Lid versus Larry Flynt aneb o nenávistných projevech

Pendrekový zákon byl přijat v roce 1969 a v jeho úvodu se uvádí: „V zájmu upevnění a ochrany veřejného pořádku, který je v současné době hrubě narušován ze strany protispolečenských živlů…”

Pro porušení zákona se stačilo „účastnit akce narušující veřejný pořádek nebo ji podporovat…”

Pozn. autora: Akce narušující veřejný pořádek je potom každá akce, o které vláda řekne, že narušuje veřejný pořádek. Definice kruhem je základním stavebním prvkem každého totalitního práva.

Jak se k podobnému problému v minulosti postavil americký Nejvyšší soud:

(1) Prase v salónu

Rok 1978: soudní spor známý jako Pacifica v. FCC

Jedno říjnové odpoledne odvysílalo rádio vlastněné organizací Pacifica Foundation pořad, který se jmenoval „Sprostá slova” a ve kterém komik opakoval jednu sprosťárnu za druhou v různých nářečích. Otec, který rádio poslouchal v autě spolu se svým nezletilým synem, si stěžoval státní komisi pro rozhlasové vysílání.

Rozhlasová komise rozhodla, že vulgarity mohou být vysílány pouze v hodinách, kdy je pravděpodobné, že je neposlouchají děti. Soudy nižší instance řekly, že to je cenzura a zákaz rozhlasové komise zrušily.

Nejvyšší soud rozsudek zvrátil. Ne každá řeč si zasluhuje ústavní ochranu a sprosťárny do veřejného éteru nepatří. V rozsudku uvedl:

Zjevně vulgární projev vysílaný v rádiu, které lidé poslouchají i v soukromí domova, zasahuje do jejich práva na soukromí. Právo na soukromí v tomto případě převažuje nad právem vysílat vulgarity. Argument, že to lidé nemusí poslouchat nebo to mohou vypnout, neplatí. Protože lidé neustále přelaďují ze stanice na stanici, není upozornění na vulgarity na začátku pořadu dostačující. Tvrzení, že to po první obscénnosti mohou přeladit, je srovnatelné s argumentem, že po první ráně, kterou dostanou od útočníka, mohou utéci. Za další je rozhlasové vysílání dostupné dětem, a to i těm, které ještě nemohou číst.

Soud v rozsudku upozornil, že jeho rozhodnutí se vztahuje jen a pouze na popisovaný specifický případ.

Doslova uvedl, že „nezakazuje prase”, ale fakt, že vlezlo „do salónu”.

(2) Subjektivní definice jsou problém

Rok 1988: Hustler Magazin v. Falwell

Vydavatel Larry Flynt byl obžalován za to, že ve svém pornografického magazínu Hustler otiskl parodii, na které veřejně známý reverend Jerry Falwell provozuje incestní styk se svojí matkou. Obrázek byl označen jako satira a kopíroval tehdy populární reklamu na Campari, ve které známé osobnosti říkaly, jaké to bylo poprvé, když ochutnaly Campari.

Jerry Falwell chtěl po Larry Flyntovi peníze za pomluvu a dále za emocionální stres, který utrpěl publikováním takové odpornosti. Soudy řekly, že pomluva ne, protože to byla jasná satira, ale že emocionální stres ano a daly Larry Flyntovi pokutu. Larry Flynt se odvolal k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud se postavil za Larryho Flynta. Soudce Rehnquist to zdůvodnil takto:

I když mají nepravdivá vyjádření sama o sobě malou hodnotu, jsou nicméně nepostradatelná ve svobodné výměně názorů. V minulosti jsme jasně řekli, že i když byl řečník motivován nenávistí nebo zlou vůli, spadá jeho projev pod ochranu svobody slova.

Definice odpornosti v oblasti politické nebo společenské diskuze je z definice subjektivní, ale vyjádření neztrácí ochranu jednoduše proto, že může někoho urazit. Subjektivní definice odpornosti by mohla soudnímu aparátu umožnit trestat jedince podle toho, jaké jsou názory nebo postoje poroty, nebo na základě toho, jestli se jim daný výrok líbí, nebo nelíbí.

Debata o veřejných záležitostech nebude svobodná, pokud se řečník bude obávat, že mu soud dokáže, že mluvil z nenávisti.

„A i kdyby mluvil z nenávisti, výroky, kterým někdo upřímně věří, přispívají ke svobodné výměně názorů a zjištění pravdy.”

Pozn. autora: Závěrečné scény z filmu Lid versus Larry Flynt, když už ne celý film, by měly být součástí povinného vzdělání politika. Bohužel se tak nestane, neboť film bude po novu asi v rozporu s evropskými hodnotami.