Fialově vládě už důvěřuje jen 17 % občanů. Zachrání to korespondenční volba?

Dle včera zveřejněných výsledků průzkumů veřejného mínění důvěřuje současné české vládě pouhých 17 % občanů (viz odkaz zde). Fialův kabinet si už tak bídný výsledek z října letošního roku, kdy mu podle výzkumu stejné agentury důvěřovala čtvrtina dotázaných respondentů, ještě o 8 % pohoršil.

Jelikož jsem v minulém blogu s trochou nadsázky napsal, že důvodem publikování příspěvku premiéra Fialy na síť X o “blbé náladě” byly výsledky nedávného volebního průzkumu agentury Kantar, moc si nedovedu představit, o jaké náladě by pan premiér mluvil poté, co uviděl výsledky včerejšího průzkumu. Pomyslné vysvědčení, které jeho kabinet v polovině svého vládnutí od občanů dostává, je každopádně dosti tristní. Přičemž je otázkou, jestli jsou politici současné vládní koalice vůbec schopni nějaké sebereflexe, která by jejich (ne)oblibu v očích většiny občanů přece jen zlepšila a dala jim šanci obhájit své pozice i v příštích sněmovních volbách.

Proto čím dál víc politologů či komentátorů začíná mluvit o tom, že jednou z mála věcí, které by současné vládní koalici mohly pomoci, by bylo prosazení korespondenční volby. Představitelé všech pěti vládních stran již předložili v Poslanecké sněmovně návrh na zavedení korespondenční volby pro české občany, žijící v zahraničí. Přičemž možnost volit korespondenčně by měli mít již ve sněmovních volbách, které se budou konat na podzim roku 2025 (viz odkaz zde).

Že by to nynějším vládním stranám mohlo za jistých okolností pomoci k lepšímu výsledky, o tom svědčí výsledky minulých sněmovních voleb u českých občanů, žijících v zahraničí. V nich totiž dostaly současné vládní strany dohromady téměř 85 % hlasů (koalice Piráti+STAN 50,5 % hlasů a koalice Spolu 34,3 % hlasů). Přičemž v rámci celkových výsledků získaly tyto strany jen něco málo přes 43 % hlasů a k tomu, že i tak mohly utvořit vcelku pohodlnou vládní většinu, jim nahrálo především to, že hned několik politických uskupení skončilo těsně pod povinnou 5% hranicí pro vstup do Sněmovny.

Někdo sice může namítnout, že v zahraničí tehdy volilo jen něco málo přes 13 tisíc voličů, takže je málo pravděpodobné, že by v cizině žijící Češi mohli výrazně promluvit do toho, kdo usedne do Strakovy akademie po volbách za dva roky. Jenže právě zavedením korespondenční volby, díky níž nebudou už potenciální voliči nuceni cestovat stovky kilometrů na zastupitelský úřad, může jejich počet výrazně vzrůst. Celkem by tak mohlo v zahraničí volit až 600 tisíc Čechů, což sice vzhledem k celkovému počtu voličů není výrazně moc, ovšem za jistých okolností mohou být právě hlasy těchto lidí pomyslným jazýčkem na vahách.

Já sám jsem však bez ohledu na to, kterým politickým subjektům by korespondenční volba mohla pomoci a kterým naopak uškodit, jejím odpůrcem. Hlavním důvodem, proč jsem proti ní, je to, že u ní není stoprocentně zaručeno, že každý hlasuje skutečně tajně (jak je tomu při hlasování ve volební místnosti za plentou) a není při hlasování ovlivňován například členy své rodiny či některými jinými osobami.

Samozřejmě, že pro lidi, žijící v zahraničí, je takový způsob volby jednoznačně pohodlnější. Jenže na druhou stranu je otázkou, zda lidé, kteří v České republice dlouhodobě nežijí, jsou schopni objektivně jen na základě mediálních zpráv zhodnotit, které strany či kteří politici jsou pro zastupování zájmů většiny českých občanů ti skutečně nejvhodnější. Ono totiž z “tepla domova” lidí, žijících například v USA, Kanadě či Austrálii, se mnohé věci mohou jevit jinak než tak, jak ve skutečnosti jsou.