Končí Rychetský!

Měl jsem sice v úmyslu přejít jeho odchod z postu předsedy Ústavního soudu mlčením, ale jeho sobotní rozhovor v Právu to pro mne znemožnil.

Dnešní generace už nemusí vědět, že jsem pana Rychetského jako prezident republiky do této funkce jmenoval já. Bylo to v roce 2003. Jmenoval jsem ho do této funkce i s vědomím, že jde o mého politického konkurenta z ČSSD. Respektoval jsem, že má být Ústavní soud politicky vyvážený. Měl jsem navíc pocit, že jeho výhodou je i politická vládní zkušenost z počátku složitých 90. let. Byla to chyba. Byl vždy levicovým politickým aktivistou, nikdy nebyl čistým ústavním právníkem. Ukázal to při zrušení už vyhlášených voleb v roce 2009 i zásahem do volebního zákona v roce 2021 a spoustou dalších věcí.

Nadpis Rychetského sobotního rozhovoru tvořil jeho výrok: „Kvůli přátelům z disentu jsem k politickému dění nemohl mlčet“. V rozhovoru své přátele dokonce vyjmenoval. Zaujalo mne, že zapomněl na člověka, se kterým byl nejvíce spojován, svého mentora Zdeňka Jičínského. Ale myslí to vážně, že může tento – do 8. 8. 2023 – nejvyšší funkcionář Ústavního soudu, který má být nepolitický, obhajovat své politikaření odkazem na své přátele z disentu? Jeho údajně disidentské vidění světa je faleš nad faleš. Nejen jeho.

Dnes mne také zaujala – na webu Norského velvyslanectví – opakovaně zveřejněná výzva k podávání přihlášek na Mezinárodní workshop Utøya pro mladé mezi 18 až 30 let věku s nabídkou „vést mezikulturní dialog“ zaměřený na toleranci a inkluzi.

Říká někomu něco jméno malinkého ostrova Utøya? Vzpomíná si ještě po dvanácti letech někdo na to, že 69 účastníků podobné akce na tomto místě postřílel další „přítel“ demokracie, inkluze a dialogu, Anders Breivik, který si stále stěžuje na podmínky ve fešáckém norském vězení?

O víkendu proběhla konference o míru na Ukrajině v saudsko-arabské Džiddě, i za naší účasti. Rozsáhlejší text o tomto tématu napsal pro středeční MF Dnes Jiří Weigl, nebudu to tedy analyzovat, ale chci říci aspoň to, že tam nebyl prezentován žádný návrh saudsko-arabský, ale ukrajinský plán prezidenta Zelenského. Může někdo vážně myslet, že je tento plán přijatelným kompromisním řešením?

Tento týden je 30. výročím okamžiku, kdy jsme přišli o největší jazzovou zpěvačku naší historie, Evu Olmerovou. Byla nezkrotný živel, byla skutečným disidentem komunistické éry. Vídat ji léta v pražské Redutě bylo pro nás před více než půl stoletím s ničím jiným nesrovnatelným zážitkem. Její hlas vyjadřoval její rozervanou duši. Ve stejné chvíli zpívala v Americe třeba Sarah Vaughanová, ale Eva Olmerová byla naše.