Mezigenerační boj je to nejhorší, proto odcházím. To už není svět, kde bych chtěl vést dialog. Ten je svazován demagogií




Sdílet článek:

SU/JIŘÍ ČERNICKÝ

„Často vnímám, že pedagogové jako by přestávali učit umění, a stávají se spíše amatérskými psychology, kteří mají za úkol vytvořit pro studenty žádoucí komfort. Pokud učitel onen komfort naruší, například kritickou reflexí studentské práce, musí být setsakramentsky opatrný, nebo se mu vyčte nekorektnost. Přitom student prý samozřejmě kritiku na první pohled vyžaduje, avšak řádně zabalenou do jím navrženého balícího papíru. S tím se těžko smiřuji. Zvýšením komfortu, relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme. Spíše naopak, necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince, kteří povětšinou přestanou dělat umění hned po opuštění školy.“ Vy, kdo jste četli veřejný dopis pana Jiřího Černického, víte, že jsem právě z tohoto dopisu citovala. A právě o tomto dopise, o tomto kroku, a o jeho podstatě a poselství, si budeme povídat právě dnes. Jsem ráda, že mohu pana Černického u nás přivítat. Je znám u nás, tak i ve světě: ještě donedávna byl vedoucím ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, autor četných výstav po celém světě, a nedávno mu také vyšla kniha Kongo severu.

Martina: Řekněte mi, vy jste napsal dopis, kterým jste osvětlil, proč odcházíte ze školy, ze školství. Litujete toho poté, co se strhlo po zveřejnění tohoto otevřeného dopisu?

Jiří Černický: Nelituji. Samozřejmě, že si říkám, že to bylo velmi zjednodušeně, protože ta škola není černobílý problém. Mám tam spoustu kamarádů, přátel, strávil jsem tam skvělé roky. Tato škola je naprosto vynikající. Já se bavím o nějakém fenoménu, který – dejme tomu – je tam mezi sto studenty asi 30 hlasitějších studentů, kteří vyžadují to, co tady píšu, jinak je tam spousta vynikajících studentů, bezproblémových, kteří dělají skvělé věci. Ale hlasitost, neúprosnost této menšiny je natolik silná, že převálcuje většinu, takže mě to vlastně v posledních třech čtyřech letech otravovalo, a tak jsem se tím už nechtěl dále zabývat, a nenastoupil jsem do nového výběrového řízení.

Martina: Pane Jiří Černický, předpokládejme, že ne všichni posluchači váš dopis četli, protože se jim třeba nedostal do rukou. Já už jsem tady citovala jenom jednu malou pasáž. Vy sám v tom dopise vysvětlujete své pohnutky odchodu z této instituce, alespoň tedy ty základní. Můžete pro naše posluchače shrnout ty nejdůležitější důvody, proč už na této škole nechcete setrvat?

Jiří Černický: To je takhle těžké, proto jsem napsal ten dopis. Mimochodem, ten dopis jsem napsal pro kamarády. Já jsem původně nezamýšlel, že ho vydám, protože se tam dost odhaluji – v lecčems, i ze svých hendikepů – ale bylo to pro mé kolegy ve škole, a pro studenty, protože se mě neustále ptali, proč zrovna já odcházím, když jsem měl docela dobré výsledky, a nikdo nepředpokládal, že bych zrovna já odešel, ale naopak, že bych tam mohl být třeba dalších deset let. A navíc jsem byl profesorem – škola profesory potřebuje z určitých důvodům, kvůli penězům, a dále. Takže abych nemusel papouškovat důvod, tak jsem napsal tento dopis. Ale tento dopis je, dejme tomu, třetinový – abych nikoho příliš nezatěžoval, tak jsem se ho snažil co nejvíc zkrátit, aby to nebyla nuda.

Studenti neustále mě, ostatním, i sobě navzájem, předkládají konvence, podle kterých se máme chovat

Martina: Dlouhé texty lidé dnes už nečtou, že ano?

