Nedávno jste  četli  článek převzatý  z  Foreign Policy. V úvodě  stojí,  že  je  to jeden  ze  dvou amerických portálů,  které se  špičkově  zabývají  zahraniční politikou  a  navíc   jež požívají  velký respekt v Bílém  baráku.  A  že  tím druhým  je  Foreign Affaires,  z něhož  Kosa přebírá  častěji.  Ještě  dodám, že v obou případech se jedná  na naprosto nesmlouvaně  americká  imperiální media  v  nejbrutálnějším slov a smyslu. Nicméně od jejich  autorů  – lidí s mimořádnou prestiží a  vazbami na nejvyšší patra  US politiky velmi často vypadnou texty, které si  ani omylem v tuzemském  slouhovském  mainstreamu  nepřečtete  ani náhodou.  Nebo tak  až za dva  roky. Až  i  naše  politické a  mediální vtírky  zjistí,  že  opravdu  fouká  z Washingtonu  úplně  jiný vítr. Ostatně proto  jsem se  rozhodl přebrat z  Foreign Affaires následující  článek.  Jehož  spoluautory  jsou mimořádně  respektovaní  analytici  Samuel Charap a  Jeremy  Shapiro. Dodávám,  že  Samuel Charap  je  šéfanalytik  samotné  RAND  Corp. a Jeremy  Shapiro  je ředitel výzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy. Tedy  supertěžké  váhy  ve  svém oboru. Ale článek

How to Pave the Way for Diplomacy to End the War in Ukraine

už  čeká

a můj překladač  se  s ním vypořádal takto:

Jak připravit cestu diplomacii k ukončení války na Ukrajině

Zatím žádná jednání – ale je čas mluvit o mluvení

Ukrajina a její západní podporovatelé mají s Ruskem velmi málo společného. Přesto se zdá, že se všichni klíčoví aktéři shodují na jedné zásadní otázce: válka na Ukrajině skončí vyjednáváním. Jak řekl ruský prezident Vladimir Putin konzervativnímu komentátoroviTuckeru Carlsonovi v nedávném rozhovoru: „Jsme ochotni jednat. Mluvčí Rady národní bezpečnosti USA, i když zpochybnil Putinovu upřímnost, odpověděl v prohlášení, že „my i prezident Zelenskij jsme mnohokrát řekli, že věříme, že tato válka skončí vyjednáváním“. Absence rozhodujících výsledků na bitevním poli za poslední dva roky způsobila, že alternativa k vyjednanému konci (absolutní vítězství jedné strany) vypadá jako fantazie.

Navzdory absenci schůdné alternativy k případným rozhovorům nic nenasvědčuje tomu, že by válčící strany v dohledné době zahájily jednání. Obě strany se domnívají, že dosažení přijatelné dohody je v současné době nemožné; každý se obává, že ten druhý neustoupí nebo nevyužije jakoukoli pauzu k odpočinku a nachystání se na další kolo boje.

I když dohoda v současné době nepřichází v úvahu, všechny strany by nyní měly podniknout kroky k tomu, aby v budoucnu umožnily rozhovory. Uprostřed války je těžké vědět, zda je protivník skutečně připraven ukončit boje, nebo cynicky mluví o míru, jen aby podpořil válečné cíle. Výzva rozeznat záměry protivníka je při absenci dialogu téměř nemožná. Proto je nutné otevřít komunikační kanály, abyste mohli využít příležitosti k dosažení míru, když tato příležitost přijde.

Je čas začít tyto kanály budovat. Pro Ukrajinu a její západní partnery to znamená „hovořit o rozhovorech“ nebo učinit z konfliktní diplomacie klíčový předmět bilaterálních a multilaterálních interakcí. A všechny strany by měly dát najevo svou otevřenost případným jednáním. To bude vyžadovat, aby válčící strany a jejich spojenci podnikli jednostranné kroky, které sdělí své záměry druhé straně. Takové signály mohou zahrnovat změny v rétorice, jmenování zvláštních vyslanců pro vyjednávání, dobrovolná omezení hlubokých úderů a výměny válečných zajatců.

