Okleštěná svoboda slova na českých univerzitách

Student či učitel, který se neztotožňuje s mainstreamovým politickým proudem, stojí před obtížným rozhodnutím: buď se podvolit a přizpůsobit, nebo mlčet. Projevy o tradičních hodnotách či opatrnosti vůči rychlým společenským změnám, mohou vést ke kritice, odsouzení nebo dokonce k postihům.

Případ Ševčík

Asi nejznámějším tuzemským příkladem politické perzekuce na univerzitní půdě je děkan Miroslav Ševčík. Stal se terčem ostré kritiky kvůli svým konzervativním a euroskeptickým postojům, které otevřeně prezentoval jak na veřejných protivládních akcích, tak v médiích. Rektor VŠE Petr Dvořák odůvodnil Ševčíkovo odvolání jeho nevhodným veřejným vystupováním, které podle něj poškozuje image fakulty. Nicméně z konzervativního pohledu jde spíše o snahu umlčet nepohodlné názory, které nekonvenují s dominantním politickým směřováním akademické obce a vedení školy. Ševčík, který se proti odvolání brání soudní cestou, argumentuje, že mu je odpíráno právo na svobodné vyjádření, a že jde o politickou perzekuci.

Příklad z Filozofické fakulty

Tato příhoda, o kterou se teď s vámi podělím, se odehrála v jednom nejmenovaném oboru v rámci nejmenovaného předmětu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity: Na začátku „diskuze“ během semináře byli studenti vyzváni pedagogem, aby se vyjádřili k tezi, že „vše špatné pochází ze Západu“. Toto tvrzení bylo obsaženo v textu, který se na semináři analyzoval a týkal se postojů lidí na Ukrajině k jistým geopolitickým otázkám. Záhy se však „diskuze“ stočila směrem k České a Slovenské republice. V případě Slovenska hrál roli fackovacího panáka premiér Robert Fico. Po celou dobu debaty byl konzervatismus zesměšňován jako nějaký myšlenkový a hlavně zastaralý primitivismus. Vrcholem „diskuse“ se stala otázka, jak učinit většinu či celou společnost myšlenkově a hodnotově uvědomělou ve vztahu k liberálně demokratickému režimu. Padaly různé názory a myšlenky, mezi kterými byly i návrhy, že by měli „ti špatní na liberály dostudovat.“ Docela vtipná myšlenka, nemyslíte? Představte si, že v ČT vystoupí vládní zmocněnec či koordinátor „foltýnovského typu“ a prohlásí, že by se voliči sociálních demokratů měli dovzdělat na voliče ODS. Dalším „demokratickým“ skvostem byla myšlenka o zrušení té „zpropadené“ mediální vyváženosti – stejně liberální demokracii jenom překáží. V této souvislosti zazněl i návrh, aby se o některých tématech prostě (demokraticky) nediskutovalo. A důvod? Některé ideologie či jejich jednotlivé myšlenky jsou v českém a slovenském prostředí neprosaditelné, nebo by se je podařilo protlačit až po dekádách propagandistické masáže. Konkrétním příkladem, který v této části debaty zazněl, byla otázka „práva“ LGBTQ+ komunity na manželství.

Většině lidí po přečtení těchto řádků ihned dojde, že některé myšlenky, které v rámci oné diskuze zazněly, jsou v rozporu s tím, jak je chápána naše ústava a další zákony ve vztahu k řízení státu a společnosti, případně práva a povinnosti každého jednotlivce. Bez nadsázky se dá říct, že se jedná o myšlenky extrémistické a zejména antidemokratické. Určitě nechci tvrdit, že jednotliví účastníci debaty neměli na taková slova nárok. Zkusme si představit situaci, kdy obdobně názorově vyhraněnou diskuzi na filozofické fakultě vede akademický pracovník se svými ideově spřízněnými studenty, kteří jsou podporovatelé dejme tomu Viktora Orbána a jeho politiky. Případně debata o vytvoření režimu konzervativní demokracie – pro mě nepředstavitelná myšlenka, která je vzápětí rozčísnuta „kvičením“ liberálního studentstva. A skutečně takovou zkušenost nemám ani jednu a to ani zprostředkovaně.

Univerzitní praxe

Opoziční, národně-konzervativní, anti-globalistické, euroskeptické a další „nesprávné“ myšlenky uslyšíte od pedagogů jen za zavřenými dveřmi po tom, co si vás oťuknou a ujistí se, že jim od Vás nehrozí žádné nebezpečí v podobě nějakého toho „udání“. Příklad výše popsané diskuze jsem do svého textu zahrnul především proto, abych ukázal obrovskou disproporci politických diskuzí a hlásání politických názorů napříč ideovými skupinami na univerzitní půdě. Respektive abych popsal situaci, kdy jeden politický tábor, který je spjat s vládnoucím režimem, vášnivě diskutuje a opozice ze strachu a pod tíhou autocenzury raději mlčí. Toto mlčení je také někdy nepřímo vynucené pedagogem. Může nastat situace, kdy na začátku diskuze pronese vyučující monolog, ve kterém explicitně a velmi vyhraněně vyjádří své politické postoje. Na závěr však neopomene zdůraznit, co si myslí o opačně smýšlejících lidech. A co vy jako jeho oponent budete dělat? Znepřátelíte si ho? Nebo budete mlčet?

Mýtus liberální privilegovanosti

Zejména pokud jde o liberální jedince z řad studentstva, můžeme vypozorovat jeden poměrně rozšířený nešvar. Mají tendenci žít v přesvědčení, že jejich politické smýšlení je to jediné správné a je výsledkem jejich nadřazenosti v oblasti inteligence a vzdělanosti. Což způsobuje z jejich strany značný despekt, se kterým se dívají na své ideologické oponenty. Výsledkem je také nechuť vést se svými oponenty normální debatu. Ovšem v rámci odmítnutí s Vámi diskutovat nezapomenou zmínit Vaši údajnou intelektuální nedostatečnost a nevzdělanost. Na druhou stranu chci být vůči nim spravedlivý. Je důležité zmínit, že za toto své chování můžou asi tak z poloviny. Liberálně demokratický režim sází při získávání přívrženců na elitářství. Vedle skutečných elit se nachází velká skupina „městského plebsu“, která se snaží vylepšit to, jak jsou ve společnosti vnímáni skrze přijetí těch „správných názorů“ a hození „správných“ volebních lístků do uren. Ano – i volby v liberální demokracii jsou otázkou prestiže více než soutěž politických idejí.

Závěrem lze říci, že současné vysoké školy a univerzity stále více ztrácejí status skutečných center svobodného myšlení a otevřené diskuze. Místo toho se zdá, že se stávají institucemi, které podléhají ideologickým tlakům a kde se vyžaduje určitá konformita s „přijatelnými“ názory. Tento trend, kdy je v akademické sféře tolerována svoboda projevu pouze v rámci určitého politického spektra, nevyhnutelně vede k autocenzuře a posiluje jednostranné vnímání světa. Konzervativní hlasy tak často zůstávají potlačené a s nimi i rozmanitost pohledů, kterou by akademické instituce měly podporovat.

Tento přístup nejen že podkopává základní principy demokracie a pluralitní diskuze, ale také ochuzuje studenty o příležitost rozvíjet kritické myšlení a porozumění různým perspektivám. Bez svobodné výměny názorů se univerzity riskují stát uzavřenými systémy, kde je jediný názorový proud považován za legitimní. Proto je důležité usilovat o obnovení skutečné svobody slova a zajistit, aby akademické instituce podporovaly dialog a respektovaly názorovou rozmanitost, což je klíčové pro zdravý rozvoj společnosti.