Jiří Černický: Ano. Tak jsem to napsal, aby to bylo do té jedné stránky, a bylo to co nejpřesnější, a vybral jsem si to, co mi v tu chvíli připadalo, že je to nejdůležitější, co mě nejvíc trápí. A kdybych to teď měl znovu rozklíčovat, tak by to bylo asi tak, že mi vadí konvence, kterými jsme ve škole obklopení. Cítím u studentů, že neustále, nejenom mně, ale i ostatním, i sobě navzájem, předkládají konvence, podle kterých se máme chovat. A já jsem v jádru, nechci říct volnomyšlenkář, to je podivné slovo, ale jsem rád svobodný, a říkám si, co chci, i když to může leckoho bolet, nebo to nemusí být komfortní. Nebo takovou roli dřív studenti i umělci měli, mám pocit, že to byli svobodomyslní lidé. A tak, když někdo oklešťuje moji svobodu nějakým, dalo by se říci strojeným výrazivem, které ani není jeho, tak komunikace, nebo dialog, nebo dialektika končí, nebo se umrtvují. A to je velmi nepříjemné, protože pak i výuka je zpomalená, nepřesná, a místo abychom šli k věci, nebo k jádru věci, tak to různě obíháme, a volíme slova, která jsou nepřesná, nebo zamlžují téma, a tak dále. To je mi nepříjemné.

Martina: Vy jste tady vzpomenul jako první slovo „konvence“, kterými jste oklešťován. Ale když jsem ten dopis četla, tak jsem si vlastně nebyla vůbec jistá, že by vaši svobodu vyjadřování oklešťoval někdo shora, ale že ji oklešťují studenti samotní.

Jiří Černický: Ano. To je zvláštní, a nevím, jestli je to pravda, ale na mě to takto působí poprvé v dějinách: Vždycky jsem si myslel, že studenti jsou hybatelé, nebo měniči poměrů, nebo že jsou odvážní tím, že je čeká život, že student je revolucionář. Sice jsem toto, aby se to změnilo, nedělal v Praze, ale v Ústí nad Labem, kde jsem prožil celý život za dob komunismu, a kde jsem byl komunismem oklešťován – a teď najednou koukám, že ze stran studentů, kteří by měli být odvážní, a konvence spíš měnit, tak najednou cítím, že sami jsou zauzlení v nějakých, pro mě skoro až – a nechci stigmatizovat – v maloměšťáckých konvencích.

Martina: Takže už to, co se říkalo kdysi: „Mladí revolucionáři, staří policejní radové“, už vlastně neplatí, protože oni už nejsou revolucionáři?

Jiří Černický: Jsou, ale jiného typu.

Martina: Mnozí se přilepují k autům, k podlahám a k uměleckým dílům.

Jiří Černický: Ale to jsou aktivisti venku. Na univerzitě je zvláštní bublina, jak říkám, bublina bezpečí, která nikomu nijak moc nepomáhá. Ne, že bych byl nějaký hlasitý kritik, ale mně to je vlastně trošičku nepříjemné. Ale teď v jednom rozhovoru, který sem dělal, jsem to nazval tak, že venku se tomu anglickým výrazem říká „sněhové vločky“ – tedy těm studentům, kteří takoví jsou. Samozřejmě jsou jakoby křehcí, ale to neznamená, že vločka nemá ostny. A dokonce nedávno, ani bych to nechtěl komentovat, spíš jsem se zabýval ekologií, jsem udělal skutečně umělecké dílo „sněhová vločka“, ale z jehel. Takže když na vás spadne, tak škrábne. Ale spíš je to v ekologickém kontextu. Kdežto tady jsem najednou zjistil, jestli to není podoba něčeho takového, co je křehké, ale v nějaké vypjatosti, nebo v touze po spravedlnosti dokáže člověka jakoby ranit, povětšinou nějakou banalitou. Ale berte mě také s rezervou, protože je hrozně složité se o tom bavit, a proto třeba leckdo se o tom ani bavit nechce, protože to není vůbec snadné.

Martina: Rozumím, že to není snadné přesně popsat.

Jiří Černický: Abyste právě někoho nestigmatizovala.

Martina: Tanec mezi vejci.

Jiří Černický: No, tanec mezi vejci… Abyste nikoho neurazila. Aby někdo nebyl dotčený. Aby to bylo korektní tak, aby se někdo neurazil. Už to samotné téma samo o sobě je úplně stažené do balíčku, který nikdo nechce otevřít.

