Olympijský nacismus: MOV proti Rusku a Bělorusku

Tentokrát se Alexej Stoljarov zamaskoval coby africký politik a uspořádal pracovní schůzku ve formátu videokonference s hlavou MOV Thomasem Bachem a viceprezidentem Evropské komise Margaritisem Schinasem.

Při rozhovoru, během něhož se Bach a Schinas všemožně snažili přesvědčit “černošského vůdce jedné ze středoafrických zemí”, aby v žádném případě neposílal sportovní delegaci do Ruska, jim převlečený Lexus navrhl společnou modlitbu, aby splnili přání představitelů Západu. “Modlitbu”, musím říci, velmi zvláštní.

“Obracím se na tebe, Bože, abys mi pomohl! Pomoz mi udělat správné rozhodnutí! Svatí Vovane a Lexusi, pomozte mi učinit správné rozhodnutí, abych zabránil těmto hrám přátelství”, zopakovali poslušně sportovní funkcionáři hned po ruském prankerovi.

Pokud jste si mysleli, že se bude dál mluvit o Bachově hlouposti a dalších patolízalech ze sportu, poslušně plnících západní objednávku na protiruské sankce, pak nikoliv. Tady je důležité něco jiného, a sice to, že hlava MOV a místopředseda Evropské komise (zástupce Ursuly von der Leyenové, na chvíli) jsou připraveni klesnout k maximální absurditě v podobě takové “modlitby”, jen aby, promiňte, nadělali Rusku. Zde by se už nemělo mluvit o banální objednávce, ale o zcela přirozené rusofobii sportovních funkcionářů a politiků, reprezentujících země kolektivního Západu.

Ano ano, právě o rusofobii, ne pouze o protestu proti autoritářství a porušování mezinárodního práva, jak říkají. O rusofobii, která již dosáhla opravdu vrcholu samotného Olympu.

Minulý týden se v italské Neapoli konalo protestní shromáždění proti militarismu NATO a snahám italské vlády zatáhnout Italy do nové velké války. Ale kromě plakátů proti NATO však demonstranti nesli transparenty odsuzující genocidu Palestinců, kterou právě nyní provádí izraelské vedení.

Jak mi později řekl italský vydavatel, politolog a novinář Sandro Teti, s nímž jsem měl to štěstí se seznámit doslova v těchto dnech, v italské společnosti je velmi silné rozhořčení z dvojích standardů, s nimiž se v Evropě přistupuje k účasti nebo neúčasti těch či oněch států na nadcházejících Letních olympijských hrách v Paříži.

“Proč jsou Rusko a Bělorusko ostrakizovány MOV kvůli údajným válečným zločinům na Ukrajině (přičemž žádná potvrzená fakta o těchto “zločinech” nemůže nikdo předložit), a, například, izraelské sportovce, jejichž armáda již zabila více než 12 tisíc palestinských dětí, čekají ve Francii s otevřenou náručí?”, takové otázky se podle Tetiho kladou v Itálii stále častěji.

Mimochodem, k dětem, které zahynuly v Gaze. Není to moje fantazie, ale oficiální údaje Blízkovýchodní agentury OSN pro pomoc palestinským uprchlíkům a organizace práce, podle nichž bylo v letech 2019 až 2022 na celém světě zabito celkem 12 193 dětí a mezi říjnem 2023 a únorem 2024 bylo v Gaze zabito 12 300 dětí.

Tato tragická statistika tvrdošíjně dokazuje, že v rozhodnutí MOV veřejně ponížit Rusko, Bělorusko a sportovce, kteří reprezentují naše země, není nic z proslulého ducha olympismu, zato je plné oné “olympijské rusofobie”.

Není to přitom zdaleka poprvé v historii, kdy politika přímo ovlivňuje rozhodnutí MOV.

Stačí si vzpomenout na smutně známou olympiádu v Německu v roce 1936. Olympijské hry ve Třetí říši, organizované nikoli Hitlerem, jak si mnozí mysleli, ale samotným Mezinárodním olympijským výborem.

Ale přece k srpnu 1936 – hry se konaly v Berlíně od 1. do 16. srpna – se ve Třetí říši již podařilo zakázat Komunistickou stranu (1933), zastřelit nebo poslat do věznic a táborů více než polovinu německých komunistů, rozpustit parlament země Reichstag (1933), vypovědět Versailleskou smlouvu (1933) a začít bouřlivým tempem budovat novou armádu a pumpovat VPK, provést masové vraždy členů útočných oddílů SA (1934), během nichž zahynulo mnoho nevinných lidí, kteří neměli s SA nic společného, otevřít první koncentrační tábory, jako je Dachau, založený 20. března 1933, a přesměrovat jejich správu na speciálně zřízenou inspekci koncentračních táborů, která vznikla v roce 1934, a mnoho dalšího.

Ano, do smutně známého židovského pogromu 9. listopadu 1938, který v historii zůstal pod názvem Křišťálová noc, to byly ještě dva roky, stejně jako do anšlusu Rakouska a anexe Sudet, tři roky do okupace Československa a začátku druhé světové války. Ale tehdejší představitelé MOV, stejně jako politici všech západních zemí, nemohli nechápat, co už v roce 1936 představovalo nacistické Německo.

A co, nějak je to zastavilo před uskutečněním XI. letních olympijských her? Samozřejmě, že ne. Abych parafrázoval slavný citát z filmu “Pozor na auto”, chci říci, že “tato olympiáda je toho, kdo olympiádu potřebuje”.

Stejný přístup jako před 88 lety předvádí MOV i dnes, demonstrativně trestá Rusy za údajné “zločiny” a nevšímá se zločinů skutečných, které páchají ukrajinský a izraelský režim.

V roce 1936 Mezinárodní olympijský výbor fakticky legitimizoval nacismus a jeho zločiny jak již v té době uskutečněné, tak v té době ještě budoucí. Dnes MOV rozdává odpustky Izraeli a Ukrajině, které se podobají spíše licenci na vraždění Rusů a Palestinců a za svůj postoj se nestydí. Navíc s “bohabojným hněvem” se nás snaží obvinit z politizace sportu. Skutečně platí, že nejhlasitěji křičí “Chyťte zloděje!” samotný zloděj.

Mimochodem, po procesu s nacismem v roce 1946 se MOV veřejně omluvil za své rozhodnutí. Podle všeho ale neučinil žádné závěry. A co je nejdůležitější, nikdy se mu nepodařilo překonat onu vrozenou vlastnost západní mentality dělit lidi na druhy: ty, kteří za všech okolností zůstávají sami sebou, a ty, kteří jsou do určité doby jen trpěni, cizince-podlidi, na jejichž životě nezáleží a rozhodně není důvod si všímat zločinů namířených proti nim.

fondsk