Hlavně kupředu

.

Zdá se mi, že zažíváme přímo výbuch krize. France Insoumise a RN  jásají nad volebním výsledkem, který považují za velké vítězství, ale na kulturním a sociálním terénu, který se vyznačuje hlubokým ignorováním politiky. Pro lepší pochopení geneze je nutné jít třicet let zpátky, do doby (1983-84), kdy Mitterand změnil ekonomickou politiku a nastolil jiný způsob vládnutí. Od té doby jde na prvním místě o “běh kupředu”, je to politická metoda, podle které nemáme jinou volbu, musíme se adaptovat a jít kupředu i když vlastně nevíme kam. Politika se stala managementem a komunikací bez vize. Je velkým problémem dnešní politiky, že nedokáže prezentovat vizi budoucnosti, která by vzbudila zájem lidí angažovat se. Společnost nebere politické turbulence jako změny. Když politika říká, že něco se musí změnit, a změní vše kromě toho, co měla změnit, vede to k dezorientaci. Třetím problémem je jazyk typu kaučuk. Můžete něco říct, vzápětí podle okolností můžete tvrdit opak, nemluvě o hodnotovém cynismu a oportunismu. Tento vadný způsob vládnutí akceleroval mezi roky 1990 a 2000, navíc se zabarvil emocemi a soucitem. Ve volbách 2007 se každý z kandidátů obracel svým způsobem na jiné kategorie obětí. Vedlo to k ještě větší dezorientaci a k degradujícímu obrazu politiky. Tato problematická evoluce je spjata s egoistickým politickým typem, který se formoval v nových historických podmínkách. V minulosti nestačila prezidentovi jen odborná formace někde na škole, ale musel chápat mentalitu společenských vrstev a mít povědomí historické tragičnosti. V Macronově případě se dá říct, že prezidentská funkce se stala jistým školícím pracovištěm, čelil revoltě žlutých vest, pandemii a válce v Evropě, ale v tak vysoké funkci nestačí rychlost v rozhodování, dobrá gesce, dynamika atd., všechny tyto kvality nevyjasní problém koherentnosti, kulturní osu, která strukturuje jistou vizi světa a historie. Pohybujeme se v systému vadného vládnutí, které roky dezorientuje společnost. Nejen sociální nestabilita a nejistota, ale i kulturní. Převládá pocit, že politika není než tlachání, které nemá význam, které nic nezmění a navzdory komunikačnímu aktivismu a gesci, nevylepší stav společnosti, spíš naopak.

.

.

Spíš chaotickou krizi. Tyto volby reflektují hluboce rozdělený a dezorientovaný lid. France Insoumise se může těšit myšlenkou, že se jim mixem třídního boje a kulturní levičáctví vrátilo mládí. V okamžiku, kdy se levicová identita posunula od sociálního problému ke kulturní revoluci v  societální oblasti se změnila vazba levice na lid, tradičně levicoví voliči se přesunuli k RN Marine le Penové. V okamžiku, kdy politický svět prolnul s mediálním, se stal velmi problematickým vztah k realitě. Velmi snadno se přechází z jednoho světa do druhého. Verbální mediální bubliny, které uvězňují realitu do toku vágních slov a obrazů, bobtnají čím dál víc. Silné zastoupení nátlakových skupin v mediálních bublinách vytváří dojem, že jejich partikulární zájem je podstatný pro společenskou evoluci.

.

.

Symptom revolty proti politické moci, která se v průběhu let odřezala od přirozeného smyslu a starostí prostého člověka. Dnes se uznává existence sociálních a kulturních fraktur, soucítí se s oběťmi atd., ale důležitější je koherence a efektivita praktické politiky. Francie je rozdíraná problémy, Macron, místo aby zaujal jasné stanovisko, surfuje na problematické evoluci, před volbami do Národního shromáždění ustavil národní reformní radu, která je stavěná na stejném plánu jako Národní shromáždění, ohrožuje to autoritu státní instituce samotné a destruuje politiku. Nedá se vyloučit, že odezvou na tento sociální, kulturní a politický chaos bude něco, co známe z historie, nějaká strana pořádku nebude brát zřetel na zákonné regule demokratického pořádku a převezme otěže moci.

.

.

Řadu let jsme svědky eticko-politické separace části elit od lidu, státu a institucí, pozorujeme jejich “úprk kupředu” a egoismus. Erodovala autorita státu. Politické elity by se měly soustředit na hlavní výzvy, kterým stát čelí, než aby investovaly do vzájemných sporů. Societální otázky jsou hlavním faktorem rozdělující společnost. Řád rozumu a republikánský ideál byly nahrazeny ideologií a tuctovými morálními lekcemi. Ve společnosti existuje únava z demokracie, plyne to z toho, že politiku nahradil management a komunikace. Třicet let jsou Francouzi permanentně bombardováni výzvami ke změnám, mají změnit svou mentalitu a chování, vylepšit své kompetence a výkonnost, adaptovat se na otevřený svět. V této logice Evropská unie dobře slouží politice “úprk kupředu”, hlavně pokud její vůdci budou dál udržovat nebo dokonce překročí vágnost a nejednoznačnost ohledně polohy národů v tomto společenství. Vládnoucí elity mají problém naplnit podstatné zadání plynoucí z jejich funkcí, vepsat do vize země symbolickou a historickou dimenzi, což je klíčový aspekt vztahu vládnoucích a ovládaných, dá to politice smysl a nastolí autoritu státu. Tento bod je klíčovým v krizi, kterou zažíváme.

.