Jsem liberál. Ale vadí mi, když kluk homosexuál odmítne pomoct s elektrocentrálou pro Ukrajinu, a začne se chovat jako žena s tím, že se s tím nemůže tahat. Ale studentky pomůžou.

Martina: Jasně, svým způsobem, když se postavíte před nějakou skupinu, kterou učíte, nebo třídu, a v této skupině je blondýna, je tam tlustý člověk, homosexuál, transsexuál, vegan, tak už v podstatě nemůžete říct téměř nic.

Jiří Černický: Já jsem v první řadě na jejich straně. Já jsem právě z generace – nechci se do ničeho pasovat, nechci ze sebe vůbec dělat hrdinu – já jsem vyrostl za doby komunismu a vrhl jsem se do kapitalismu, a tak jsem se musel starat o sebe. Byla to touha být dobrý umělec, a dělal jsem pro to úplně všechno. A svým způsobem jsem riskoval, protože to není selanka, stát se umělcem, který si vydělává dobrým uměním – ne špatným, dobrým uměním – na živobytí, na rodinu, a tak dále. Ale je to teď těžké, a dávám trošičku vinu sociálním médiím, která se mě ptají, o co je to jiné než léta předtím, že vždycky to tak bylo. Ale teď bych řekl, že studenti to mají těžké. Já jsem na jejich straně. To není tak, že bych se snažil z nich dělat blbce, ale oni to mají opravdu těžké, protože je to první generace, která naráží na obrovský balast toho, co chrlí média. Dřív to byla třeba jenom televize a rádio, ale dneska jsou to facebooky, to, co se valí z mobilů – to je úplně neuvěřitelné.

Představte si, že vám je dvacet, úplně to nemáte ujasněné, nemáte to načtené, nevíte, kdo to byl Lenin – dneska už leckdo neví, kdo to je Lenin, nebo Stalin, a teď najednou se na vás vyhrnou obrovské deprese, to znamená, že média se svým způsobem živí na neštěstí. Třeba vidíme, že v Austrálii se utrhl násep u nějaké řeky, a zavalilo to tam nějakou usedlost, a zemřelo deset lidí. Proč to máme vědět tady? Vždyť se to muselo stát na mnoha místech na naší planetě, tak proč my tady máme mít úzkosti z toho, že někde ve střední Americe něco zničilo tornádo? Proč ta média? Protože to vypadá dobře na mobilu, takže si řeknete: „Ježíši, to si rozkliknu, abych věděl.“ A teď na studenty – je to moje interpretace, nevidím do hlavy – když neumíte filtrovat informace, tak o to hůř na vás dopadají. Já si otevřu mobil, a řadu věcí vyklikávám, a vůbec to nečtu, protože je to irelevantní. Buď jsou to nesmysly – a vidím to hned černé na bílém – nebo to nemůžu ovlivnit, tak se tím netrápím. Ale kdybych byl mladý, tak by to tak asi nebylo. Já, kdybych byl mladý, tak bych se tím trápil víc.

Martina: Vy jste napsal, že sám jste po sametové revoluci pomáhal otevírat a komunikovat témata, která byla dříve tabuizovaná, jako lidská práva, emancipaci menšin a lidí s jinou sexuální orientací, a podobná témata. A říkáte, že tyto hodnoty jsou vám stále svaté. Kdy myslíte, že se to zvrtlo tak, že to prostředí, kde jste začínal tato témata komunikovat, opouštíte, a prostě už tam nechcete být?

Jiří Černický: Minulou otázku jste začala tím, že jsou tam, dejme tomu, homosexuálové, Vy jste to vyčetla znovu, ale posluchači si to budou určitě pamatovat. To jsou legitimní, prostě, tak jsou to studenti, kteří jsou studenti jako lecjací jiní. To není, že by byli odlišní. Jsou to normální lidé, a já si pamatuji, když jsem dostal třeba Chalupeckého cenu, a poslali mě do San Franciska, a tam byla už tenkrát – jak se tady říká, Prague Pride – každý rok tam byl festival homosexuálů. Já jsem byl z komunismu, z komunistické země, a najednou jsem žasl. Bylo to skvělé, a já jsem tam cítil, že se o tom baví otevřeně, ale byl tam tenkrát – mně trošku nepříjemný – sexismus. A já jsem říkal: „Tak, vždyť všechno v pohodě, ale proč dávat takhle na odiv sex?“ Tomu jsem nerozuměl. A dneska je mi to jedno, upřímně, protože už to chápu, a bavím se o tom normálně se studenty.

