Zvrácený puč „zdravého jádra“ KSČ. Za tragédií srpna ´68 se skrývala politická fraška




Sdílet článek:

JAKUB VOSÁHLO

Kdyby to právě před 55 lety nebyla jedna z největších tragédií našich samostatných dějin, mohla to být povedená fraška, na které je naše minulost rovněž bohatá. Pokus několika partajníků, kteří si sebevědomě říkali „zdravé jádro strany“, o sesazení Dubčekova vedení, zůstal ve stínu děsu z okupace. Přitom o naší politice asi prozrazuje mnohem více.

„Počkáme na prohlášení dělnicko – rolnické vlády,“ oznámila stráž skupině zpravodajců, kteří byli v budově rozvědky 21. srpna 1968 hned při příchodu odvedeni do zasedačky přezdívané „kaple“. Seznam 29 „nespolehlivých“ sestavil náměstek ministra vnitra Viliam Šalgovič.

Z rádia, které za tímto účelem měli puštěné, ale očekávané oznámení o sesazení šéfa KSČ Alexandra Dubčeka a vlády Oldřicha Černíka stále nepřicházelo. Pečlivě naplánovaný puč stalinistického křídla strany (říká si „zdravé jádro“), který měl doprovodit a legalizovat sovětskou intervenci, se rozpadl hned v zárodku.

Původně přitom byla v plánu akce z čistě mocenského hlediska celkem smysluplná, která vycházela ze zkušeností z potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956. Zasvěceno bylo několik lidí, počítala se součinností sovětské okupační armády.

Sověti také byli opakovaně ujišťováni, že puč je připraven a povede se. Opakovaně je o tom ujišťoval zejména Vasil Biľak, považovaný Moskvou za nejvěrnějšího spojence. I když puč selže a ostatní organizátoři budou Sověty prohlášeni za blbce a zbabělce, ideologicky kovaný až fanatický Biľak bude jako jediný omlouván.

Nepříliš zdatný krejčovský učeň vděčil za svůj společenský vzestup zcela stoprocentně komunistické straně. A vracel jí to stoprocentní věrností. I když jeho řečnická vystoupení často končívala trapasem, ve stranických hrátkách, kterými strávil celý život, dokázal občas všechny překvapit neobvyklým řešením nebo sedláckou prohnaností.

Biľak byl dlouholetý Dubčekův kolega z ústředního výboru slovenské KSS. A když byl v lednu 1968 Dubček zvolen celostátním prvním tajemníkem, nahradil jej v pozici jedničky slovenské. To mimo jiné znamenalo automatický hlas v pražském předsednictvu.

V mnoha směrech jeho opakem byl Alois Indra, druhý nejvýraznější z pučistů. Před Pražským jarem působil v plánovací komisi nebo jako ministr dopravy a byl ztělesněním pečlivě upraveného a profesionálně vystupujícího technokrata.

Protože býval loajálním a nepříliš výrazným ministrem, bylo pro mnohé překvapením, že právě on se pustil do tak riskantního politického podniku.

Zdeněk Mlynář, který sepsal dějiny Pražského jara z pohledu insidera v knize Mráz přichází z Kremlu, ale spekuloval, že na tuto roli byl Sověty chystán mnoho měsíců. Už od chvíle, kdy se na podzim 1967 postavil mezi nejostřejší kritiky Antonína Novotného, což ho po jeho odvolání vyneslo do politických výšin.

„Jak jinak si vysvětlit, že ministr dopravy se najednou pouští do tak zásadní politické polemiky, až všichni přítomní žasnou? A jak to, že tento radikální pokrokář a zastánce nových metod, je od první chvíle, kdy vzniká konflikt mezi Dubčekem a Brežněvem, jedním z hlavních konzervativců“? Logika je podle Mlynáře jasná, on sám to nazývá „ruka režiséra“.

Indra mezi širší okruh pučistů přivádí dva své kumpány, kteří to s ním táhnou už od časů, když po válce socializovali baťovský Zlín – Gottwaldov. Jedním je Oldřich Pavlovský, a druhým Miloš Jakeš, který úřaduje současně na ÚV a na ministerstvu vnitra.

A má také pozici ve stranickém aparátu, která mu umožňuje ovlivňovat důležité krajské tajemníky.

