísná“ makrostabilizační opatření byla opět zmírňována. RCB začala opět vydávat úvěry podnikům s dotovanými úroky a silný tlak ze strany průmyslové a zemědělské lobby žádal další úvěry. „Do října 1994 inflace, která byla omezena přísnějšími fiskálními a monetárními politikami [ve skutečnosti byly tyto politiky samy o sobě mimořádně uvolněné, pozn. autora] dříve během tohoto roku, začala stoupat opět na nebezpečné úrovně.“ 11. října, v den, který se stal známým jako černé úterý, se hodnota rublu na mezibankovních trzích propadla o 27 %.“ (18). Opět přišlo na slovo určité utažení monetární a fiskální politiky. Šéf RCB Viktor Geraščenko byl vyhozen a nová šéfka Taťána Paramonovová utáhla o něco šrouby a ukončila politiku levných úvěrů a nízkých úroků (ačkoliv peněžní zásoba nadále v roce 1995 fluktuovala). Parlament také zakázal používání monetární politiky k financování státních dluhů. Nemysleme si ovšem, že inflace byla i potom nějak zvlášť nízká a měnová politika přísná. To vůbec ne. Měsíční inflace se ustálila pod 5 % v poslední čtvrtině roku 1995, ale v první polovině roku 1996 dosáhla hodnoty 16,5 %. Ohromný rozsah inflace v Rusku v první polovině 90. let ukazuje i oslabování kursu rublu: „Od července 1992, kdy mohl být rubl prvně legálně směněn za americký dolar, do října 1995 směnný kurz mezi rublem a dolarem klesl ze 144 rublů za 1 dolar na okolo 5 tisíc rublů za 1 dolar (19).)!! V případě inflace (vyjma počátečního uvolnění cen) se dá říci, že šlo o ohromné selhání ruského státu a jeho centrální banky. Místo toho, aby se neefektivní podniky nechaly zkrachovat, což by odpovídalo šokové doktríně, se nechaly tyto podniky nadále v ekonomice působit i za cenu ohromné inflace a z ní plynoucího hospodářského úpadku.

To nevypadá na nějaké radikální liberální reformy, i když směr k liberalizaci tu nepochybně byl, avšak nešlo o nějakou šokovou doktrínu. Spíše naopak byl volen graduistický přístup, při kterém se reformy především rozvolňovaly a rozmělňovaly. Sotva byla odsouhlasena nějaká radikálnější reforma, už zde bylo něco, co tu radikálnost značně otupilo. A byla zde přítomná i snaha tlumit dopady reforem pomocí značně uvolněné měnové a fiskální politiky (úvěry podnikům a státu). Mimořádně nepříznivou byla vysoká tedy obří míra inflace, která byla způsobena centrální bankou, a i ruským státem (deficity) a sama o sobě musela ruské hospodářství silně poškodit. Stejně tak tu panovala nízká vymahatelnost práva, která je klíčová po soukromé vlastnictví, ekonomickou liberalizaci, a tím i hospodářský rozvoj.

Poznámky:

(1) Connolly, R. The Russian Economy: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2020, str. 39-40.
(2) Tamtéž, str. 40.
(3) Tamtéž, str. 42-43.
(4) Economic Reform in the 1990s [online]. Dostupný z (přístup VI/2021): http://countrystudies.us/russia/57.htm.
(5) Connolly, R. The Russian Economy: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2020, str. 42.
(6) Tamtéž, str. 48.
(7) Tamtéž, str. 50.
(8) Tamtéž, str. 42.
(9) Tamtéž, str. 44.
(10) Tamtéž, str. 44-45 a 49 a Economic Reform in the 1990s [online]. Dostupný z (přístup VI/2021): http://countrystudies.us/russia/57.htm.
(11) Connolly, R. The Russian Economy: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2020, str. 38.
(12) Economic Reform in the 1990s [online]. Dostupný z (přístup VI/2021): http://countrystudies.us/russia/57.htm.
(13) Connolly, R. The Russian Economy: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press 2020, str. 50-51.
(14) Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: NLN-Nakladatelství Lidové noviny 2012, str. 485.
(15) Economic Reform in the 1990s [online]. Dostupný z (přístup VI/2021): http://countrystudies.us/russia/57.htm.
(16) Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: NLN-Nakladatelství Lidové noviny 2012, str. 485 a 487.
(17) Tamtéž.
(18) Tamtéž.
(19) Tamtéž. Již koncem roku 1993 byl americký dolar za 1244,47 rublů (Švankmajer, M. aj. Dějiny Ruska. Praha: NLN-Nakladatelství Lidové noviny 2012, str. 486.

bawerk.eu

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (6 hodnocení, průměr: 4,67 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*