Ale tam nejde o to, že by mi cokoli z toho bylo cizí. Všecko přijímám, jsem liberál. Všechny tyto věci by měly být přirozenou součástí společnosti, a toto jsou ještě tabu, která bych ještě, a hromadu dalších, zrušil, protože mi vadí, že společnost je příliš konvenční. Ale problém třeba je – a to mi vadí – když mám kluka, který je homosexuál, a já řeknu, jestli by mi nepomohl třeba s elektrocentrálou – teď na Ukrajině měli problémy s elektřinou – jestli by mi ji nepomohl přenést, protože mám hexenšus a vyhřezlou ploténku, a převést ji na nádraží, abychom ji hodili Ukrajincům do autobusu. A on řekne, že ne, a začne se v tu chvíli chovat jako žena, a řekne, že se s tím nemůže tahat. A vedle toho jsou tři studentky, a ty můžou. Ty zvednou ruku a řeknou: „Tak my to přivezeme.“

Martina: Dobře, tak ženské se postaví fortelně k práci, muž usoudí, že je na to sláb – řekněme. Ale proč kvůli tomu musíte odejít ze školy? Nebo ne, že musíte, ale chcete. Řekl jste, že tam je mnoho vnímavých studentů.

Jiří Černický: Ano.

Z pětadvaceti studentů vás pět neustále hlídá jako policajti, jestli něco říkáte správně. Mluvíte třeba o vaření, a najednou řešíte rasismus, protože se kebab týká Arabů.

Martina: Ale pak jste hned na začátku říkal, že tam je tak 30 hlasitých studentů. Co to je? Jak to, že renomovaného profesora svým způsobem natolik otráví a unaví 30 hlasitých studentů, že se rozhodne opustit dobré, prestižní, možná i lukrativní místo?

Jiří Černický: To není věc náhlého rozhodnutí. Já jsem dokončil pětiletý cyklus, který jsem tam měl, a rozhodl jsem se, že už mě to nebaví, a tak nenastoupím do dalšího. A protože už jsem prostě nechtěl ty věci řešit. Byly relativně dosti časté, a stačí. Prosím vás, to není, že toto dělají všichni studenti, to dělá takových 30 procent, ale ti jsou slyšet.

Máte dvacet pět studentů, a je tam pět těchhle, kteří vás neustále hlídají jako policajti, jestli to říkáte správně, nebo ne, a jestli jste příliš osobní, nebo jestli pojmenováváte rasismus tak, jak jej máte pojmenovat, jestli jste spravedlivý tam a tam. Nejdřív si myslíte, že když tyto věci nebudu řešit, tak se třeba vyhnu této nepříjemnosti. Jenomže ono to není tak, že když otevřete téma rasismu, tak že se to může stát. Vy se můžete třeba bavit o svačině, nebo třeba máte špatně zavázanou tkaničku u bot, a nevíte, kde se to objeví. A nijak tomu nejde předejít. Třeba se bavíte o vaření, a najednou zjistíte, že třeba kebab se týká Arabů, a najednou řešíte rasismus, nebo animozity, nespravedlnost na Blízkém východě.

Martina: Konkrétně tady vás studenti osočili – když jste v souvislosti s kebabem vzpomínal stravovací návyky třeba členů Islámského státu – že se nemáte co navážet do Islámského státu.