Pokud ani jedna ze stran nezačne tento proces, válčící strany pravděpodobně zůstanou uvízlé tam, kde jsou dnes – zuřivě bojují o centimetry území, za strašlivou cenu lidských životů a regionální stability, v příštích letech.

NEVYZKOUŠENÝ NÁVRH

Vzájemná nedůvěra ztěžuje udělat první krok k jednacímu stolu. Západ vidí Moskvu jako zdroj propagandy a lží, natolik závislý na nepravdách, že lže i sám sobě. Nic neilustruje tento jev lépe než oficiální rétorika před totální invazí na Ukrajinu v únoru 2022, o níž řada ruských představitelů veřejně i soukromě přísahala a zdánlivě věřila, že k ní nedojde. Moskva podobně vidí posledních 30 let jako sérii nedodržených západních slibů. Ukázkovým příkladem je zdánlivě neúprosný pochod rozšiřování NATO, o kterém řada západních představitelů v 90. letech tvrdila a zdánlivě věřila, že nenastane. Ukrajina a Rusko měly dlouhou historii vzájemného obviňování z nedodržených slibů ještě předtím, než Moskva v roce 2014 anektovala Krym a napadla Donbas. Po únoru 2022 se důvěra stala nemožnou.

Vzájemná nedůvěra mezi válčícími stranami je však rysem každé války, a tím i každého vyjednávání, které tyto války ukončilo. Pokud by důvěra byla předpokladem pro komunikaci, válčící strany by nikdy spolu nezačaly mluvit. Strany mohou a měly by začít mluvit navzdory vzájemné nedůvěře.

Ale v tomto případě se k nedůvěře přidávají všudypřítomné předpoklady maximalistických záměrů. Kyjev věří, že Moskva stále usiluje o dosazení loutkové vlády na Ukrajině a využije jakýkoli oddech v bojích k nabrání síly před oportunistickým obnovením bitvy. Rusko , jak nedávno poznamenal Putin, vidí Západ jako nositele záměru využít Ukrajinu jako nástroj k zajištění ruské „strategické porážky“. Pokud jsou cíle protivníka skutečně maximalistické, stojí před jednoduchou volbou mezi kapitulací a pokračováním v boji. V důsledku toho  obě strany  rezignují na jednání a vsadí  na nevyhnutelnost dlouhé, nesmírně destruktivní války, o které obě tvrdí, že ji nechtějí.

Je možné, že každá strana má pravdu o maximalistických cílech té druhé. Ale ani jedna strana to nemůže vědět s jistotou, aniž by si  promluvily. Při absenci komunikačního kanálu je jakýkoli návrh o skutečných záměrech druhé strany nevyzkoušený.

Netestování tohoto návrhu je velmi drahé. Opotřebovací válka zabíjí obrovské množství vojáků a civilistů a drtí vojenské a finanční zdroje. Američtí představitelé v srpnu 2023 odhadli , že od února 2022 bylo zabito nebo zraněno téměř 500 000 ukrajinských a ruských vojáků. Válka také narušuje mezinárodní bezpečnost hrozbami, které nikomu neslouží.

PRVNÍ KROKY

Pro spojence Kyjeva je prvním krokem začít mezi sebou mluvit o vzájemném rozhovoru. Některé bude potřeba přesvědčit; jiní jsou již přesvědčeni a prostě potřebují znamení, že diplomacie již není tabu. Američtí představitelé opakovaně prohlásili, že očekávají, že válka skončí dohodou. Ale nesdělili ostatním spojencům, co to znamená v praxi, ani explicitně neorientovali strategii pro ukončení války kolem vyjednaného výsledku.

Nakonec musí diskuse o konfliktní diplomacii začít na zasedáních Severoatlantické rady a G-7, stejně jako bilaterální závazky mezi spojenci na nejvyšších úrovních. Hovořit o vzájemném mluvení neznamená žádné změny v politice v krátkodobém horizontu. Čas a úsilí je třeba věnovat vývoji diplomatické strategie dlouho předtím, než jednání skutečně začnou.

