Válka není cool! |

Sdílet článek:

ONDŘEJ HEJMA

Napsal si někdo na starej kůl prostinkej nápis: Válka je vůl! Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám, modlím se za ty, kteří ten kůl nevidí a nečtou, že válka je vůl. Tenhle protestsong brněnských Synkop z ledna roku 1968 mi utkvěl v paměti svým sloganem a geniální jednoduchostí. A možná i proto v podobném duchu už třicet let vyřvávám do éteru, že „modrá je dobrá“. Ani nevím, jestli bych tu knížku ještě našel, ale budu se muset podívat. Jako by tahle podivná publikace měla bejt zase užitečná.

Kritici Západu válku na Ukrajině vždycky hanlivě nazývali „bojem do posledního Ukrajince“ a poukazovali na pokrytectví, se kterým si myslíme, že si budeme Zelenského armádu hezky platit a oni za nás budou umírat. Nějaké chození na frontu že se nás netýká, válku známe jen z televize. A najednou je to tady. Najednou se začíná šířit obava, občas přecházející v hysterii hraničící s panikou, že vojáci prý došli, noví rekruti utíkají do světa, munice není a teď je řada na nás.

Protože rozkaz zní nadále zcela jasně: „Je třeba Putinovi dokázat, že se mýlí“. Že navzdory tomu, jak to s námi vypadá, vydržíme dost dlouho na to, abychom ho udolali. A to bez dalších statisíců vojáků určitě nepůjde, to dá rozum. Právě proto se v poslední době mluví o mobilizaci a účasti západních vojáků, ale pozoruhodně nikoli těch amerických.

Porodní baba Majdanu

Amerika se totiž z téhle války najednou stahuje. Nejdřív se v Kongresu pozdržel balíček se šedesáti miliardami vojenské pomoci pro Ukrajinu, zároveň průzkumy veřejného mínění potvrdily únavu z války. Připouští se kritika ukrajinského vedení. Amerika se obrací do sebe. USA jako by měly najednou na Ukrajině hotovo.

„Aniž jsme poslali jediného vojáka do boje, při investicích menších než 10 procent ročního obranného rozpočtu, pomohli jsme Ukrajině zničit 50 procent ruských pozemních sil a 20 procent černomořské flotily,“ chlubila se při bilancování druhého výročí války náměstkyně amerického ministra zahraničních věcí Viktoria Nulandová s tím, že většina financí se stejně vrací do amerického zbrojařského průmyslu.

Nulandová byla od začátku nejviditelnější architektkou americké politiky na Ukrajině, „porodní bábou“ kyjevského Majdanu a spolu s Bidenem coby tehdejším viceprezidentem hlavním jestřábem ve vztahu k Rusku. Za Trumpa z vlády odstoupila a za Bidena se zase vrátila, asi aby dokončila, co před deseti lety začala. A pár dní po této mediální kampani o tom, jak je ta válka vlastně skvělej kšeft, podala demisi. Její nečekaná rezignace nebyla v okamžiku psaní tohoto článku nijak objasněna, ale o tom, že je to význačný krok, není nejmenších pochyb.

Pro nás je nepříjemné, že souběžně s tím podle všeho na sebe tíhu spojeneckých závazků tak nějak přebírá stará dobrá Evropa. Není jasné, kdo, kdy a kde o něčem takovém rozhodl, ale najednou Macron svolává evropské lídry do Paříže a otevřeně vyzývá k „odvaze“, němečtí generálové v uniklé tajné nahrávce kují pikle, jak vyhodit do vzduchu Kerčský most, Britové nadále pomáhají atakovat zranitelnou černomořskou flotilu a generál Pavel na tajňačku hledá munici někde po Africe.

Je před volbami

Amerika Evropu možná povzbuzuje, ať Ukrajinu vojensky podpoří, ale když podporovat, tak pouze bilaterálně, ne v rámci NATO. A pokud se s Ruskem zapleteme do války, na článek 5 zaručující pomoc můžeme normálně zapomenout. Ukrajinská válka a celé ruské nebezpečí je „naše dělo“, třeba jako povodně nebo migranti z Afriky. To NATO neřeší, není to problém dostatečně velkého formátu. Takže budoucnost NATO je nejistá, ale už teď víme, že bez Ameriky neznamená nic. Anglická armáda byla prý takhle malá naposledy v roce 1714. Dánsko preventivně rovnou odeslalo veškerou svou munici a zbraně na frontu a Jana Černochová to nevytrhne.