Jiří Černický: Ano. Tak to je absurdní debata. Já jsem řekl, že třeba členové Islámského státu, protože je to společnost, která je radikální, jí jenom kebab. Bavil jsem se jenom o kuchyni, nechtěl jsem nikoho stigmatizovat. Spíš jsem řekl nějaké pravidlo: Jsou dva druhy lidí. Jeden člověk má rád mnohost, a cítí se dobře ve svobodné společnosti. A pak jsou lidi, kteří mají rádi striktní pravidla. A ty se týkají třeba i kuchyně, že jedí jenom něco. A abych to vybičoval, tak jsem řekl, že třeba určití radikálové jedí jen kebab. A byl jsem stigmatizován i z toho, že oklešťuji jejich právo tím, že je haním, když říkám, že jedí jenom kebab.

Martina: Stěžují si…

Jiří Černický: Stěžují si, že se to nesmí, že to je nespravedlnost a že se nesmí takhle stigmatizovat, že někdo jí jenom kebab.

Martina: Dokážete odhadnout – znovu se částečně vracím k otázce, kdy tato témata byla pouze otevřením dveří svobodě, komunikaci a odtabuizování témat, a od kdy se to zvrtlo v toto, tedy že už nevíte, o čem mluvit, aniž byste mohl být přistižen při nějakým nesprávném myšlení?

Jiří Černický: Je to pozvolný proces, není to náhle, že by se něco stalo. Ale třeba před pěti lety jsem měl jednoho skvělého studenta, kterého mám do dneška hrozně rád, a ten najednou propadl během magistra úzkostem. A já se jsem se ptal: „Co blázníš, nic se neděje. Dělej to, co máš dělat. Makej. Jsi špička.“ On najednou přestal úplně věřit tomu, že by se kdy mohl uplatnit, a propadal takovým vlnám depresí, které neléčil. Protože já si myslím, když má někdo opravdu velké úzkosti a deprese, že to je nemoc, že to nejsou jenom pochroumané nervíčky. Musí mít doktora, musí se s někým poradit, s někým, kdo to studuje, kdo je opravdu odborníkem, a nespoléhat se třeba jenom na své okolí, na svou rodinu. A tohle byl vlastně první signál. Já jsem říkal, že to je vážná věc.

A najednou byli další dva. Další rok jsem říkal: „Tak to jsou jenom mezi studenty takoví a makoví.“ A najednou byli tři, a najednou člověk, nechci říct, že byl obklopený, ale stačí opravdu těch 30 procent, aby mezi tím byl relativně neustále. Pak se to přenáší třeba i na lecjaké pedagogy, kteří se jim snaží pomáhat. Už i ti pedagogové mají pomahačské chování, které to podporuje, a najednou se člověk opravdu necítí moc dobře.

Martina: To znamená, že vy jste jako pedagog vysledoval nejenom to, že je stále méně témat, o kterých můžete opravdu otevřeně diskutovat, ale že jsou také studenti celkově psychicky křehčí?

Jiří Černický: To není jenom můj pocit. To je pocit filozofů, nebo lidí, kteří to pozorují už, dejme tomu, deset let. U nás je to téma, které jsem vypozoroval spontánně během čtyř let, že to je horší a že to najednou sleduji. A najednou moji kolegové, kteří jezdí víc ven, říkali, že tam je to daleko horší. Ve Francii, nebo ve významných centrech vzdělanosti už je to dávno. Dřív se tomu říkalo, a dneska se tomu nesmí říkat levičáctví, protože to je hanlivé, že v bezpečí se dobře stěžuje na nespravedlnost světa. Z bezpečí. Prostě to bezpečí, že jste na akademické půdě, kde na vás nikdo nemůže – což je v pořádku, já pro to jsem, musí to tak být. Ale dneska jsou v tom sociální média, a dochází k nějakému zmatení. Je těžší rozlišovat, kde je problém, a je těžší vyjadřovat se relevantně k těmto tématům. Většinou je to černobílé, a člověk se nerad baví o tématech černobíle, protože ví, kolik mají vrstev. A když vidím, jak se to může zauzlovat, zauzlovat celé téma, tak ho akorát dám raději stranou, a říkám: „Počkejte, teď stop. Pojďme se bavit o umění, protože tady jinak budeme dneska do noci, a nikam se nepohneme. Pojďme se bavit o vaší práci.“

Má práce je dělat studentům službu, a pomáhat jim, aby z nich byli co nejlepší umělci. A když mám dělat něco jiného, a moje původní profese přestává být důležitá, tak v mé práci nevidím smysl.