Souběžně s diskusí v rámci aliance je třeba tuto otázku projednat v rámci angažmá mezi spojenci a Ukrajinou. Kyjev se oprávněně obává, že posun k jednání bude znamenat konec vojenské pomoci. Jakmile začnou mluvit s Kyjevem o rozhovorech, měli by spojenci udržet krok nebo dokonce zvýšit bezpečnostní pomoc.

Spojené státy a jejich spojenci mohou začít tím, že si vyžádají názory Ukrajiny na témata komunikace s druhou stranou během bojů a povahu konce války. Právě teď tyto otázky nejsou na pořadu dne. Jakmile začnou ukrajinští představitelé slýchat tytéž otázky, které jim klade více partnerů na různých úrovních, zapojí se do interních diskusí, aby určili své preference a přístup ke konfliktní diplomacii. Proplétání předmětu rozhovorů do diskusí o dlouhodobé vojenské a finanční pomoci by také podtrhlo důležitou skutečnost: žádná pomoc nemůže zajistit bezpečnost a prosperitu Ukrajiny bez ukončení války.

DOSAŽENÍ SIGNÁLU

Na zahájení skutečných rozhovorů s Moskvou je příliš brzy. A Kyjev bude muset být ve  výhodě, když začnou. Ale i dnes může Západ použít signály k vyjádření svého záměru umožnit případný vyjednaný konec války. Signály jsou jednostranné akce, jako jsou vojenské rozmístění, veřejná prohlášení, sankce nebo diplomatická gesta, s cílem vyjádřit záměry státu. Takové signály jsou zvláště užitečné, když jsou formální komunikační kanály uzavřeny, protože k provedení nevyžadují přímou interakci s druhou stranou. Je pozoruhodné, že tyto akce jsou vratné; jde o to, věrohodně demonstrovat úmysl a poskytnout prostor druhé straně k reciprocitě. Když signály fungují, mohou snížit nejistotu ohledně skutečných záměrů druhé strany.

Úprava rétorického důrazu západních představitelů ve veřejných prohlášeních by byla skromným, ale důležitým signálem. Úředníci by například mohli znovu vyjádřit svou otevřenost vůči podmíněným sankcím v rámci vyjednaného výsledku války. Ale řeči jsou levné a Moskva tomu pravděpodobně nebude věřit. Spojené státy a Evropská unie by proto také měly zvážit jmenování zvláštních zástupců pro konfliktní diplomacii. I když by tito představitelé strávili měsíce jednáním se spojenci a Kyjevem, než by se vůbec začalo uvažovat o rozhovorech s Moskvou, samotná jmenování by Rusku signalizovala, že Spojené státy a Evropa jsou připraveny zapojit se do případných jednání.

Kyjev a Moskva mají více příležitostí k nějaké  signalizaci, protože jsou válčící strany. Zejména Moskva musí najít způsoby, jak signalizovat; Rusko by mělo dát najevo, že jeho válečné cíle jsou omezené, že je připraveno jednat o ukončení války a že bude dodržovat podmínky urovnání. Kromě jmenování diplomatické osoby, která by sloužila jako protějšek k eventuálním  zástupcům USA a EU, by Moskva mohla pozastavit údery na ukrajinská města, projevit ochotu uzákonit výměnu válečných zajatců „vše za všechny“ a ukončit její pobuřující rétoriku o ukrajinském vedení.

Kyjev by zase mohl zmírnit prezidentský dekret ze září 2022 , který stanovil „nemožnost vést jednání s prezidentem Ruské federace V. Putinem“. Kyjev by mohl upřesnit, že dekret se vztahuje pouze na ruského prezidenta a nikoli na další představitele ruské vlády. A pokud by Moskva přestala útočit na nevojenské cíle na Ukrajině, mohl by se Kyjev odvděčit zastavením úderů, které v Rusku provádí.

Tyto navrhované snahy – mluvit o rozhovorech mezi spojenci a s Kyjevem a signalizovat Moskvě – by neznamenaly změnu v politice. Nepředstavují ani krok k zahájení jednání. Spíše by pouze započali to, co pravděpodobně bude dlouhý proces směřování k případným rozhovorům. Dostat se k jednacímu stolu nebude snadné, ale alternativou je nekonečná, drtivá válka, o které žádná strana netvrdí, že ji chce, a obě strany prohrávají pokračováním v boji.

