Zamyšlení nad třetí dávkou




Sdílet článek:
Z došlé pošty

Vážený pane doktore,

jsem obyčejný muzikant, učitel (na konzervatoři v Českých Budějovicích a FAMO v Písku) a snad i tak trochu znalec hudebních nástrojů – varhan a zvonů (tuto činnost vykonávám pro litoměřické biskupství).

V příloze Vám posílám svůj vlastní příběh a svoji vlastní zkušenost s covidem a vším, co je kolem něho. Dávám Vám jej plně k dispozici k šíření a dalšímu využití, protože je pravdivý. Musel jsem to sepsat, protože také už nemohu mlčet. Komunikuji se Zdravým fórem a Zlatým špendlíkem a snažím se věřit v lepší budoucnost (kontakt s podobně smýšlejícími mě nesmírně posiluje a motivuje).

Přeji Vám a všem kolem Vás vše nejlepší v nadcházejícím roce – třeba ty tři dvojky v letopočtu mohou znamenat něco pozitivního (aniž bych chtěl být pověrčivý)…

S mnoha pozdravy

Radek Rejšek, diecézní kampanolog

Zamyšlení nad třetí dávkou

Již 32 let stoupám po schodech věže pražské Lorety ke klávesám památné zvonohry, abych její zvony rozezněl ke cti a chvále Pána a pro potěšení lidí, kteří se nacházejí v její blízkosti. Počet těchto výstupů jsem si nikdy neevidoval a dokonce jsem víc než 30 let ani neměl spočítané schody vedoucí od vchodu až do zvonového patra s kabinou ukrývající klávesnici. Spočítal jsem si je až letos v létě. K mému překvapení jsem zjistil, že jich je přesně sto, když do tohoto počtu zahrneme i těch několik nízkých schodů před hlavními dveřmi. Tato věž tedy není vysoká a celá dlouhá léta jsem se ani při rychlém výšlapu příliš nezadýchal. Nebylo pro mě žádným problémem rychlý výšlap ke zvonohře absolvovat i víckrát za den. Mezitím zvonař Petr Rudolf Manoušek sestrojil mobilní zvonohru s 57 zvony a já se stal prakticky „dvorním“ hráčem tohoto nástroje pro naše území. Současně jsem se stal členem mezinárodní organizace carillonérů (hráčů na zvonohry) Eurocarillon, díky které jsem během zlatých časů svobody pohybu v Schengenském prostoru zcestoval a poznal nejvýznamnější věže a nástroje tohoto druhu v Evropě. Nyní už mi je jasné, že tyto časy jsou nenávratně pryč a že již na ně mohu pouze nostalgicky vzpomínat.

Ač je hra na tento nástroj fyzicky (a někdy i psychicky) dost náročná, nikdy jsem nezaznamenal jakékoliv potíže, které by mě v carillonérské činnosti, a to jak na loretánské věži, tak u mobilní zvonohry či po výšlapu čtyř set schodů věží v Dordrechtu nebo Cobhu, jakkoliv omezovaly.

To se však nečekaně rychle a pro mě až znepokojivým způsobem změnilo. Přišla velmi podivná doba, jakou jsem za svůj 62 let trvající život nezažil a ani jsem si ji ještě před třemi roky nedokázal představit. Začalo to nenápadně prvními zprávami o výskytu „nového typu koronaviru“. Tyto zprávy gradovaly co do vehemence a strašidelnosti a krátce na to média už nehlásala o ničem jiném než o celosvětové pandemii „nové nemoci“. Přiznám se, že jsem tyto zprávy bral velmi vážně a dokonce jsem uvažoval o tom, že bych se navzdory své profesní specializaci začlenil do dobrovolnické činnosti třeba v nemocnicích, při rozvozu jídla seniorům a podobně. Pak ale přišla nejrůznější omezení, lockdowny, uzávěry okresů a další pro nás nevídaná (a nelogická) opatření, já začal o věcech přemýšlet a jistě jsem nebyl zdaleka sám, komu začalo leccos připadat podivné. Až příliš podivné!

Ale protože pracuji s lidmi a jako pedagog jsem prakticky pořád v kontaktu s omladinou, vůbec jsem nepřipustil možnost, že bych se nenechal očkovat – stále ještě jsem mediální propagandě důvěřoval natolik, že jsem očkování považoval dokonce za svoji povinnost. A tak se stalo a já se dostavil k první injekci. Žádný problém, obyčejná injekce do ramene. Asi půl dne pocity jako po „tetanovce“, asi dva dny jakási únava a dost… Takže jakoby pohoda…

Pak ovšem přišla druhá dávka. Tak tentokrát „nic moc“! V levé paži mě pořádně brnělo, dokonce jsem se v noci budil v domnění, že jsem si ji „přeležel“. Jenže po probuzení jsem zjistil, že vůbec neležím na boku, takže jsem ani neměl jak si ji „přeležet“. Pořád jsem si myslel, že to přejde. A ke všemu ta permanentní únava! Kde jsem usedl, tam jsem začal dřímat. K velkému pobavení studentů se mi podařilo usnout i při výkladu učiva…