Martina: Na Západě se tomuto jevu stále častěji říká „ideologizace myšlení“. Pojmenoval byste to u nás také tak? Vnímáte to jako propadnutí nějaké ideologii?

Jiří Černický: Ale asi jo. Já tomu zas tolik nerozumím, nejsem filozof, ani sociolog. Jsem pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, a mou prací je věnovat se umění. Moje práce je dělat studentům službu, a pomáhat jim, aby z nich byli co nejlepší umělci. A když najednou mám dělat něco jiného, věnovat se jinému typu profese, a tato moje původní se ztrácí, a přestává být důležitá, tak v tom nevidím valný smysl, v té mé práci. A to se stává.

Martina: Když jsem četla na sítích váš dopis, který se začal potom šířit virálně, tak jsem někde našla i takové, řekněme, trošku posměšné komentáře typu: „Tak strašně bojoval za emancipaci a lidská práva, až se to vymklo z rukou, a najednou ochutnává svou medicínu.“ Myslíte, že se to vymklo?

Jiří Černický: Je to zjednodušení.

Martina: Určitě. Samozřejmě.

Jiří Černický: Je to strašné zjednodušení.

Martina: Nebylo to myšleno zle, ale je to spíš jakýsi povzdech.

Jiří Černický: V pořádku. Taky jsem slyšel, že jsme obětí naší generace, jak se říká. Že jsme obětí vlastní svobody. Nebo, že naše děti nám to házej, a tak dále. Já bych se nechtěl dostat jakoby na takovouhle úroveň. Určitě tam na tom něco bude, ale nechci tento názor bagatelizovat, ale spíš se na to dívám úsměvně.

Martina: Já vás opět budu citovat: „Zvýšením komfortu relativního bezpečí a pohodlí ve skutečnosti studentům nepomáháme. Spíše naopak, necháváme je dělat ze sebe samých slabé a zbytečně průměrné jedince.“ Vy vlastně píšete o své vlastní zkušenosti, o svém vlastním prožitku. Ale myslíte, že tento jev prostupuje celou naší společností, nejenom studenty, tedy dětmi, kteří studují zrovna umělecké předměty?

Jiří Černický: To zase neumím posoudit. Já mám jenom vlastní zkušenost ze světa, z kterého pocházím, z uměleckého světa, a hlavně z volné katedry Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Ani jsem to nemyslel tak, že bych chtěl popsat celou společnost – nechci paušalizovat – toho nejsem schopen takto globalizovat. Tak to není. Spíš je to tak, že teď se ke mně na Facebooku, na sociálních médiích, dostávají trošku vybičované informace, že celý svět za to může, a celá generace. A to zase není pravda. Samozřejmě, odehrává se to v globálu, ale nechtěl bych z toho dělat nějaké stigma. Je to nějaká tragédie, zajímavý fenomén, který je mně osobně nepříjemný.

Já o sobě můžu říkat, že jsem hipík, protože chci zůstat svobodný, mimo tyto konvence. Ale není to nic, co bychom vyřešili. Není to nic, co by mohl kdokoli z nás ovlivnit. Je to něco, jako je – a teď použiju nějaký živel – asi písek, nebo voda. Přichází sem voda, jsou tady vlny, a my buď do toho skočíme, utopíme se, anebo se jim přizpůsobíme, a budeme součástí této společnosti. Spíš nám nezbývá než se to snažit pochopit, a snažit se najít nějaké souznění s touto generací, a pokud budou chtít, tak jim pomoct, a pokud nebudou chtít, tak jít stranou, a dělat si to po svém. Koneckonců, bude to jejich život, oni si vyberou vlastní společnost, a bůhví, jaká tato společnost bude. To my nevíme, jestli bude horší, nebo lepší. Já se nerad do tohoto pouštím.

