Na návštěvě u “prostřední sestry” II. – Sigulda, lotyšské Švýcarsko |

Sdílet článek:

Druhý díl zápisků z cestování po Lotyšsku.

Lotyšsko je velmi rovná země, ba přímo téměř dokonalá placka, ještě dokonalejší než má rodná Ostrava. Můžete tady chodit celé hodiny, aniž byste za tu dobu nastoupali víc než deset metrů.

To má jeden zajímavý důsledek: i hrady se tu nacházejí na rovině. Jednoduše se nedostává kopců, na kterých by mohly stát a rozhlížet se po okolí. A přitom tu těch hradů není zrovna málo, protože tento region byl po celá staletí nárazníkovým územím, o které se přetahovali němečtí rytíři, švédský král, dánský král, polsko-litevská unie a Rusko. A každá z těch stran si tu nastavěla nějaká ta opevnění pro případ války.

Výjimkou, která potvrzuje pravidlo placatosti Lotyšska, je údolí řeky Gauja, které je opravdovým údolím, vymletým v pískovcových skalách. Poněkud se podobá našemu Českému Švýcarsku, a rovněž je to národní park. Tady měli staří stavitelé možnost postavit nějaké hrady na kopcích a samozřejmě tu možnost s radostí využili. V poměrně malém okruhu pouhých pár kilometrů, na dohled od sebe, se tu nacházejí hned tři hrady se zvláštními jmény Sigulda, Krimulda a Turaida.

Sigulda měla v novověku to štěstí, že ji pozdější majitelé rozšířili o velmi elegantní zámek. Ten byl zničen za první světové, ale po vyhlášení nezávislého Lotyšska se ruiny ujala lotyšská spisovatelská společnost, která jej draho rekonstruovala na “spisovatelský zámek” (hmmmm…). Za druhé světové si jej zabrali němečtí důstojníci, po nich pro změnu sovětští důstojníci, dnes patří městu.

Mezi Siguldou a Krimuldou vede kabinková lanovka, jediná v celém Pobaltí. Krimuldu postavili němečtí rytíři na zcela dokonalém místě, ze kterého je vidět široko daleko (tedy za předpokladu, že kolem udržujete bezlesí), ale roku 1601 ji vypálilo polské vojsko a od té doby z ní jsou už jenom trosky, ke kterým tedy dnes jezdí lanovka.

Od Krimuldy lze po strmých schodech sestoupit k samotné řece Gauje a po točitých písčitých cestičkách dojít k největší jeskyni v Pobaltí, Gutmanisově jeskyni. Očekáváte-li nějaké kilometry jako v Koněprusích, musím vás zklamat: má pouhých 19 metrů, žádné macaráty ani slepé ryby tu nečekejte. Její pískovcové stěny jsou téměř kompletně pokryty vyrytými vzkazy předešlých generací turistů.

Poslední ze tří hradů, Turaida, byl na začátku 20. století také zříceninou, ale později se dočkal obnovy. Jeho cihlová věž, sahající vysoko nad okolní les, je vidět na kilometry daleko. Okolní louky jsou posázeny žulovými sochami. Působí to trochu pohansky, což by se dávným křižákům moc nezamlouvalo, ale ke krajině to sedí. Právě v Pobaltí se pohané drželi nejdéle, o stovky let déle než ve střední Evropě.