Vítr se obrací

Drastická politika nulových emisí ovládla západní Evropu a donedávna se zdálo, že mají politici veřejné mínění na své straně. Pochybovače o katastrofálních klimatických změnách zaviněných průmyslem a individuální dopravou se podařilo z veřejného diskurzu v podstatě vyřadit, automobilový průmysl přinutit k elektrifikaci a o konečném zákazu spalovacích motorů a kotlů na fosilní paliva nikdo nepochybuje. Až do chvíle, kdy to začne bolet.

V červnu vyvolal zákaz kotlů pouliční demonstrace v Bavorsku a vláda musela tempo přechodu na tepelná čerpadla podstatně zpomalit. Zelení se stali terčem posměchu, když se ukázalo, že Německo nemá a dlouhá léta ani mít nebude dostatečnou kapacitu na jejich výrobu a instalaci, o astronomických nákladech na zateplování domů ani nemluvě.

I kdyby se Evropa nenacházela v hospodářské recesi, nesmírně nákladný přechod na tzv. čistou energetiku by vedl k výraznému snížení životní úrovně občanů, a pro mnohé znamenal chudobu. Přesto se však Evropská komise chová, jako by se nic nedělo a k „ochraně klimatu“ vydává nová, přísnější pravidla.

Dokonce i v kdysi tak konzervativní a pragmatické Británii politici všech tří parlamentních stran propadli klimatické ideologii a naordinovali lidem těžký zelený úděl. Avšak na rozdíl od Evropy, kde opozici nezbývá než vyrazit do ulic, si ostrované stále ještě zachovali legitimní „lidovou“ demokracii a většinový volební systém. Pasivní společnost se sice probouzí pomalu, ale pak stačí málo, a všechno je jinak.

Zdiskreditovaná konzervativní vláda dnes bezmocně trůní nad dluhy po covidu, desetiprocentní inflací, divokými stávkami, zhrouceným zdravotnictví a ke břehům ostrovního království připlouvá měsíčně několik tisíc běženců, jež nedokáže zastavit ani vypudit. Za labouristy toryové dlouhodobě zaostávají o 17-20 procentních bodů, a nikdo nepochybuje, že v nadcházejících volbách ztratí vládu i většinu svých poslanců.

Avšak ouha! Nedávno sice katastrofálně prohráli ve dvou doplňovacích volbách, ale překvapivě zvítězili v londýnském okrsku Uxbridge. Proč?

Kandidát konzervativců se postavil proti rozšíření zóny nízkých emisí z Centrálního Londýna na všechny okrsky města, což majitele starších vozů na benzín (2006) a na naftu (2015) finančně postihne nebo rovnou zruinuje, vždyť za každý den použití nebo vjezd nutno zaplatit 12,50 liber (350 Kč). Pro drobné živnostníky, rodiny s dětmi nebo řemeslníky v době, kdy během dvou let klesla životní úroveň o 20 procent, hotová pohroma.

Nečekaná výhra konzervativců okamžitě vyvolala vzrušenou diskusi mezi politiky a vyjevila zavilou moc politického náboženství, jemuž tak dlouho slouží. Ozval se i bývalý premiér Tony Blair, jenž od svého zvolení (1997) dogma nulových emisí skleníkových plynů prosazoval. Aby zachránil levici, prohlásil: „Upřímně řečeno, nemáme moc ovlivnit klimatickou změnu.… Emise rozvinutého světa klesají, ale v rozvojových zemích stoupají… Roční zvýšení emisí v Číně se rovná celé naší produkci… a za posledních osm let Čína vypustila do ovzduší více kysličníku uhličitého než Británie od počátku průmyslové revoluce… Na cestě k nulovým emisím do roku 2050 musíme pokračovat, ale nemůžeme po lidech požadovat neúnosné náklady.“

Šalamounsky se ozval i premiér Rishi Sunak, „potřebným rodinám nesmíme zvýšit životní náklady.“ A objevil se i požadavek na zrušení zákazu výroby benzinových a naftových aut (v Británii od 2030), který rozlítil většinu ministrů, zastánců čisté nuly.

Stačily jediné volby jediného okrsku, aby ukázaly, co si lidé přejí. Konečně se bude mluvit o děsivých nákladech na elektrifikaci, které alarmisté zamlčovali. A politici se začnou přetahovat, kdo lépe vyjde občanům vstříc. Má snad Británie kvůli svému jednomu procentu globálních emisí upadnout do bídy? Jaké štěstí, že se může suverénně rozhodnout.