Ale ptala jste se na tu slabost. A já třeba osobně cítím, že tento přístup, kdy se z pedagoga stává pouhý služebník studenta – a teď to vezmu zase trošičku s nadsázkou, protože to nemusí vždycky tak být – tato tendence studentům moc neprospívá, protože on také potřebuje překážky, a také potřebuje nějaký protipól, nebo nějaký tlak na svou osobu, aby ho to donutilo přemýšlet. Aby věděl, že nastane doba, kdy bude konkurence, a on to bude muset řešit hlavně v hlavě. Bude muset přitlačit na pilu, začít makat, prostě jet na mnoha polích, aby dokázal obstát ve společnosti. Bude mít děti, které ho budou potřebovat jako oporu. Jak v mámě, tak v tátovi. A to je nutné řešit už na škole, a nedělat, že se to neděje.

Mezigenerační boj je to nejhorší, co by se mohlo stát. Proto odcházím ze školy. To už není můj svět, kde bych chtěl vést dialog. Současný dialog je demagogický.

Martina: Vy jste byl, jak už jsem říkala, dlouho vedoucí ateliéru malby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, a teď jste se rozhodl, že už vás to asi uondalo, že už to prostě nemůžete přeprat. Došly síly vám, nebo je větší ten tlak?

Jiří Černický: No, nemohu, a ani nechci. Nechtěl jsem, a nechci. Leckde v těchto rozhovorech, které vedu, lidé používají slova jako „boj“. To není boj, jako mezigenerační boj. To by bylo úplně špatně. To nejhorší, co by mohlo být. Proto odcházím ze školy, že už cítím, že z dosti procent to není můj svět, že to není to moje pole, na kterém bych chtěl vést dialog, a že mnohdy cítím, že tento dialog je demagogický a že to neovlivním. Protože já jsem třeba na katedře nejstarší, a dost často se cítím osamocen, takže svůj hlas vlastně ani nezvedám, protože vím, že by neměl cenu, nepadl by na úrodnou půdu. Tak proč tam jsem? Rozumíte?

Martina: Myslíte si, že to skutečně může být generační? Že to může být tak jednoduché, že zkrátka nám už je víc, a ti mladí, progresivní, nadšení to chtějí jinak?

Jiří Černický: Já si právě myslím, jaký jiný by to mohlo být? Oni jsou mladší, já jsem starší, a to, co je mezi tím, je tak napůl, tak je to nějaká tendence, i generační tendence. Ale myslím, že to je asi přirozené. Nevím, slovo „revoluční“ je těžké. Já bych řekl, že dnes je slovo „revoluční“ trochu out, že to není ten správný výraz. Protože tady nikdo nedělá nějaký radikální převrat, to je pozvolná tendence jemného oklešťování, nebo nějakého hledání. Na mě to působí třeba mnohdy až maloměšťácky. Když šel dřív někdo po ulici, a vypadal jinak než ostatní, tak: „Podívejte se, jak vypadá,“ a tak dále. „Co kdyby vás uviděl…?“ Nebo máma mi říkala celý život, když jsem přišel jako šupák, podle ní: „Co kdyby tě viděla sousedka? Co by řekla?“ A já jsem jí na to vždycky dlabal a říkal: „To je moje věc, jak si chodím.“ A hotovo. A dneska bych řekl, že je to naruby.

Martina: Takže revoltu nevidíte?

Jiří Černický: Vidím, že mladým lidem vyhovují konvence, a podléhají jim.

O hliněné sošce Willendorfské Venuše z Naturhistorisches Museum ve Vídni jsem řekl, že má největší prsa. A studentky se na mě dívaly jako na čerta, že tím stigmatizuji ženy.

Martina: Vy jste před chvílí říkal, že je to možná generační tendence, když já jsem tam nejstarší, a mladí to vidí jinak. Což by tak mohlo být, a mohli bychom si říct, že je to zkrátka klasický generační vývoj a proměna. Ale zároveň jste také řekl, že těch hlasitých je tam 30 procent, a ostatní mlčí. A to by napovídalo tomu, že to tato generace také nevnímá stejně.

