LIBOR NOVÁK
Zatímco se na frontových liniích východní Ukrajiny dál ozývají exploze a země je poseta krátery od dělostřeleckých granátů, mezi vojáky i civilisty panuje silná skepse vůči možnosti příměří, píše CNN. Může být skutečně reálné? A pokud ano, přinese Ukrajině klid, nebo jen další strategickou výhodu pro Rusko?
Obavy jsou všudypřítomné. Pokud by příměří vstoupilo v platnost, vydrželo by? Nebo by Moskva jen využila pauzu k doplnění sil a zahájení nové ofenzivy? Jak by reagovali spojenci Ukrajiny – poskytovali by jí i nadále vojenskou pomoc, nebo by se přesunuli k diplomatickému řešení?
Velitel batalionu 66. mechanizované brigády Volodymyr Sablyn nemá o účincích příměří žádné iluze. Z jeho velitelského stanoviště je jasně vidět ničivou realitu moderního, a přitom archaicky brutálního bojiště. Na monitorech se mu zobrazují levné, ale smrtící drony, které létají nad zničenými zákopy u Lymanu – oblastí pokrytou rozbahněnou zemí, troskami a nevyzvednutými těly padlých.
„Pokud dojde k příměří, bude to pro nás jen horší,“ říká Sablyn. „Nepřítel se vzpamatuje, vytvoří nové vojenské jednotky, přeskupí se a zaútočí znovu.“
Sablyn vstoupil do armády v roce 2015, když ruští separatisté po podepsání mírové dohody obsadili město Debalceve. Stejné obavy dnes rezonují celým východním frontem. Předchozí příměří se v očích vojáků stala jen taktickou pauzou pro Rusko, které je využilo k přípravě na další agresi.
V současnosti je hlavním problémem Ukrajiny nedostatek pěchoty. Ruské síly naopak útočí neúnavně, s vysokou tolerancí k vlastním ztrátám. Zatímco ukrajinské jednotky vedou minometnou palbu na lymanské frontě, Moskva se rychle přibližuje k důležitému vojenskému uzlu – městu Pokrovsk. Tempo jeho obklíčení je alarmující, a pokud padne, Rusko bude mít volnou cestu k velkým městům Dnipro a Záporoží.
Jedním z návrhů, jak zajistit bezpečnost Ukrajiny v případě příměří, je přítomnost evropských či aliančních jednotek v demilitarizované zóně. Tento plán, který zvažují i někteří evropští obranní představitelé, je součástí návrhu amerického generála Keitha Kellogga, poradce bývalého prezidenta Donalda Trumpa.
„Pokud by NATO mohlo vyslat vojáky na Ukrajinu, byla by to záruka bezpečnosti,“ říká Sablyn. „Rusko, i když tvrdí, že se nikoho nebojí, se bojí Ameriky a NATO jako celku.“
Přesto zůstává riziko obrovské. Jakmile slunce zapadne, ruské drony začínají pročesávat ukrajinské pozice, a každá vojenská aktivita se musí řídit přísnými bezpečnostními opatřeními. Ukrajinské dělostřelectvo pálí jen v krátkých intervalech, aby neprozradilo svou polohu.
„Šance na příměří je tak 30 %,“ říká jeden z ukrajinských vojáků, Viktor. „Situace na frontě není taková, abychom mohli očekávat příměří. Je to strašně složité.“
Jeho kolega Andrij je jen o něco optimističtější: „Řekl bych 40 %. Druhá strana vyhrává, zabírá území. A my v podstatě nemáme co říct.“
Pochybnosti však nevyjadřují jen vojáci, ale i civilisté, kteří na Ukrajině prožili už více než deset let války.
Ve zničených ulicích Lymanu se 72letá Larysa pomalu prodírá kolem trosek domů, její zlaté zuby se lesknou mezi rozbitými fasádami.
„Dnes nás zasáhli devatenáctkrát… Devatenáctkrát jen od rána,“ říká. „Můj muž to počítá, já beru prášky na spaní. Pak mě vzbudí a ptá se: ‚No, spočítala jsi to?‘“
Když se jí ptáme, proč neodchází, rozpláče se. „Tady jsem běhala bosá, tamhle jsem se koupala v řece. Je mi 72, nechci odcházet. Všichni moji bratři jsou tu pohřbeni, tety, strýcové, máma, táta. Nemůžu odejít.“
Ačkoliv ukrajinské vojáky vnímá jako zanedbané, ani k Moskvě nechová mnoho důvěry. Přesto věří, že pokud někdo válku ukončí, bude to Putin. „Nikdo to nevyřeší. Jen Putin, pokud řekne: ‚Dost, už jsem zabil dost lidí.‘“
Podobné pocity sdílí i další obyvatelé východní Ukrajiny. Dima, řidič autobusu, který pendluje mezi zničenými městy, říká, že je na válku už zvyklý. „Je to všechno politika. Na nás to nezáleží. Jak se rozhodne, tak to bude.“
V centrálním náměstí Slovjansku sedí 60letá Inesa, která zažila začátek konfliktu v roce 2014, kdy město ovládli proruští separatisté. „Tehdy jsme měli aspoň práci a nějakou naději,“ vzpomíná. „Teď už nic nevidíme. Budoucnost neexistuje.“
Zatímco diplomatické rozhovory pokračují a někteří západní lídři hledají cesty k možnému příměří, mezi Ukrajinci, kteří válku zažívají na vlastní kůži, převažuje nedůvěra. Historie totiž ukázala, že Moskva příměří vnímá spíše jako přestávku v bojích než jako cestu k trvalému míru.
A dokud Ukrajinci nebudou mít jistotu, že příměří nezvýhodní jejich nepřítele, zůstane slovo „mír“ jen prázdným pojmem na papíře.
EUROZPRAVY.CZ
(43 votes, average: 4,77 out of 5)
Loading... 
Kdyby po Majdanovem puči nespustili nanávistnou kampaň proti všemu ruskému a Ukrajina dál zůstala neutrálni, tak to dnes mohl být jeden z nejbohatších států Evropy.
Lidí HIV pozitivních jako Nigérii, korupce jak prase, tragická zahraniční politika a slušné nerostné bohatví…. To není prostředí generující nejbohatší státy Evropy. To je prostředí generující problémy. Bohatí a mocní si v takových zemích zaplatí politiky, aby jim dovolili zem drancovat a když to nejde po dobrém udělá se „Majdan“. Jenže tentokrát byl ten Majdan moc blízko Ruska a Ukrajinci to přestřelili. Klidně napíšu, že dělali vše proto, aby jim tam Rusové vlítli.
Zelí se nechal Borisem Johnsonem ukecat a do války šel. Mysleli tehdy, že to bude vyřešené do dvou měsíců a že Rusko ekonomicky klekne. Mysleli to sice dobře, ale skončilo to jako vždy.