Proč to fungovat nemůže a nikdy nebude (1)




Sdílet článek:
Vinou presidenta Beneše a jeho následníka Klementa Gottwalda zde byl po válce instalován socialismus. Prvý z nich jej vnímal idealisticky, druhý tím nejnesnesitelnějším způsobem teroru.

Přesněji jsem to chtěl formulovat tak, že president Beneš žil v pocitu, že lze užít státní moci k jeho ustavení a zavedení, zatímco president Gottwald posunul stejnou věc dále tak, že státní moci se musí užít jakkoliv ke stejnému cíli.

Je nepopiratelné, že všechny socialismy se musí nastolovat silou, protože jinak budou odmítány jako hazard se zdravým rozumem, který je schopen vytvářet zdroje. Socialismy, všechny, a je jedno, jak se jmenují, se zabývají pouze redistribucí cizích zisků.

Marxisté pro to kdysi dávno vynalezli termín „vykořisťování“, aniž by předtím byli schopni rozlišit, že ceny produktů se neskládají pouze z vložené dělnické práce, ale také z faktoru vlastního kapitálu, podnikatelského rizika, materiálových vstupů, energií a dalších faktorů. A hlavně a nesporně poptávky.

Ta základní ideologická zkratka vedla k tomu, že pokud se eliminuje (vyvlastní) soukromý kapitál, pokud budou i suroviny poskytovány státem, pokud stát zbagatelizuje podnikatelská rizika, pak skutečně pro dělnickou třídu zbude takřka všechna nadhodnota.

Nikoliv učebnice, ale praxe osvědčily, že ten mechanismus, byť teoreticky podložený vědeckou thesí marxistické ekonomie, není životný. Lhostejno, zda se podíváme do bývalého Československa, NDR, Polska, Maďarska, Rumunska, nebo nověji na Kubu, Venezuelu, či kamkoliv, kde mají pocit, že to je dobrý nápad. Všechny tyto státy vykázaly poměrně brzy zaostávání životní úrovně, malý ekonomický, vědecký a technologický růst a emigraci schopných jedinců do jiných enkláv.

Všechny ty státy, kde se marxisté, či socialisté pokoušejí se souhlasem lidu (nebo bez něj) zavádět tuto doktrínu, vždy skončí na tom, že nejsou schopny ekonomické kalkulace, tedy nedokážou objektivně stanovit ceny zboží a ani jejich veřejnou potřebu, což jsou nádoby spojité.

Nadto ještě neumí dobře hospodařit se zdroji, u nerostných látek je to markantní, a u finančních podobné. Vždy se jedná o takový model, který cizí zdroje rabuje až do naprostého vyčerpání a když už není kde brát a socializovat, zůstává ten státní koncept v koncích, protože zdroje tvořit nedovede, pouze využívat a spotřebovávat.

Třetím faktorem, proč vlastnictví výrobních prostředků v rukou státu (anebo dominantní vliv na jejich soukromé vlastnictví) ukazuje svoji neschopnost, je nezpůsobilost určit cenu práce. Podobnými mechanismy se stát pokouší předvídat, zda cena práce chemika je vyšší, než cena práce horníka, nebo naopak popeláře a profesora ekonomie, nebo lékaře.

Je pochopitelné, že se o to pokouší, ale nikdy se nedopočte objektivního výsledku, protože nezná poptávku po práci, ani její výnos a tudíž nevypočte její vzácnost, čemuž říkáme jinak cena.

Nepochopí nikdy stát, že cena práce není jen čistou nadhodnotou, nýbrž složeninou, kumulovanou složkou vneseného kapitálu, know-how, řídících schopností, té zmíněné manuální práce, technologie a nakonec i rizik s tím vším spojených.

Pracovníci tedy musí obdržet pouze přiměřenou část celkového zisku, protože se musí o zisk podělit s poskytovateli kapitálu (různých forem), ale i poskytovateli pracovních příležitostí a rizik. To stát nikdy není schopen realizovat, pouze v případě monopolu na práci, tedy fašismu, nebo komunismu.

Ať to budeme zkoumat z jakýchkoliv hledisek, vždy se nutně ukáže, že je sice možný státem vlastněný kapitál, je možný monopol na práci, ale vždy bude důsledkem ztráta motivace od nejposlednějšího dělníka, přes státního vedoucího až po státního plánovače, který má se všemi výsledky nějak ekonomicky nakládat.

Směr, který nepotřeboval ke svému chodu různé skinheadské sociální „zařizovače“ se dříve jmenoval obyčejným slůvkem kapitalismus.

Každému poskytoval naprosto přesnou informaci o tom, nakolik to, co dělá, je žádané a potřebné a i tomu problematickému dělníkovi poskytoval přesně tolik odměny, za co stála potřeba jeho práce (nikoliv nadhodnota).

Jistě se hned objeví komentáře, že to byl režim amorální. Hned v zárodku řeknu, že nebyl. Naprosto přesně byl schopen rozeznat, že jestliže zájemců o nějakou práci je 1000 a potřeba té práce je jen jedna, pak nutně cena je devalvována na minimum. A naopak, pokud potřeba práce je v dané odbornosti 1000 lidí a je jen jeden, pak zcela pochopitelně je jeho cena obrovská. Tak to funguje.

Marně lidé klejí, že je v našem státě velká nezaměstnanost. Vinen je stát, který umí jen dvě věci: vytvořit neefektivní pracovní místo ve státní správě, které bude jen odčerpávat soukromé zdroje, anebo pozvat cizího investora, který sice pár míst vytvoří, ale jen potud, pokud jsou mu stanovena privilegovaná pravidla (daňové prázdniny, investiční pobídka, či jiné státní zásahy).

A samozřejmě, protože peněz na ty cíle se bude vždy nedostávat, udaní a zreguluje jakýkoliv soukromý pokus o nestátní výkony (ještě by totiž mohlo být vidět, jak se totéž státu chronicky nedaří) takže jej nakonec označí jako selhání kapitalismu, zdroj krizí a všeobecně nežádoucí faktor ve státní ekonomice.

Možná i zde lze nalézt základ celého problému. Stále se hovoří o tom jaký ta, nebo ona věc bude mít vliv na státní rozpočet. To je totiž zcela marginální. Správná otázka přece zní tak: „jaký to má vliv na mě a mou rodinu, kolik zaplatí ostatní za můj efekt a kolik já za cizí“.

To je jedna ze zbožštělých funkcí státu. Hovoří se o tom, že státní rozpočet je cílem a jemu se musí podřídit všechno ostatní. Přitom je to naopak! Stát, fungující a nesocialistický, by měl (nedeficitně) pracovat pouze a jen s tolika prostředky, které mu veřejnost svěří. Ne s těmi, které uloupí násilím každému bez ohledu.

Řešením malé České republiky v roce 2014 není více socialismu, ale méně státu a více úcty k soukromému vlastnictví, protože tak se jiným slovem jmenuje kapitalismus.

Méně státu (co to vlastně je stát?), méně pseudo-práv. Více odpovědnosti a zahození principu, že lidé by se beztak rozhodli špatně.

Kde stát bere tu drzost, že si myslí, že je moudřejší, než jednotliví občané???

Petr Závladský

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (15 votes, average: 4,80 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*