Nedotknutelní

Můžete být vůči lidem z celého světa tak „hodní“, že jste vůči svým vlastním lidem zlí. Ředitelka policie v Oslu, hlavním městě Norska, byla v hlavní zpravodajské relaci norské veřejnoprávní televize NRK hlasatelkou dotázána na etnický původ násilnických dětí a mládeže během nedávného konání tzv. Norway Cup čili norského poháru ve fotbale s mládežnickými týmy z celého světa. Ida Melboová Øysteseová, policejní ředitelka v Oslu, aktivně mátla diváky ohledně této kriminality, načež již trapný výkon o několik dní později dalším nekompetentním výrokem ještě zesílila.Postupem času je policejní ředitelství v Oslu kritizováno za to, že se snaží zkreslovat realitu a bagatelizovat a shazovat podstatný fakt, že lví podíl na vzrůstu zločinnosti v Norsku má spojitosti s migrací, a to zejména jednak ze zemí střední a východní Evropy (zločinci odsud zabírají třetinu míst v norských věznicích), jednak zejména ze zemí MENA (Střední východ a Severní Afrika).

Především tu běží o eskalující se situaci, co se týče zločinnosti dětí a mladistvých. Nyní mění Benedicte Bjørnlandová, předsedkyně národního ústředí norské policie, podle níž má 77 % z nejaktivnějších zločinců této věkové skupiny migrantský původ, taktiku a jako blesk z čistého nebe si vzala do úst slova o tom, že „musíme mít odvahu bavit se jasně o tom, že děti a mládež migrantů jsou v statistikách o kriminalitě zastoupeny nadpočetně.“ Ovšem za tím „jasně“ se ale podle kritiků skrývá jiné poselství: Etnický původ sám o sobě nemá pro policii ani list Dagbladet, jenž Bjørnlandovou citoval, ani další sdělovací prostředky žádný význam.

Podle nich je důvodem, že skončí jako bezohlední gauneři, jejich finanční zranitelnost a maloprostorové bydlení, o nějž se dělí s mnoha sourozenci, a proto tráví více času v ulicích než doma, dále neúspěch ve škole a rodiče na dávkách. Proto není důvod skrývat či omlouvat etnický původ, neboť vše, co hraje roli, jsou vaše zranitelnosti již tím, že je jeden z vašich rodičů či jsou oba vaši rodiče migranti. Je k nevíře, že výrok pochází od dospělé osoby v tak významné pozici, jež navíc má za sebou několik dalších vysoce profilovaných postů.

Bylo by nám to žvanění a obalamucení k smíchu, kdyby to nebylo k pláči? Skloňují se slova jako bezmezná pošetilost i patolízalství, alibismus, netečnost, zbabělství i fobie ze sebemenší, byť hypotetické šance, že by se někdo náhodou mohl cítit uražen. Problém má mizet kouzelnými floskulemi přehnaně ochranářskými mateřskými instinkty, jež nemohly být vzdálenější cynickým zločinným podhoubím v hlavním i dalších městech Norska. Poslouchat a dívat se na to, jak tak vysoko postavené osoby plácají o „zranitelných“ dětech a mládeži Nory rozechvějí hněvem z pocitu zmaření relativní idyly, jakou Norsko bezesporu bývávalo.

Posun v surovosti gangů i jednotlivců je bezprecedentní, avšak stálo by za to posvítit si nejen na ony děti a mládež, nýbrž i na jejich často násilnické rodiče. Podle deníku Aftenposten, jehož novináři si prošli rozsudky soudu nižší instance (Oslo Tingrett) ve věcech násilí na vlastních dětech za poslední tři roky, bylo z 89 osob odsouzených za násilí na dětech jen sedm etických Norů. Téměř devět z deseti pachatelů má původ v Africe, či Asii. Třeba podle několika oslovených Pákistánců v Norsku jde o zcela běžnou součástí pákistánské komunity v Norsku.

