Výslovné zrušení všech cenových kontrol eliminuje téměř ihned všechny současné nedostatky a výstup by začal růst ihned, jak kvantitativně tak kvalitativně. Nezaměstnanost by drasticky dočasně vzrostla, no s flexibilními mzdovými sazbami, bez kolektivního vyjednávání a bez podpory v nezaměstnanosti by rychle zmizela. Ze začátku průměrné mzdové sazby by zůstaly podstatně pod průměrem západních sazeb, ale toto by se také brzy změnilo. Navnaděni komparativně nižšími mzdami, skutečností, že Východoevropané budou očekávatelně vykazovat potřebu hotovosti při (likvidování) jejich nově získaných kapitálových statků tak, aby mohli financovat svoji současnou spotřebu a nad vším je fakt, že ve východní Evropě bude bez-daňovým, volným obchodním přístavem, a tak by velké množství investorů a velké množství kapitálu do ní začalo brzy přitékat.
Poskytování bezpečnosti – policejní ochrana a soudní systém – u kterého se obvykle předpokládá, že leží mimo okruh svobodného trhu a má být řádnou funkcí vlády, by nejpravděpodobněji bylo převzato velkými západními pojišťovacími společnostmi. (21) Poskytování pojištění na osobní majetek, policejní aktivity – prevence a odhalování zločinů podobně jako vynucování kompenzací – je ve skutečnosti „přirozeným“ byznysem tohoto odvětví (jestliže by zde nebylo vládní bránění pojišťovatelům v tom, aby tak činili a osobování si tohoto úkolu pro sebe, se všemi obvyklými a známými neefektivnostmi, které plynou z takovéto monopolizace). Podobně, konkurující si pojišťovatelé působí již v byznysu s arbitrážními konflikty mezi nárokujícími si stranami, by pojišťovací společnosti převzaly funkci soudního systému.
Ještě důležitější, než vstup velkého byznysu, jako jsou pojišťovací společnosti na pole produkce bezpečnosti, by byl příliv velkého množství malých podnikatelů, obzvláště ze západní Evropy. Čelíce velkému daňovému břemenu státu blahobytu v západní Evropě podobně jako tlaku ze strany bezpočtu regulací (licenční požadavky, pracovní právo, nařízené pracovní a otevírací hodiny); neregulovaná ekonomika soukromého vlastnictví ve východní Evropě by byla téměř neodolatelně atraktivní. Brzy jak velký příliv podnikatelských talentů, tak kapitálu začne zvedat reálné mzdové sazby, stimulovat vnitřní úspory a povede k prudkému urychlení procesu kapitálové akumulace. Spíše, než aby opouštěli Východ, migrace rychle nastane v opačném směru, se stoupajícími počty ze západní Evropy opouštějícími socialismus blahobytu za neomezovanými příležitostmi na Východě. Konečně se vzrůstajícími ztrátami produktivních jednotlivců, které by mohly vést i k větším tlakům na rozpočty státu blahobytu, by mocenské elity v západní Evropě byly nuceny také desocializovat Západní Evropu. (22)
IV.
Postscriptum: O privatizaci za státu blahobytu
Zatímco by mělo být jasné z předcházejícího zvažování proč z morálního podobně jako ekonomického pohledu západní státy blahobytu vyžadují důkladnou reformu, tak jako bývalé socialistické země východní Evropy, je důležité poznamenat, že metoda privatizace musí být v obou případech jiná. Syndikalistická privatizační strategie byla navrhovaná pro bývalé socialistické země, jak budiž vzpomenuto, jen v takových případech, kdy neexistovali žádní identifikovatelní předchozí vyvlastnění soukromí vlastníci nebo dědicové socializovaných výrobních faktorů. Jestliže takovíývlastník – dědic mohl být identifikován, potom by měl být opět prohlášen za soukromého vlastníka. Jestliže a jen jestliže žádný takový vlastník – dědic neexistuje, mohlo by být zváženo prohlášení právě současných a/nebo minulých uživatelů socializovaných výrobních faktorů, jako jejich soukromých vlastníků, protože oni a jen oni mají potom objektivní, tj. subjektivně zjistitelné vazby na tyto zdroje. Jen oni ze všech lidí, mají de facto homesteadovány zmíněné výrobní faktory. Tak může být řečeno, že jen jejich vlastnický nárok, má nějaký „reálný“ (objektivní) základ.
