Manželství uhájeno. A co děti? |

Sdílet článek:

JAN GREGOR

V hlavní roli chaos

Novela, kterou v minulém týdnu schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, přinesla pořádný chaos. A to třeba osobám žijícím v registrovaném partnerství. Ty, díky chybějícím přechodným ustanovením nebudou moci uzavřít nový institut „partnerství“, aniž by existující registrované partnerství nezrušily. Ale kdyby jen to. Rozhodnutí poslanců a poslankyň přineslo mnohem podstatnější “detaily”.

V čl. I bod 1 se do existujícího ustanovení § 655 občanského zákoníku obsahující definici manželství, vkládá nový odstavec 2 obsahující definici nového právního institutu partnerství a přesouvá institut upravující soužití dvou osob stejného pohlaví ze zvláštního zákona (zákona o registrovaném partnerství) do soukromoprávního kodexu, do Části druhé, která obsahuje celé rodinné právo.

Pozměňovací návrh tedy nepromítnul tuto změnu do názvu konkrétního ustanovení. To stále nese název „Definice manželství“. Proto je nanejvýš vhodné, aby byla změna paragrafového znění promítnuta do názvu ustanovení: „Definice manželství a partnerství.“

S ohledem na způsob a řazení celého občanského zákoníku by bylo samozřejmě vhodnější institut partnerství vyčlenit do samostatné hlavy se samostatným názvem, aby manželství a partnerství bylo upraveno samostatně, jako dva svébytné právní instituty.

Zároveň je legislativně technicky nešťastná samotná definice institutu partnerství. Ta zní:

„(2) Partnerství je trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví, který se uzavírá stejným způsobem jako manželství. Nestanoví-li zákon nebo jiný právní předpis jinak, vztahují se na partnerství a práva a povinnosti partnerů ustanovení o manželství, právech a povinnostech manželů, vdovách a vdovcích obdobně.“

Definice je tedy jasná jen potud, pokud víme, že se jedná o trvalý svazek dvou lidí stejného pohlaví. Institut partnerství je tak otevřen jen osobám stejného pohlaví, nikoliv osobám s odlišným pohlavím. Na partnery se vztahují veškerá práva a povinnosti, která náleží manželům, pokud zákon výslovně neříká něco jiného.

V rámci systematického výkladu je možné dospět k závěru, že samotná definice odlišného právního institutu je zahrnuta jako kvalifikovaná podkategorie institutu manželství. Zároveň ale nedává jednoznačnou odpověď na to, do jaké míry je na tento institut aplikovatelné ustanovení totožného § 655 odst. 1 věty druhé: „Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.“

Z hlediska obsahu institutu tak, jak je definován, nelze aplikaci vyloučit. Viz čl. I bod 2 upravující znění ustanovení § 778 OZ („Narodí-li se dítě, které je počato umělým oplodněním, ženě neprovdané nebo ženě v partnerství, má se za to, že otcem dítěte je muž, který dal k umělému oplodnění souhlas;…„). Domněnku otcovství tak rozšiřuje i na případ, kdy se narodí dítě ženě žijící v partnerství. Jenže domněnku otcovství umožňuje ve spojení s dalšími právními předpisy eliminovat a otce od dítěte odstínit.

Lze tedy říci, že jedním z účelů partnerství je i založení rodiny. Ačkoliv to novela výslovně neříká, implicitně tento účel obsahuje. Rozhodně se nejedná o chybu. Nepochybně se jedná o úmysl, který má méně bdělým zákonodárcům uniknout.

Novela obsahuje právo na dítě

Ano. Stát dle nového znění dává právo na dítě bez ohledu na biologickou realitu. Konkrétně to velmi precizně ilustruje výše uvedený příklad čl. I bod 2 domněnky otcovství ve spojení s další „inovací“, a to možností osvojit si dítě partnera nebo partnerky nově zakotvené v čl. I bodu 3 novelizující ustanovení § 800 odst. 1 OZ, kdy se na konec věty upravující formy osvojení (adopce) manželů doplňuje následující znění: „, nebo se osvojitelem může stát také partner, je-li rodičem dítěte druhý z partnerů.“.

Výše uvedené rozšíření domněnky otcovství sice vyvolává dojem, že zákonodárci na otce dítěte (v zájmu dítěte) myslí, jenže praxe a návaznost ostatních předpisů je nulová.

Umělé oplodnění a celý proces je upraven v zákoně o specifických zdravotních službách. Předpokladem je dle zákona, konkrétně ustanovení § 6 odst. 1, neplodný pár složený z muže a ženy, kdy ženě nesmí být více než 49 let. Ačkoliv je neplodnost předpokladem, neplodnost u páru není podmínkou nutnou: „Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“). Žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců; je součástí zdravotnické dokumentace vedené o ženě.“

Zákon tedy výslovně nevylučuje z procesu plodný pár. Že je celý proces z drtivé většiny financován ze zdravotního pojištění jako léčba, to některé žadatele nechává naprosto chladné. A to ještě nejsme u konce. Dítě počaté umělým oplodněním se po devíti měsících narodí. S tím je spojen proces zápisu do matriky, konkrétně knihy narození. Souhlas muže s asistovanou reprodukcí a z toho vyplývající domněnka otcovství není vůbec propojena se zápisem do matriky knihy narození. Rodička, jedna z leseb, tedy má možnost otce dítěte uvést (muže, co dával souhlas nebo i biologického otce), ale učinit tak nemusí (výslovně to umožňuje ustanovení § 16 odst. 2 – narození dítěte mimo manželství, jehož otec není znám).