Jiří Černický: To je složité. Představte si, že jste mezi studenty. Máte pětadvacet studentů, a třeba pět, šest takhle dozoruje, nebo takhle tlačí na ty konvence, snaží se většině vnutit konvence. A vy jste obyčejný student, a říkáte si: „Hele, to mě nebaví, mě to nezajímá.“ – necháte to na nich. On tlačí na pedagoga, protože ten je pro prváka představitelem instituce, který vás nezná, a neví, že jste úplně normální. Já jsem si připadal, že jsem vždy součást kolektivu v ateliéru jako takovém, jeden z mnoha, a starší studenti většinou znali mé názory, a chovali se normálně. Většinou to bývali mladší studenti, kteří tam byli první, druhý rok, kteří byli právě nabušení… A teď se najednou něco změní, a začali po vás jít. Tak si myslím, že většinu to vlastně nezajímá a že se s tím neztotožňují, je jim to cizí, a tak se k tomu nevyjadřují. Což mně mnohdy bylo líto, protože se třeba někdo mohl zastat. Dokonce takoví byli, doktoranda jsem měl takového, sympaťáka, který se mě vždycky zastane: „Nechte ho být. Nenavážejte se do něj. Jste úplně mimo mísu. Proč zrovna do něj?“ Protože jsem představitel moci. Pedagog je představitelem moci.

Martina: Ale vy jste byl opravdu velmi otevřený, velmi liberální.

Jiří Černický: Doufám, že ano.

Martina: Našla jsem, že jste držitelem Sorosovy ceny, což je, řekla bych, razítko na liberalismus, a přesto všechno se našla skupinka…

Jiří Černický: Protože je to obráceně. Když je někdo liberál, tak si pouští hubu na špacír, je volnomyšlenkář, a to znamená, že je to i otázka humoru. Včera jsme to taky někde řešili: Řeknete něco volnomyšlenkářsky, ale ve volnomyšlenkářství je zakopána spousta problémů, problematických odstínů. A když už toho má člověk plné zuby, jak se svět řítí do apokalypsy, což dennodenně vidí v médiích, takže má pocit, že musí něco aktivisticky udělat. Tak se vymezí a řekne: „Tady už humor není. Tady už nemůžete…“ Nevím, dneska už si skoro říkám, jestli to můžu říkat do médií, že jsem říkal studentům, když jsme byli ve Vídni, aby se šli podívat ne jenom na současné umění do soukromých galerií, ale ať zajdou i do Naturhistorisches Museum Wien, že tam je Willendorfská Venuše. Existují asi čtyři skvělé Venuše, a jedna z nejslavnějších je Willendorfská Venuše, a aby věděli, která to je. Tak jsem jim říkal: „Je to ta, co má největší prsa.“ Což jsem udělal chybu.

Martina: Přestože objektivně největší prsa má.

Jiří Černický: Má největší prsa, a je to figurka z hlíny. Neřekl jsem, že nějaká dáma, to bych si v životě nedovolil, to by bylo pohanění. Ale já jsem to říkal o té figurce, a hned tři studentky zesinaly, a začaly se na mě dívat jako na čerta, že jsem tedy úplně přes čáru a že to si dneska už nemůžu o hliněné figurce dovolit říct a že tím stigmatizuju ženy. Tak jsem se jim omluvil, že to nebyl můj záměr, že jsem to říkal taky s nadhledem, nebo ve vtipu. Na toto téma se nevtipkuje.

JIŘÍ ČERNICKÝ

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (12 votes, average: 4,67 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

3 Comments

  1. Pan Černický je nevyzrálý muž. “Mezigenerační boj” je pohon vývoje lidstva, ano, mnohdy k horšímu. Měl by spíše navštívit psychologa než oslovovat veřejnost.

  2. Četl jsem vyjádření pedagoga ve vícero mediích a podstata dle mne tkví v tom, že studenti začali pedagogovi v podstatě nátlakem nařizovat, co má učit a jak to má učit. To je jako by cestující letadlem nařizovali pilotovi, jak má pilotovat letadlo. To nemá s vývojem lidstva nic společného. Naopak, historie z Kambodže nebo Číny před desítkami let ukazuje, co se stane, když fanatické Rudé gardy mladých začnou nejdřív poučovat, poté týrat a zabíjet starší generaci, neboť “mladí přece všechno vědí lépe”. Než napíšete nějaké blbosti, tak si nejdřív přečtěte něco z historie.

  3. B.Dnes se překrucuje valka na Ukrajině jak se komu hodí,natož nějaka historie a něco si o ní dneska číst.Faleš a lež,kam se hneš.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*