Podle stejného předpokladu, mělo by bylo bez jakéhokoliv „reálného“ základu – a tak zcela neobhajitelné z morálního bodu pohledu – jestliže by soukromé vlastnictví „veřejně“ vlastněných výrobních faktorů ve smíšené (stát blahobytu) ekonomice Západního světa, bylo přiděleno zaměstnancům veřejného sektoru, tj. tzv. veřejným zaměstnancům, podle stejných not syndikalistického sloganu „veřejné školy učitelům, university profesorům, pošty poštovním úředníkům, veřejná půda byrokratům z kanceláře pozemkového úřadu, soudní budovy a policejní stanice soudcům a policistům atd.“ Opravdu tak učinit by neznamenalo nic jiného než morální potupu, i v dosti typickém případě, kde zmíněné „veřejné“ vlastnictví není výsledkem apriorního vyvlastnění nějakých dřívějších soukromých vlastníků tohoto majetku prostřednictvím vládní moci na „eminentním vlastnictví“ (v kterémž to případě by majetek byl jednoduše vrácen původnímu vlastníku-dědici). I v tomto případě všechno „veřejné“ vlastnictví je pořád výsledkem nějaké formy vyvlastnění, a ačkoliv řádná identifikace obětí tohoto vykořisťování je těžší než nesporné „eminentní vlastnictví“, není to nicméně nemožné. V každém případě, je zřejmé, že veřejní zaměstnanci nejsou typicky mezi obětmi. Proto, ze všech lidí mají nejméně dobře podložený nárok na soukromé vlastnictví tohoto majetku.
Veřejně vlastněné budovy a struktury byly všechny financovány daněmi a co se týká neobdělané veřejné půdy, je to výsledek veřejné, tj. daněmi placené a vynucené politiky zakazující soukromé přivlastnění a obdělání přírody a přírodních zdrojů. Proto, by se zdálo, že to jsou daňoví poplatníci, v souladu se množství jimi zaplacených daní, kterým by měl být přidělen titul k veřejným stavbám a strukturám, zatímco neobdělávaná půda by jednoduše měla být otevřena pro soukromý homesteading. Mějme na paměti, že veřejní zaměstnanci nejsou daňovými plátci (ačkoliv ve veřejných řečech, se často domnívají, že jimi jsou). No, jejich čistý příjem je typicky placen z daní zaplacených jinými jednotlivci pracujícími v soukromém sektoru ekonomiky. Veřejní zaměstnanci jsou spotřebitelé daní (právě tak jako “příjemci sociálních dávek” jsou spotřebiteli daní spíše než jejich plátci) (23); proto, veřejní zaměstnanci podobně jako příjemci sociálních dávek by měli být vyjmuti ze soukromého vlastnictví bývalých veřejných budov a stavebních struktur. Jak veřejní zaměstnanci, tak příjemci sociálních dávek žijí z plateb daní pocházejících od jiných lidí, a bylo by křivdou, jestliže by tito, místo těch, co platili jejich platy a dávky stejně jako veřejné stavby a struktury, které tito obývají a řídí, by měli být odměněni těmito budovami a strukturami. (24)
Co se týká neobdělávané veřejné půdy dostupné pro aktivity soukromého homesteadingu, každý manažer veřejné půdy, lesník atd., by měl být vyjmut z podobných důvodů z homesteadingu půdy v současnosti obývané a dříve hlídané těmito proti potencionálním soukromým zvelebitelům. Manažeru, lesníku a podobně může být povoleno homesteadování jiné veřejné půdy, která je v současnosti obsazená a dříve hlídaná proti soukromému zvelebení jinými vládními agenty. Ale dovolit jemu homesteadovat půdu, kterou má v současnosti obsazenou, by mu dalo výhodu nad potencionálními homesteadery, která by byla zřejmě neférová ve světle toho faktu, že to byl on, placený daňovými poplatníky, kdo předtím držel tyto daňové poplatníky mimo tuto půdu.