A to si zde ušetřím líčení „hororů“, které pro mě představovala distanční výuka přes počítač! Vydalo by to na svébytnou knihu, kterou možná v důchodu sepíšu (pokud se ovšem nějakého důchodu dožiji a budu mít do toho vůbec nějakou chuť). Distanční výuka se stala povinností, ale nikdo neřešil a legislativně neošetřil takové „maličkosti“ jako „povinnost“(?) pedagoga a žáků (resp jejich rodičů) vlastnit počítač s potřebnou softwearovou výbavou, podobně jako dnes při prokazování „bezinfekčnosti“ (tzv. „Tečky“) nikdo neřeší a asi ani nehodlá legislativně ošetřit povinnost vlastnit „chytrý“ mobilní telefon s příslušnými aplikacemi. A co když ani počítač a ani mobilní telefon prostě a jednoduše nechci?? A pokud jsem povinen toto vlastnit, tak ať mi to stát zaplatí, já to přeci nemusím k životu potřebovat a mám snad i právo to nechtít!

Ale to jsem odbočil. Čas plynul, přišel letošní Advent a s ním již tradiční produkce s mobilní zvonohrou, které (kupodivu!) nebyly zrušeny. A pak to začalo. Při krátkých produkcích na loretánské věži mi to vůbec nepřišlo – déle než 15 až 20 minut obvykle nehrávám a že se do schodů již zadýchávám, mi přijde vzhledem k věku už (jaksi) „normální“. Ale když si uvědomím, jak rychle jsem vypadl z kondice, kdy výšlap na věž pro mě prakticky neznamenal vůbec žádnou námahu, jsem poněkud zneklidněn. Jenže produkce s mobilní zvonohrou trvají i déle než hodinu a tady jsem zjistil cosi velmi znepokojivého – několikrát jsem měl pocit, že budu muset přestat hrát a předčasně skončit! Levá ruka začala asi po půlhodině hry bolet a brnět takovým způsobem, že jsem ji chvilkami přestával ovládat! Připisuji to jednoznačně důsledkům očkování! Nikdy předtím jsem totiž žádné potíže tohoto druhu neměl a žádný (ani lékař!) mi to nevymluví (a už vůbec ne argumentací ve formě nesmyslných téměř impertinencí o tom, že v mém věku je to normální, že si to zveličuji a podobně)! Své tělo znám příliš dobře na to, abych věděl (nebo alespoň si mohl myslet) své!!

Takže co?? Moje osobní zkušenosti mi zavdávají dostatek důvodů k absolutní NEDŮVĚŘE nejen vůči propagandě, která si již prakticky nezadá s předlistopadovým vymýváním mozků, ale bohužel i k lékařskému stavu (respektive té jeho části, která tlačí na pilu v intencích „svědků covidových“ a nejspíš se i zpronevěřuje Hippokratově přísaze) a už vůbec pak vůči politické garnituře, kterou považuji za stále neschopnější, nekompetentnější a morálně pochybnější – zaprodanou globalistickým idejím samozvané sebevyvolené „elity“ (kterou já považuji za skvadru nadměrně zbohatlých asociálních morálních mrzáků).

S těmito závěry tak stojím před „dobrovolným“ rozhodnutím přijmout třetí „posilující“ dávku „vakcíny“ (???), která podle všech konspiračních teorií (které se však staly a stávají realitou!!) má být vstupenkou k návratu do „normálního“ života svéprávného a svobodného člověka – občana vlasti, kterou stále ještě miluji (ano, máme nádhernou vlast, ale někteří lidé ji przní)…

Stojím před rozhodnutím, zda zůstanu plnohodnotným a plnoprávným „OVČANEM“ (pravděpodobně za cenu ztráty zdraví a profesní způsobilosti) a nebo se stanu „podčlověkem“, který sice neztratil svou hrdost, ale ztratil svá přirozená a legitimní práva…

Radek Rejšek, pedagog, redaktor, hudebník… , 31. 12. 2021

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (14 hodnocení, průměr: 4,79 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 1700 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

  1. Když člověk pracuje s plným nasazením, tak nemá čas si zjišťovat nějaké jiné informace naž co hlásá mainstrem. A tak věří. Jako věřil dříve, tak věří i nyní. Než prohlédne. Nejste sám. To procento je strašidelné. Restrikcemi se bude zvyšovat. A obtíže povětšinou přicházejí pomalu, plíživě, nenápadně. Člověk si je neuvědomí a přesně tak, přikládá to nastupujícímu věku. Je to zákeřné, mnozí zemřou až v průběhu doby a na různé nemoce a nikdo to nebude spojovat s očkováním. Nikdo nebude vědět, že by se jinak ve zdraví dožili 90 – 100 let.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*