Stát vám ukradne patnáct procent úspor. To je inflace

Schodek státního rozpočtu za první čtyři měsíce roku mírně přesáhl 100 miliard korun. Jedna ze tří světově významných ratingových agentur, Standard & Poor’s, potvrdila České republice dosavadní rating a také výhled do budoucna, ale pár dní poté agentura Fitch Česku sice potvrdila dosavadní rating, na stupni AA-, ale zároveň zhoršila výhled ze stabilního na negativní. Co si z toho máme vybrat, v jakém stavu tuzemské veřejné finance jsou?

České veřejné finance nejsou v dobrém stavu. Pouze se nám posunula měřítka. Vysvětlím vám to asi takhle.

Před deseti lety bylo považováno za oxymóron, že by úrokové sazby mohly být nulové. No – a pak začaly být dokonce záporné. Pořád se snižovaly, snižovaly, snižovaly salámovou metodou… až nám záporné úroky začaly připadat „normální“. Znamená to ale, že jsou záporné úroky v pořádku? Ne, neznamená. Fakt, že svět začal experimentovat s nulovými či zápornými úrokovými sazbami a tisknout peníze, se přetavil během několika málo let v tu inflaci, které dneska čelíme. Dneska už víme, že inflace v Česku dosáhne aspoň 15 procent. Tedy kdo má peníze na běžném účtu, tomu prostě inflace „ukradne“ 15 procent. Tedy v podstatě mu ty peníze ukradne stát, protože stát to byl, kdo tuhle vysokou inflaci vyvolal. Tedy naše původní tvrzení z doby před deseti lety, že nulové či snad dokonce záporné úrokové sazby jsou naprosto špatně, bylo pravdivé; fakt, že jsme je později začali pod mediální masírkou považovat za „normální“, byl pouhou iluzí.

A úplně analogicky to je s českými veřejnými financemi. Veřejné finance nejsou v pořádku a hluboký veřejný dluh přispívá k vytváření inflace. Fakt, že jsme si na schodek už zvykli a stát technicky vzato zatím nebankrotuje, neznamená, že by tvrzení o veřejných financích nebylo pravdivé. Kdyby veřejný dluh nebyl tak velký, inflace by byla nižší.

Česká republika je připravená podpořit zákaz dovozu ruské ropy do Evropské unie, pokud bude mít odklad do té doby, než bude navýšena kapacita ropovodů, které k nám mohou ropu dopravit. Premiér Petr Fiala (ODS) při své návštěvě Německa na jednání s kancléřem Olafem Scholzem upřesnil, že by to měl vyřešit ropovod TAL, který vede z italského Terstu. „Vyžaduje to ale ochotu zemí, které se na ropovodu TAL podílejí, tedy Itálie, Rakouska a Německa, aby kapacitu navýšily,“ doplnil. Pokud to je technicky možné, proč by nám některá ze zmíněných zemí měla dělat potíže?

Třeba proto, že je pro ně drahé podílet se na tomto ropovodu, případně proto, že by si mohly veškerou ropu nechávat pro sebe. Prostě by k nám už žádná nedoputovala, protože by veškerá byla spotřebována v těchto tranzitních zemích. Tyto země nám nic nedluží. Proč by nám tedy měly pomáhat? Nemají žádnou motivaci.

Místo na očekávaných 5,5 procenta zvedla ČNB základní úrokovou sazbu z pěti na 5,75 procenta. Jak tento její počin hodnotíte třeba i ve světle kritiky, že prudké zvyšování úrokových sazeb tlumí náš ekonomický růst a hrozí, že dříve, než porazíme inflaci, skončíme ve stagflaci?

Ve stagflaci už prakticky jednou nohou jsme, tomu se stejně nevyhneme. A tenhle hospodářský růst, který dosud ještě máme, je jenom na papíře v tom smyslu, že je nekvalitní, je spojen s ohromnou neefektivitou. Víte, co to je efekt rozbitého okna? To je taková hříčka ukazující, jak nejlépe na papíře zvýšit růst HDP. Prostě vezměte šutr a rozbijte okno. Pak ho budete muset nahradit. Tedy jako domácnost vydáte víc peněz. Statistici si poznamenají, že jste utráceli, tedy se máte lépe, tedy vaše domácnost ekonomicky roste. V realitě ale zchudnete, protože máte stejné okno jako dřív, ale jste chudší o jeho opravu.

Dnešní růst do značné míry naplňuje tuto hříčku. Čelíme ohromné ztrátě konkurenceschopnosti. To je růst na papíře, nikoliv kvalitativní, který by zlepšoval životní úroveň. Naším největším problémem není hospodářské zpomalení, nota bene když máme doslova přezaměstnanost. Pomalejší hospodářský růst přežijeme. Tuhle inflaci ale naše úspory nepřežijí. ČNB učinila dobře.