Přidá se několik dalších. Zejména Drahomír Kolder, člen nejužšího stranického vedení, který s Dubčekem a Černíkem ještě v lednu sesazoval Novotného. Byl regionálním pánem v nejdůležitějším severomoravském kraji, onom „rudém srdci republiky“, jak se říkalo Ostravě. Podle Mlynáře snad i upřímně věřil v reformy, minimálně ty ekonomické. Postupně ale začal mít pocit, že Dubčekova chaotická politika stranu spíše poškozuje, a postavil do vznikající konzervativní opozice.

Také Antonín Kapek, generální ředitel vysočanské fabriky ČKD, který byl před rokem 1968 oblíbencem prezidenta Novotného a svezl se s jeho pádem. Stále má ale docela silnou pozici v důležité pražské stranické organizaci.

A Oldřich Švestka, dokonalý znalec stranického aparátu a coby bývalý šéfredaktor stranického deníku Rudé právo také solidní propagandista, kterých není nikdy dost. A mimoto je členem stranického předsednictva, může tedy požadavky podpořit svým hlasem.

Tato pětice po týdnech plánování a konspirací vystoupí dokumentem, který vstoupí do dějin jako „zvací dopis“.

Vážený Leonide Iljiči…

„V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce,“ stálo v dopise, uvedeném „Vážený Leonide Iljiči“ a psaném v ruštině.

 

Podle historiků měl být předán na začátku srpna, patrně při jednání stranických delegací v Bratislavě. Na pánských toaletách měl Vasil Biľak předat list A4 přeložený na čtvrtku Petro Šelestovi, jednomu z nejnabroušenějších členů Brežněvova vedení.

V roce 1992 ruský prezident Boris Jelcin poskytl svému protějšku Václavu Havlovi jeho kopii a následně čeští badatelé mohli v Moskvě prozkoumat i originál.

Václav Havel byl obsahem dopisu velmi překvapen. Historické psaní bylo psáno na obyčejném psacím stroji a v azbuce bylo plné překlepů. „To je mé celkové poznání, že spousta politických událostí zásadního významu má takovou jaksi upatlanou podobu,“ komentoval to po několika letech.

Podepsána byla pětice Biľak, Indra, Kolder, Švestka a Kapek.

Horlivý Antonín Kapek ještě napíše dopis vlastní. Na papír vytržený z bloku, rovněž zjevně narychlo. Nejspíš také při jednání v Bratislavě, je totiž psán na psacím stroji se slovenskou mutací, i když jej Kapek psal v češtině.

Zajímavé také je, že pětice Sověty v dopise úpěnlivě prosí, že za žádnou cenu nesmí být zveřejněn. Když se po jejich krachu přece jen podaří politiky Pražského jara odstavit, tak Biľak naopak důrazně žádá (nakonec neúspěšně), aby v hodnotícím dokumentu Poučení z krizového vývoje byli tito prozíraví soudruzi jmenováni.

Když v neděli 18. srpna sovětské vedení definitivně schvaluje vojenskou invazi, jsou podle historika Michala Macháčka, který studoval moskevské archivy, dva „zvací dopisy“ jedním z argumentů, které Leonid Brežněv zmínil.

Vojenská „pomoc“ je na cestě, pražští soudruzi ale musí připravit podmínky pro její náležité přijetí.

Vasil shání většinu v předsednictvu

Plán puče se odvíjí od zasedání předsednictva ÚV KSČ. To se má sejít 20. srpna po obědě, invaze má začít večer.  Biľak plánuje, že předsednictvo nechá schválit připravené prohlášení, že Sověti přicházejí s vědomím československých orgánů a má jim být poskytována součinnost a podpora. Následně by byli přímo v zasedačce zadrženi Dubček, premiér Černík, předseda parlamentu Smrkovský a další zastánci reforem a odvezeni Sověty na neznámé místo. Pak by Biľak s Indrou jeli za prezidentem Svobodou, sdělili mu, že orgány státu nefungují a předložili mu ke jmenování návrh nové vlády. Říkali jí „dělnicko – rolnická“ a v čele měl stanout Indra, zatímco Biľak by se ujal po odvlečeném Dubčekovi řízení strany.

Nezbytným předpokladem každého puče je ovládnutí médií, která mohou vyzvat lidi ke vzpouře proti pučistům. To má zajistit Karel Hoffman, další z těch, které po Novotného odchodu ve straně degradovali. A dali mu zdánlivě neškodnou funkci – generálního ředitele spojů, který má pod palcem veškeré vysílání rozhlasu a televize. Plus Oldřich Švestka v Rudém právu.