Toho lesbické páry využívají, proto má dítě dle zákona jen jednoho rodiče, a to matku, která dítě porodila. Avšak dítě má i druhého biologického rodiče, kterého se matka rozhodla dítěti upřít. A zde právě přichází na scénu novela a její nový čl. 1 bod 3 umožňující osvojit si dítě partnerky. Tento eticky velmi problematický proces legalizuje tužby dospělých, ale právo dítěte na otce nikdo neřeší. Dosud byl tento proces sice využíván, ale nepřinášel právní rámec. Pokud by si totiž dítě chtěla osvojit druhá partnerka, musela by se svých rodičovských práv vzdát žena, která dítě porodila. To totiž reflektuje biologickou realitu a neodměňuje eticky problematický proces.

Ano, někdo by mohl namítnout, že zamlčování otce v životě dítěte se dopouští i ženy heterosexuální, což je nepochybně pravda. Na druhou stranu jsem nezaznamenal, že by tyto ženy usilovaly o změnu právního řádu, který by jejich eticky problematickou praxi nějakým způsobem ohýbal.

Celý proces například výslovně doporučuje příručka s příhodným názvem Ona a ona plánují rodinu aneb jak jít štěstí naproti od spolku Prague Pride, zákládající organizace iniciativy Jsme fér:

Jen těžko se lze ubránit pocitu, že se z dítěte stává objekt tužeb dospělých, na jehož práva stát rezignuje.

Děti produktem výroby

Výše uvedený článek I bod 3 má zásadní konsekvence i pro stejnopohlavní páry složené z mužů. Někteří z nich, velmi nepatrná menšina, což dosvědčují i data z veřejných registrů, například z Holandska, pouze 1 % homosexuálních párů má doma dítě (Chen, S., & van Ours, J. C., “Symbolism Matters: The Effect of Same-Sex Marriage Legalization on Partnership Stability,” Journal of Economic Behavior & Organization 178 (2020): 44-58). K podobnému závěru došel i český výzkum, který ale nebyl proveden na stejně relevantním vzorku a sledoval pouze preference. Výzkum uvádí, že pouze 8 % gayů touží po dítěti (Maříková, H., M. Vohlídalová. 2019. Bariéry versus preferované formy rodičovství u neheterosexuální populace. Fórum sociální politiky 13 (6): 20-26.).

Dětské domovy jsou sice plné dětí, ale právně volných dětí v novorozeneckém věku je naprosté minimum. Právně volných dětí je naopak více jen starších a často se zdravotním handicapem. I proto velká část této menšiny z menšiny využívá náhradního mateřství, jelikož se jedná o jedinou cestu, jak mít svoje vlastní děti. Zároveň tak činí především v zahraničí, kde je dostatečná právní jistota pro objednavatele, že se celá objednávka dítěte podaří a dítě, které se stane zasmluvněnou komoditou, si skutečně odvezou.

Proces náhradního mateřství je v několika zemích světa legální. Pro homosexuální pár to znamená, že si najmou dárkyni vajíčka, pak poskytnou sperma a reprodukční klinika vpraví do náhradní matky vzniknuvší embryo. Náhradní matka se zavazuje, že po porodu dítě předá objednavatelům. Proces je to velmi eticky problematický, jelikož se z dítěte stává předmět smlouvy a z ženy nosnice.

České gay páry si nejčastěji vybírají některé státy USA, kde je náhradní mateřství legální a existuje možnost smlouvu s náhradní matkou vymáhat. Dosud bylo možné uznávat zahraniční rozhodnutí soudu završující proces náhradního mateřství formou určení rodičovství ve smyslu ustanovení § 55 zákona o mezinárodním právu soukromém.

Novela, která prošla Poslaneckou sněmovnou bude nově umožňovat, aby bylo právně plně uznáno i rozhodnutí soudu završující proces náhradního mateřství formou rozhodnutí o osvojení nebo jakýmkoliv jiným způsobem, jelikož odpadne podmínka, že v ČR soud cizozemské rozhodnutí o osvojení (adopci) uzná za podmínky, že je toto osvojení dle české hmotněprávní úpravy možné. Proto gay pár dosáhne právní účinnosti cizozemského rozhodnutí pro minimálně jednu z osob a následně si druhý partner děti osvojí dle čl. I bodu 3 novely aniž by děti přišly o původně zapsaného rodiče.

Analýza vyhlášky a problematiku přeshraničního uznávání rodičovství jsme pro vás objasnili zde.

Dva rodiče stejného pohlaví budou zapsáni do rodného listu (vzor č. 23) s kolonkami rodič a rodič v rámci prováděcí vyhlášky č. 174/2023 Sb. k novele zákona o matrikách, který pro zahraniční uznávání rodičovství prosadil v minulém roce vicepremiér Rakušan. Dle kuloárů svým koaličním partnerům s pozvednutým obočím odůvodňoval znění nové vyhlášky a nový vzor s poukazem na transgender osoby, kteří změní své úřední pohlaví, tak aby měly jejich děti rodný list, který by respektoval jejich nové úřední pohlaví. I přes naše opakované upozorňování a kritiku formou článků i happeningu, koaliční partneři vicepremiérovi uvěřili, a teď budou sklízet, co jejich samotný vicepremiér s jejich souhlasem zasel. Zároveň je skutečně ironií osudu, že vrchní bojovnice proti náhradnímu mateřství v ČR, profesorka práva Helená Válková, je spolupředkladatelkou tohoto návrhu zákona.

Teď je na tahu Senát, který může tento schválený paskvil zkorigovat. A na rozdíl od Poslanecké sněmovny by se mohl zaměřit na práva dětí, nejen na tužby dospělých.

Autor je místopředseda Aliance pro rodinu