Nynějšímu guvernérovi ČNB Jiřímu Rusnokovi v červnu končí druhý mandát a místo něj bude prezident Miloš Zeman jmenovat do čela centrální banky někoho nového. Může mít jeho výběr z kvarteta, o němž se spekuluje, tedy viceguvernéři Tomáš Nidetzký a Marek Mora, člen bankovní rady Aleš Michl a šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, nějaký zásadní vliv na budoucí politiku ČNB, nebo jeden člen, byť guvernér, sám „nic nezmůže“? Vidíte mezi tou čtveřicí významné rozdíly?

Ano, jsou tam rozdíly, a velké. Marek Mora pravděpodobně nejvíc naplňuje šablonu bankéře a makroekonoma. Naproti tomu třeba Vladimír Dlouhý je především politik. Při vší úctě k jeho schopnostem – co má co dělat politik v čele centrální banky?? Půjdu ještě dál a budu tvrdit, že právě to, že do čela centrálních bank přestali být dosazování monetární makroekonomové a začali tam být dosazování politici, se stalo začátkem konce zdraví – nejen – evropské ekonomiky. Ti lidé přestali rozumět z monetárního pohledu své práci a začali jednat jako politici. Ekonomiku tím invalidizovali.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) nejprve slíbil příspěvek 5 tisíc korun na každé dítě pro rodiny s příjmem do milionu čistého ročně, po několika dnech to změnil na hrubý příjem s vysvětlením, že se špatně podíval do poznámek. Nově ve vysílání Radiožurnálu připustil, že by bylo nejjednodušší, kdyby příspěvek dostaly všechny děti bez rozdílu, protože to posouzení, komu ano a komu ne, není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Uvedl, že stejně rozdíl ve vyplácené sumě pro všechny děti a pro ty, které žijí v domácnosti s příjmem do milionu korun hrubého ročně, je jen miliarda korun. Měla byste pro něj radu, jak se z té šlamastyky, do níž spadl, elegantně dostat?

Třeba přestat rozdávat cizím z cizího? Když už překousnu tohle proinflační opatření, které vlastně nikomu nepomůže, protože se jen přetaví do vyšších cen, už jen jedinou cestou z toho je dát všem dětem stejně. Protože vzpomeňte si, že tohle jsme tu už měli, když se zvyšoval rodičovský příspěvek. Taky se kolem toho pořád tak lavírovalo, až se došlo k tomu, že aby to bylo spravedlivé, muselo se přidat všem dětem…

Europoslanci ve čtvrtek schválili rezoluci, podle níž by neměla Evropská komise ani Rada schvalovat národní plány obnovy pro Polsko a Maďarsko, dokud nesplní dané podmínky. Oběma zemím tak hrozí odebrání části rozpočtu Evropské unie. Pirátský europoslanec Marcel Kolaja se v té souvislosti ohradil vůči výrokům některých politiků, kteří s odkazem na obrovskou pomoc poskytovanou Ukrajině nechtějí trestat Polsko a tvrdí, že právní stát je téma pro klidnější časy. Je tvrdost na Polsko za ovlivňování justice, umlčování opozice, utlačování menšin a svobody namístě hned bez ohledu na to, jak významnou roli hraje náš severní soused při pomoci válkou sužované Ukrajině?

To je úplně nějak zmatlané dohromady. Nemáte rádi svého zelináře. Zelinář se pere s cukrářem. Vaše sousedka pomáhá cukráři. A vy vaší sousedce za to, že pomáhá cukráři proti zelináři, odpustíte dluh, který si u vás udělala, aby mohla chlastat… Uf, to mi nějak nedává smysl.

Za prvé, Polsko a Maďarsko by se měly líp bez evropských dotací.
Za druhé, Evropská komise nemá Polsko a Maďarsko co vychovávat.
Za třetí, Evropská komise nemá Polsko a Maďarsko co vydírat dotacemi.
Za čtvrté, právní stát není téma „na někdy“, právní stát je základem všeho, protože bez práva není svobody a prosperity.
Za páté, o právním státu nemá co kázat EU, která skrze Brusel nedodržuje své vlastní zákony – například o monetizaci dluhu – a tedy také nesplňuje definici právní zóny.
Za šesté, polská pomoc Ukrajině je čistě polskou pomocí a polským rozhodnutím, to nemá co dělat s obchodními transakcemi Polska se zbytkem EU.

Tak takhle je to konečně rozpletené po stránce výrokové logiky.