Viliam Šalgovič, o kterém se i v rámci strany otevřeně hovoří jako o donašeči sovětské KGB, je náměstkem ministra vnitra a zde šéfuje tajným službám. Dubček prý opakovaně říkal, že je sice „kágébák“, ale je to jeho známý ze Slovenska a důvěřuje mu. Teď má v puči proti svému známému „zajistit“ bezpečnostní komunitu.

Indra rozesílá instrukci krajským tajemníkům, ve které líčí aktuální politickou situaci v černých barvách jako hrozbu povstání a ukládá konkrétní pohotovostní opatření.

Biľak instruuje svého věrného spojence na Slovensku Miloslava Hruškoviče, aby na souběžně probíhajícím zasedání slovenského předsednictva nechal schválit text vycházející z návrhu, který má on připravený pro pražské jednání.

To bude pro úspěch puče naprosto klíčové. V předsednictvu ÚV KSČ má hlasovací právo jedenáct lidí. Biľak Hruškovičovi tvrdí, že má domluvené kromě Dubčeka a Smrkovského všechny, reálně ale počítá s nejtěsnějším poměrem.

Na své straně má z těch, kteří mají hlasovací právo, spolehlivě Koldera a Švestku. Nejistí jsou František Barbírek a Emil Rigo, slovenští členové předsednictva, které si prosadil Dubček, a doposud neutrální Jan Piller.

Dubček, Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček mají být poměrně spolehlivě proti.

Pomoci s přesvědčováním má Biľakovi Jozef Lenárt, za Novotného předseda vlády, kterého za Pražského jara „sesadili“ do úřednické pozice vedoucího zahraničního oddělení Ústředního výboru. V této funkci administruje jednání s Moskvou a v rozhodujícím momentu má soudruhy přesvědčit, že Dubček porušil uzavřené dohody s Brežněvem.

Lenárt se s pučisty několikrát sejde, ale zjevně váhá. Není povahou bojovník, spíše manažer, vyučený před válkou u Bati. Biľakův tlak mu nedělá dobře.

V pondělí 19. 8. večer jsou zakonspirované přípravy v plném proudu, ale Lenárt do nich podle všeho není zcela zasvěcen. Večer se koná recepce na velvyslanectví Rumunska. To se na invazi sice podílet nemá, ale jeho generálové a diplomaté mají informace, že do začátku zbývá 24 hodin.

Lenárt zareaguje na novinku urychleným odjezdem do prominentního zdravotního zařízení SANOPZ, kde se nechá hospitalizovat se srdeční slabostí. Po roce 1989 jedná z lékařek vypoví, že i když byl Lenárt už tehdy léčený kardiak, tak jeho srdeční hodnoty byly toho večera zcela obvyklé, a dokonce se druhý den z nemocnice vzdálil, protože potřeboval zkontrolovat stavbu rodinné vily.

Zakecaný puč

Zatímco Lenárt se schovává v nemocnici, Biľakovi se plán začíná rozpadat hned na začátku jednání předsednictva. Nepodaří se mu prosadit okamžitou debatu o svém návrhu, a pak se naplno ukáže to, o čem píše ve své knize i Zdeněk Mlynář. Že na předsednictvu všichni strašně dlouho mluví.

Průtahy v jednání způsobí, že na jeho připravené usnesení nedojde až do té doby, než premiér Černík odběhne k telefonu a pak všechny informuje, že do země se valí vojska čtyř armád Varšavské smlouvy.

Biľakovo prohlášení má v tu chvíli mizivou šanci na úspěch. Naopak tajemník ÚV Zdeněk Mlynář, který je jednání přítomen, na koleně píše text, že československé vedení o invazi nic nevědělo a jde o porušení mezinárodního práva.

Po delších hádkách o slovíčka je kolem půlnoci sedmi hlasy (přidají se neutrálové Piller a Barbírek) schválen Mlynářův text. Následně je odeslán do Československého rozhlasu, kterému má Hoffman vypnout frekvenci po skončení večerního vysílání.

„Všemu lidu Československé socialistické republiky,“ ozve se před druhou hodinou v noci z éteru hlas redaktora Vladimíra Fišera. Vysílání je přerušeno uprostřed prohlášení, ale to nejdůležitější zazní.