*****

Tak  si to naroubujme  na současnou  českou politiku!  Na  naprosto  skandální  a  hulvátské poškození  vztahů se  Slovenskem. Jen proto,  že  Robert  Fico  tvrdí přesně  to, co napsali  Charap a  Shapiro!  Že je třeba  začít  jednak o ukončení  války,  že prolévání  krve  nic  nevyřeší. Mír pro Fica a jeho vládu není, na  rozdíl  od  Fialy a  českého Obludária  sprosté slovo.

A  k  čemu že  Charap se Shapirem vyzývají?  K  obnovení komunikačních  kanálů  vůči Rusku a  zahájení alespoň pokusných rozhovorů. A  co že bylo záminkou  k tomu drzému  mentorování Slováků  z  české strany? No přece to,  že  slovenský ministr  zahraničí  Blanár se  sešel a pohovořil  v  rámci mnohostranné  konference  o zahraniční politice  v  turecké Antalii se  svým ruským protějškem Lavrovem!  Přesně  tohle  doporučuje  šéfanalytik RAND Corp.

V  USA  to  vlivní, zdá se, už mají nastaveno o  dost jinak  než  ve  Strakovce.

Ten  článek je  bezesporu v kontextu současného nastavení  papalášsko politických elit  kolektivního Západu pozoruhodný.  Nicméně zdaleka  ne bezchybný.  Stokrát  autoři  mohou tvrdit,  že  Moskva  je nedůvěryhodná.  Ve  světle  zorganizování Majdanu Nulandovou a spol.  spolu s nedodržením dohod mezi Janukovyčem a  Západem  řízenými protestujícími,  a především  při zvážení  Merkelovou a  Hollandem  přiznaného podvodu  s Minskými smlouvami  vůči  Rusku, mi není  ani trochu jasné,  jak chce  dnešní kolektivní Západ  přesvědčit  Moskvu,  že  jakékoliv  jednání s   ním má smysl….

To  není  všechno  – Charap se  Shapirem  se dožadují, aby Moskva jmenovala  nějaké  svoje  vyjednavače…. Přeskočme  otázku proč, když  Kyjev  si  jakákoliv  jednání  ústavně  zakázal.  Ale  vzhledem k tomu, kolik špičkových  i řadových  ruských  činitelů  je pod  západními sankcemi a  že  na samotného prezidenta  je vydán mezinárodní  zatykač, si neumím  představit  jmenování kohokoliv  z  ruské strany. S  výjimkou Sergeje Lavrova.  A  s tím, alespoň podl e Fialova  rozumu se vyjednávat  nesmí. A  vedle  toho – Lavrov  se  zcela  určitě  nezapojí do nějakých pokoutních vyjednávání  někde v politickém  přítmí na zadních dvorcích. Nemá  to zapotřebí.  Západ  dal  Rusko a ruské činitele  do klatby. Jestli chce  s Ruskem opravdu vyjednávat, je na něm, aby  tu klatbu  v prvním, základním vstřícném kroku  zrušil.

Bez  komentáře  pak  ponechávám  poznámku obou pánů,  že  Ukrajina musí  být, k zahájení rozhovorů  ve  výhodě. Myšleno na  frontě. Asi nečtou, na  rozdíl ode mne  denní svodky  z  fronty. Navíc mi chtějí namluvit,  že k rozhovorům tendují  na základě  toho  že  Ukrajina  vítězí….   Pravý opak je pravdou!  Na Západě  jdou hlasy o nutnosti jednat zejména od  té  doby, co už  i  takovému generálu Hedgesovi a podobným došlo,  že  ona  slavná  ukrajinská protiofenzíva  skončila  absolutním fiaskem.

Nicméně  – když  Foreign Affaires  vydá  takovýhle  text, navíc  sepsaná Charapem a Shapirem lze konstatovat, že  v zákulisí, minimálně  tom americkém, se  cosi děje. Na  rozdíl od Prahy.