Válčit nebude nikdo, nikomu se nechce. Navíc není čím. Počátkem devadesátých let jsme totiž na tichou radu západních spojenců radikálně odzbrojili, výrobu zbraní utlumili a současně zrušili povinnou vojenskou službu. Tohle Amerika teď také řešit nebude. Amerika má totiž před volbami. Volbami, které mimochodem rozhodnou i o ukrajinské válce.

Poslední díl Rockyho?

Tentokrát půjde o všechno. To se sice říká vždycky, ale tentokrát je to pravda. Bude to retro, model Rocky, úplně poslední díl. Dva šílení senioři v ringu. V jednom rohu vrávorající, mumlající mocipán, věčně hledající tu správnou zmrzlinu. Na krku má válku na Ukrajině i v Izraeli. K tomu státní dluh ve výši 34 bilionů dolarů a taky migraci, která se zrovna letos fatálně vymkla z ruky. Proti němu odvetu chystá svržený předchůdce – Donald Mstitel, politicky nekorektní dobrodruh, protřelý obchodník, zkušený entertainer a stále zručný golfista, momentálně vláčený po soudních síních smečkou aktivistických prokurátorů.

Ukrajinská válka hraje v tomto souboji zásadní roli. Jakákoli porážka nebo trapný ústup by pro Bidena byly zdrcující. Bylo by to popření celé strategie Zbigniewa Brzezińského a jeho přátel o rozšiřování NATO. Obrovská ztráta prestiže a třicet zmařených let. Ale hlavně by to znamenalo, že vyhrál Trump a jedna éra končí. Proto válka bude nejspíš pokračovat.

Soudy jim nepomohly

V amerických volbách vše zatím běží podle plánu. Donald podle očekávání zametl s primárkami a jeho jediná konkurentka Nikki Haleyová odstoupila ze soutěže. Ale paradoxně nominace ani jednoho z kandidátů není jistá. Biden na to možná nemá a Trump může skončit v kriminále. Což by nemuselo technicky vadit, ale byla by to komplikace. Rozhodnou nejpozději nominační sjezdy v létě.

Z tohoto hlediska je pro Donalda velkým povzbuzením jednomyslné rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zamítl snahu coloradské vlády vyškrtnout ho z hlasování. Soud usoudil, že zájem jednoho státu nemůže upřít ostatním občanům právo volit ve svobodných, a tudíž kompletních volbách. Soudy nám nepomůžou. Budeme si muset pomoct sami u voleb,“ stýskali si pokrokoví komentátoři, čímž mimoděk přiznali podstatu své strategie.

Donald také vyhlásil tažení za zpřísnění dohledu nad regulérností voleb. Podrobnosti nesdělil, ale to, že jsou volby v Americe děravé jako řešeto, je celkem známá věc. Složitá federální struktura a velké vzdálenosti komplikují přímou volbu, ale míra benevolence, s jakou se to řešilo pomocí různých předčasných a korespondenčních voleb, prakticky znemožňuje pozitivní osobní identifikaci s volebním lístkem. Registry voličů jsou nespolehlivé, se špatnou zpětnou kontrolou a ve volebních místnostech bývá leckdy chaos. Pokud se tohle Trumpovi podaří, posune se o hodně směrem k cíli.

Kandidát míru?

Nikdo by si neměl dělat iluze o tom, že v Americe nastane nějaká změna, ať to dopadne, jak to dopadne. Ale jestli Trump bude schopen alespoň převést boj ze zákopů do byznysu, jestli to vrátí aspoň do studené války, která nás jednoznačně čeká, bude to jen dobře. Pro nás je důležité, že kromě Joea Bidena Donald evidentně nemusí ani Evropskou unii, Ukrajinu nebo NATO. Jen si myslí, že Evropa by měla „převzít větší kus odpovědnosti“. Česky řečeno vypláznout víc peněz za tu jejich válku, která se postupně tak nějak stala válkou naší. Možná jsou to ony chybějící členské příspěvky, které teď doplácíme, kdo ví.

Co bude dál, rozhodne situace na bojišti. Stát se může kdykoli cokoliv, ale logika příběhu naznačuje, že do amerických voleb se zásadního nemusí změnit nic. Biden na tuhle válku vsadil všechno a nemůže couvnout, třicet let válečnického neokonzervatismu vrcholí. Já doufám, že Donald se stane kandidátem míru a podaří se mu přesvědčit americké voliče, že válka není cool, zvlášť když se vede někde v cizině. Že je lepší si ohlídat vlastní hranice. A že vnucovat lidem ve vzdálených zemích vojenskou silou naši ideologii, když o ni nestojí, je úplně stejný imperialismus jako každý jiný.

A doufám, že tu knížku už nebudu potřebovat…

Text vyšel v březnovém čísle měsíčníku TO.