Po čtvrté hodině začíná přes odpojení vysílačů díky šikovnosti rozhlasových techniků aspoň v části republiky vysílání nového dne a prohlášení v něm zazní ještě několikrát. Okupanti se snaží konkurovat vysílačkou Vltava, která vysílá špatnou češtinou sovětskou propagandu, ale nikdo ji nebere moc vážně.

Neuspěje ani Švestkova snaha zamezit otištění Mlynářova textu usnesení ve stranickém deníku Rudé právo.

Plán na převzetí moci se začíná bortit.

Pučisté ale přesto věří, že se ještě dá naplánovaných cílů dosáhnout. Vojska, která večer přistála na Ruzyni, postupně ovládají Prahu. Přicházejí i do budovy Ústředního výboru.

Sovětští vojáci přicházejí do Dubčekovy pracovny, kde stále seděli členové vedení.  Biľakova frakce naopak zmizela, s výjimkou Miloše Jakeše, který podle Mlynáře patrně „hlídal“. Sověti vytrhali telefony, zavřeli okna a oznámili přítomným, že je berou „do ochrany“.

Slavná je historka, jak se František Kriegel, který jako vojenský lékař prošel několika válkami, suverénně zvedl od stolu, položil si pod okno aktovku, na ní složil hlavu a s hlasitým chrápáním na několik hodin spokojeně usnul.

Asi v devět ráno se do místnosti dostavila trojice sovětských důstojníků, doprovázená několika Čechoslováky. Jeden z nich vyzval jménem „revolučního tribunálu“ čtyři jmenované (Dubčeka, Smrkovského, Kriegela a Špačka), aby jej následovali.

Smrkovský se ptal, za jaký orgán mluví, že on jako předseda Národního shromáždění nic takového nezná. „Josef, nemá to cenu,“ povídá prý Dubček. Následovala mimořádně trapná prohlídka kapes a odchod, před kterým si prý zkušený politický vězeň Smrkovský cpal do kapes kostky cukru z cukřenky. Dnes se ví, že byli deportováni do SSSR, stejně jako Oldřich Černík, kterého zatkli na Úřadu vlády.

Vasil Biľak přebírá řízení

Biľak a jeho lidé se odpoledne uchýlili na sovětské velvyslanectví, kam šli i druhý den ráno, potom co se sešli ve stranickém hotelu Praha.

Pak se 22. srpna na ÚV sešla polovina členů vedení (do kterého je počítáno jedenáct členů předsednictva a jedenáct dalších funkcionářů bez hlasovacího práva). Převahu mají Biľakovi lidé.

Jejich lídr jednání suverénně začal řídit a navrhl, aby se přítomné torzo vedení prohlásilo za pravomocný nejvyšší stranický orgán.

Následně se dohodlo jednání na sovětském velvyslanectví. Biľak zajistil odvoz sovětskými transportéry, což odmítli všichni, až na čtveřici Biľak, Indra, Kolder, Jakeš. O nich provizorně fungující média už tehdy hlásila, že spolupracují se Sověty, takže se báli ukázat na veřejnosti.

Protože vojensky obsazená Praha dopravně zkolabovala (vojska hlídala například všechny mosty), dostaly se sovětské transportéry s československými pučisty do dopravní zácpy. Přesto se podle několika zdrojů báli tak moc, že si netroufli z transportéru, obestoupeného davem čumilů, ani vystrčit hlavu. Na ambasádu prý dojeli s hodinovým zpožděním a v srpnovém horku značně zuboženi.

Rámcem jednání, ke kterému se vetřel i Zdeněk Mlynář (který jednoznačně podporoval Dubčeka a legální stranické vedení), bylo vytvoření dělnicko – rolnické vlády, která měla převzít moc v zemi.

„V diskusi vystupovala jako zjevně sehraná a dopředu předem domluvená následující parta: Biľak, Indra, Kolder, Jakeš, Lenárt, Švestka a Pavlovský,“ vzpomíná. Z trojice „neutrálů“ vypadal částečně zasvěceně pouze Piller, Rigo s Barbírkem prý příliš netušili, co se kolem nich odehrává.

Vasil Biľak prý přijal funkci nového šéfa strany s upejpáním a řečmi o pocitu nesmírné odpovědnosti. Totéž zkusil i Alois Indra, kterého vybrali za nového předsedu vlády. Jenže v tu chvíli nezasvěcení účastníci Mlynář a Sádovský ucítili šanci jednání rozložit a přitakali, že soudruh Indra má pravdu, tak náročnou funkci by nezvládl. A navrhli, že by měl předsedou vlády být Josef Lenárt, který už tuto funkci vykonával v minulosti.