Poznámky:
21) Ohledně ekonomie konkurenčního, soukromého poskytování bezpečnosti viz Gustave de Molinari, The Production of Security (New York: Center for Libertarian Studies, 1977); Rothbard, Power and Market, kapitola 1; idem For A New Liberty, kapitola 12, česky vyšlo jako Manifest svobody (Praha: Ludwig von Mises institut ČR a SR, 2015); Morris a Linda Tannehill, The Market for Liberty (New York: Laissez Faire Books, 1984); Hans-Hermann Hoppe, The Private Production of Defense (Auburn, Ala.: Ludwig von Mises Institute, 1998); viz také Benson, The Enterprise of Law. Pozn. překladatele: zde se musím přiznat, že s Hoppem moc nesouhlasím. Vysoce státem regulované a se státem spolupracující západní pojišťovny, podobně jako banky, by asi společnost brzy přivedly přímo k opětovnému nastolení státu a podřízení společnosti západním vládám. Viz Hoppeho poznámku 22, která to docela potvrzuje.
(22) Stěží potřebuje býti zmiňováno to, že aktuální kurs desocializace ve východní Evropě od roku 1989 postupoval podél jiných linií, než zde bylo navrhováno (viz také poznámku 9). Ani by to nemělo být překvapivé. Přes dramatické otřesy, které se staly od roku 1989, velikost vlád ve východní Evropě, co se týká osobního vlastnictví a vlastnictví zdrojů, je ještě ohromující, i na již tak vysoké západní standardy. Navíc vládní personál na lokální, provincionální a federální úrovni se ještě skládá ze stejných jednotlivců jako před rokem 1989 a mnoho postkomunistických politických lídrů východní Evropy bylo již prominenty a dostalo se do významných pozic za komunistické vlády. Většině z nich byly klasické liberální a libertariánské ideje jednoduše neznámé, ale všichni byli seznámení s představami státního blahobytu. Navíc, i kdyby byly klasicko liberální – libertariánské předpisy okamžité a kompletní privatizace všeho kolektivního vlastnictví načrtnuté výše, realizovány, všechny vládní místa by rychle zmizela. Vládní zaměstnanci by byli ponecháni rozmarům trhu a přinuceni najít si nové, produktivní zaměstnání. Alternativně, jestliže byl přijat známý západoevropský model státu blahobytu jako příklad, a jestliže východní byrokracie je pověřena dohledem nad nezvratitelným trendem směrem k desocializaci, a tak řídí a reguluje privatizaci “neživotné” části jí držených masivních zdrojů (směrem na – ale ne pod -západní úroveň), většina pracovních míst byrokracie nejen, že byla zajištěna, ale vládní výdaje a platy byrokratů mohly aktuálně vzrůst. Navíc, protože Západní vládní zájmy na “řádném” přechodu od socialismu ke státu blahobytu, východní byrokracie a lídři, kteří si osvojili takový reformní kurs, mohli očekávat, že přinejmenším část rizika spojeného s tímto, by byla převzata nebo financována jejich západními protějšky. Dále během komunistické éry byla kooperace mezi Východem a Západem značně omezená. Jako výsledek neefektivností socialistické výroby, východní Evropa byla neschopná prodat cokoliv Západu vyjma surovin a základního spotřebitelského zboží, a západní transakce s východním blokem typicky činily méně než 5 % zahraničního obchodu. Zahraniční vlastnictví ve východní Evropě bylo v podstatě mimo zákon. Ani jedna východní měna nebyla volně směnitelná za západní měny a i politické kontakty byly podobně řídké. Nicméně, s pádem socialismu měly východoevropské