Zas ta samá křeč. Klíč svatého Petra je stejně bezradný jako všechny pohádky posledních let

Štědrovečerní pohádka rozhodně není podměrečná produkce, je na ni vyčleněno slušné množství prostředků, jak ostatně poznáme podle úvodních titulků, kde se střídají české a německé instituce. A když se podíváme na objektivní kvality, musíme uznat, že se to projevuje – nejde na první pohled o mrtvolné ateliéry ani o archivní kostýmy. Slušnou část stopáže jsme pod oblohou. Zvuková a obrazová postprodukce vypadají vskutku k světu. Ne výjimečně, ale k světu.

Problém je pouze s tím, jak líně filmařsky je celý projekt řešený. Jak nenápaditou režii, osvětlení a rozestavení postav v obrazu máme před očima. Je nad slunce jasné, že nikoho ze štábu v nejmenším nezajímá hledat podnětná řešení, na scénu se prostě postaví kamera, před ni vedle sebe nastoupí herectvo a začne odříkávat polopatický dialog. Jedno jetí na každý záběr. Jen ať je to rychle hotovo.

Scénář je stejně tragický. Mrtvolný svět, který nedýchá a v nejmenším neevokuje, že existuje mimo záběr kamery. Příběh je založený na tom, že všechny postavy, včetně těch údajně chytrých, nejsou schopné základních logických úvah. Princezna je vykreslená jako inteligentní a vzdělaná, přesto podléhá stejnému klamu velmi průhledných proradných rádců senilního pana krále.

Samozřejmě, že se děj točí okolo jejích nedobrovolných vdavek, protože toho bohdá nebude, abychom v roce 2023 představili konflikt, s nímž se může dětské publikum nějak ztotožnit. O její ruku pak usiluje utonulý mladík, který o ni vlastně nestojí. Jeho úkolem je pouze se svými třemi kumpány najít ztracený klíč svatého Petra, pokud chtějí do nebe. Jeho konkurentem je vodník, jenž ji sice upřímně miluje, ale po svatbě by ji musel utopit. Což není optimální.

Následná mela je moc komplikovaná, nesmyslná a přitom nudná, aby byla jakákoliv vůle ji tu rekonstruovat. Samozřejmě víme, že si princezna musí vzít utonulého mladíka, který na základě své dobrosrdečnosti odutone (opět velmi relevantní vývoj, který nám toho tolik dává do života). Stejně jako v případě minulých Janákových pohádek platí, že je v nich o řád méně pitvoření, než jsme u českých filmů pro děti zvyklí, což však jen odhaluje absolutní prázdnotu postav a překvapivou absenci jiného druhu humoru.

Projektu chybí vášeň, zájem i snaha poctivě řemeslně exhibovat. A je skutečně pravda, že takové nároky na vánoční pohádky ani neklademe. Ale proč vlastně? Proč jsme normalizovali, že je v pořádku na Štědrý den sledovat nezajímavý příběh zpracovaný nezajímavým způsobem? Proč nechceme víc než jen plejádu toporných tváří, které jsou v lepším případě v křeči jedné pózy jako pan král Nárožný a pletichářka Remundová (kterou by mimochodem po tomhle extempore její matka Iva Janžurová mohla žalovat za krádež identity, protože jejich manýrismus je k nerozeznání) a v horším jim chybí jakýkoli náznak charakteru, jako jsou naše princezna Sára Korbelová a její nápadník Filip Březina.

Ani v jednom případě nejde nutně o chybu herců, protože je zcela patrné, že nedostali ze strany scénáře ani režie nic, na základě čeho by mohli vybudovat památný výkon. Filmařská a vypravěčská rezignace tu jedou na maximum. A smutné na tom je, že půjde nejspíš o jednu z lépe přijatých pohádek jednoduše proto, že ničím nevyčnívá a dají se u ní snadno rozbalovat dárky. Ale zase: vážně jeden z hlavních projektů České televize má splňovat tento antinárok? Že bude nevzrušivou kulisou, jíž rodina tak napůl nevěnuje pozornost? To je tak nedůstojné pro všechny zúčastněné!

Vracíme se ke každoročnímu problému, že je skoro nemístné na tuto produkci klást kvalitativní nároky, protože celý film je obklopený aurou hrdého antiumění a antikvality. Mnozí považují dokonce za nemravné a nevkusné, když se vytáhnou jakékoli nároky. Argumentuje se třeba tím, že film je pro děti a neměli by ho hodnotit dospělí, což je obzvlášť paradoxní. Tuto pohádku natočili dospělí a natočili ji podle vkusu dospělých. Líbit se bude dětem, jež ještě nedosahují skutečné lucidity, chybí jim ještě jakékoli nároky a stejně by reagovaly na změť pestrobarevných šmouh. Mají však radost z toho, když na jejich hlasité kreace pozitivně reagují jejich rodiče a prarodiče. Děti si rozhodně zaslouží víc.