A „zranitelností“ přibývá rychlostí, jež postrádá jakékoli srovnání v dějinách Norska. Paralyzování lhaním, matením a přecitlivělostí vůči kritice jiných kultur nezodpovědnou politikou a širší mocenskou a názorovou „elitou“ jsme příliš dlouho a míříme k tomu, abychom se stali kopií násilím ochromeného Švédska, odkud se starousedlíci stěhují, aby unikli té šlamastyky, jež se tam rozvíjí. Pod koberec se zametávají i sebezápornější následky, vč. nebetyčného plýtvání, vždyť vše je jako vždy zvladatelné díky ještě více toho, co se dosud nikdy neosvědčilo.

Proti prý extrémnímu počasí Oslo „přijímá veškerá opatření“ (ovšem dosud se všechna ta léta minula účinkem), zato co se týče násilných následků migrace jako střílení, bodání nožem, loupežných přepadení či znásilnění, vyhrožování a násilí v školních třídách atd. městu schází pohotovost pro krize. Jen si představte, kdyby byli alespoň kapánek tak ostražití a potíráním, resp. prevencí posedlí, jako v případě podle nich dalších nežádoucích projevů vychýlení jejich představ o šťastném soužití a pohodě ve městě, jací jsou třeba při vymáhání daní z majetku, či omezování individuálního cestování osobním autem.

Necháte-li dveře svého domu dokořán otevřené lidem z kultur založených na klanech, kde se konflikty běžně řeší násilím, pak budete mít své kopie těchto kultur i ve svém domě. Skutečnost, jež se projeví a rozkvete ve vší hrůze bohužel odporuje východisku a předpokladu politiků, (rádoby) znalců a dalších „vítačů“ a „sluníčkářů“ o tom, že všechny kultury jsou v podstatě stejně hodnotné a kompatibilní s tou naší a lidé všech kultur chtějí a usilují o totéž, co my. Takové fantasmagorie tvoří základní pilíře experimentů s multikulturní společností. Proto je nemožné přiznat cokoli, vč. něčeho tak zjevného, že se to časem vůbec nedoladí a nezlepší, nýbrž naopak velmi zhorší všem ostatním, jež to dosud viděli jinak a realisticky. Tito „rasisté“ tu varují bezmála čtyřicet let a za tu dobu se stále rozrostly řady těch, jež pochopili, že se jim blafuje a umně oblbuje zaváděcími řečmi i manévry.

Redakce zpravodajského webu www.rights.no, jež se jako jedna z mála zdrojů dlouhodobě zaměřuje hlavně na následky nebývalé migrace do Norska, se od roku 2015 zabývá posunem (politizací) v norské policii a kriminalitě obzvláště v Oslu. Napublikovala toho tolik, že policejní ředitelství zapojilo speciální útvar policie, jenž se pokoušel od oné redakce zjistit, odkud dostává informace, čímž onen útvar sám potvrdil pravdivost zprostředkovaných údajů. Ty pocházely od řadových policistů, jež vůbec nesouhlasí s tím, jak se vyvíjela policie v Norsku, zadržováním stěžejní informací a urputnou snahou o korektnost poselství na adresu veřejnosti a uvědomují si, že „únikem“ informací do zpravodajství (alternativního masmédia) riskují postihy, proto také trvali na anonymitě.

Víra, že trest pomůže čemukoliv, se již z policejních ředitelství vypařila. A proč učinit přítrž počínání zločince, vypustí-li ho za chvíli stejně ven? A čemu se naučí spolupachatelé a ti, jež k dotyčnému vzhlíží? Policisté v terénu se cítí bezmocní vůči nadřízeným, jež se víc, než neplnění svých funkcí (činit společnost bezpečnější) bojí nařčení z rasismu, diskriminace a stigmatizace. Co více byste si jako přáli, kdybyste byli zločinci? Pro ty největší grázly je přece ideální stav, kdy bude mít i nadále tu čest s „kamarádskou“ policií, jež místo zapříčinění se o vaše uvalení do vazby řekne „Ne hochu, takhle to nejde.“

Jaké by to bylo novinářské terno, kdyby se odvážili zaplnit studia televizí i rozhlasu i redakce novin oběťmi těch zločinů, těmi, co byli „obdarováni“ trýzní a žalem do konce života, čímž by pomáhali usměrňovat k realitě politiky a další „hujery“ všeho, co voní migrací a umravňovat je.