vlády něco k nabídnutí. Jistě, západo-východní obchod je dosud nízký a v okamžité slabosti revolučního převratu napříč východní Evropou ještě zeslábl. Ale bez dogmatu “sociální” znamenalo to, že kolektivní vlastnictví výrobních faktorů, některé národní bohatství východní Evropy se náhle stalo dostupným; a protože východní vlády řídily proces denacionalizace, západní političtí vůdci – a na vládu napojení bankéři a velký byznys – ihned zvýšili svoje kontakty s jejich východními protějšky. Za výměnu západní pomoci během transformační fáze, východní vlády svoje nemovitá aktiva nyní prodaly. Navíc, Východ si mohl zajistit chtivé západní kupce tím, že od počátku daňové a regulační struktury nově vzešlých ekonomik východní Evropy by byly harmonizovány se standardy Evropského společenství. Co je důležitější, východní vlády mohly prodat záruky, že nový východoevropský bankovní systém bude zřízen podle známých západních zvyklostí, s vládou řízenou centrální bankou, kartelem bankovnictví frakčních rezerv soukromě vlastněných komerčních bank a směnitelnými fiat penězi podepřenými rezervami západních fiat měn, tak dovolili západnímu bankovnímu systému iniciovat mezinárodní koordianovanou úvěrovou expanzi, a tak ustavit monetární a finanční hegemonii nad nově vzniknuvšími východoevropskými ekonomikami. Tak dnes desetiletí po pádu socialismu, země východní Evropy jsou bezpečně na cestě směrem k západnímu státismu blahobytu (“sociální demokracii”). Kvůli částečné privatizaci a eliminaci většiny (ačkoliv v žádném případě všech) cenových kontrol, se jistě zlepšil oproti dřívějším zoufalým ukazatelům ekonomický výkon východní Evropy. Toto zlepšení na oplátku přineslo Západu výtěžek v podobě zvětšené integrace: rozšíření trhů, extensifikace a intensifikace dělby práce a rozšiřujícího se objemu vzájemně výhodného mezinárodního obchodu. Nicméně skrze omezeného rozsahu privatizace a gradualistické reformní strategie, proces zotavení Východu byl bolestivě pomalý, zavinil zdánlivě trvalou krisi masové nezaměstnanosti a rychlé peněžní inflace měny. Navíc, protože průměrná velikost vlád v zemích východní Evropy je pořád ještě významně větší než v polosocialistických zemích západní Evropy, ekonomický pokrok ve východní Evropě a stimuly takto dané západoevropským ekonomikám budou jen dočasné a ekonomické zotavení a expanze bude pravděpodobně brzy nahrazena stagnací na Západě a – na trvale nižší úrovní – i na Východě.
(23) Viz k tomuto kapitolu 4, zvláště poznámku 15.
(24) Jistě, v tomto privatizačním schématu by vyvstalo množství komplikací. Ve snaze určit vlastnické podíly udělené různým jednotlivcům na budovách a strukturách v současnosti “vlastněných” lokálními správami, státem a federální vládou, tito jednotlivci by měli předložit dokumenty o svých předchozích platbách lokálních, státních a respektive federálních daní a v každém případě musí být obdržené minulé sociální dávky odečteny od zaplacených daní tak, aby se přišlo k číslu pro množství čistých zaplacených daní. V plně privatizované tržní společnosti, by úkol najít detailní řešení tohoto problému, byl typicky převzat soukromými účetními, právníky a rozhodčími agenturami, financovanými přímo anebo nepřímo – za smluvní svobody – jednotlivými nárokovateli.
(No Ratings Yet)
Loading... 
Be the first to comment