Lenártovi, kterého přivezli přímo ze SANOPZ, se v tu chvíli nejspíš skutečně přitížilo od srdce a nominaci rychle odmítal. Protinávrh ovšem celkem zdárně rozložil jednotu frakce.

Pak se rozdělovaly další funkce, do kterých se s vědomím aktuálního dění také nikdo moc nehnal. Když Miloše Jakeše navrhli na ministra vnitra, zuřivě se prý bránil.

Jako mediátor sporů československých pučistů, kterým se teď nechtělo ukazovat, prý do jednání občas vstupoval dokonce i velvyslanec Červoněnko.

Nakonec se po mnoha hodinách dohodlo, že se jednání přesune na Hrad k prezidentu Svobodovi.

Jenže nikdo ze zúčastněných netušil, že na Hradě se zatím sešla většina legální Černíkovy vlády. Vicepremiér Lubomír Štrougal pučisty ujistil, že výkonná moc funguje normálně. Což hodilo vidle do Biľakova argumentu, že vláda nefunguje a musí se jmenovat nová.

Prezident Svoboda měl vstát a tvrdě prohlásit: „To, co mi tady navrhujete, udělat nemohu a nikdy neudělám. Kdybych něco takového udělal, národ by mě musel vyhnat z tohoto Hradu jako prašivého psa“.

A jako vlastní řešení navrhl, že pojede jednat s Brežněvem do Moskvy, kde delegaci doplní deportovaní lidé kolem Dubčeka.

Když se po týdnu československé vedení z Moskvy vrátilo, byl už podepsán „moskevský protokol“, jímž Dubčekovo vedení akceptovalo novou situaci.

Vasil Biľak měl cestovat do Bratislavy na řádně svolaný sjezd KSS, který se mezitím sešel. To už se vědělo ledacos o jednání na velvyslanectví (i proto, že „krtek“ Mlynář některé informace pustil do médií). V Praze jej varoval kolega Peter Colotka, že Bratislava je ve varu a mohl by být ohrožen i jeho život.

Biľak tedy s obavami zůstal v Praze, na sjezd vyrazil další z účastníků moskevských jednání Gustáv Husák. Slíbil, že zjistí, jaká je situace a dá mu vědět. Místo toho sjezd ovládl a nechal se zvolit na Biľakovo místo slovenského prvního tajemníka.

Tlak Sovětů ale neúspěšného pučistu udržel v nejvyšších funkcích. Stejně jako všechny ostatní.

Drahomír Kolder nečekaně zemřel čtyři roky po srpnu, uprostřed dalšího kariérního rozletu. Oldřich Švestka nadále sbíral funkce až do svého úmrtí v roce 1983.

V prvním porevolučním roce 1990 odešli dva ze tří zbývajících. Alois Indra zemřel v srpnu, Antonín Kapek, který se stal jednou z nejvlivnějších postav normalizace, ještě předtím spáchal hned dvě sebevraždy. První pokus mu totiž nevyšel.

Když v roce 1992 ruský prezident Jelcin daroval Václavu Havlovi oba zvací dokumenty, zbýval už jen Vasil Biľak. Pravost svého podpisu až do smrti popíral.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (7 votes, average: 4,86 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

5 Comments

  1. V odtajněných dokumentech USA na webu (archive[.]org) je o tom celá sekce. Hned vedle emailů Hillary Clintnové 🙂

  2. No hlavně, že o tomto období píše někdo kdo to má v té lebeční dutině Vosáhlé, všem normálním lidem je jasné že podvodníci zloději atd. byli už pěkně nadržení na to jak rozkradou republiku, zaplať pánbů jim to díky Varšavské smlouvě nevyšlo. Kdyby to tenkrát vyšlo, tak už letos nebylo o čem psát neb by česko už neexistovalo, ono 21 let je dost dlouhá doba na devastaci.

  3. P.Republiku nerozkradl zapad po rozpadu Varšavske smlouvy jak se snažite ctenarum podsunout,ale zakony pana neomylneho po roce 1989 a jejich nerušene užívaní nakradeneho po jeho amnestii těmto dobrákům od kosti.

    • Přesně tak, Kolemjdoucí.
      … zakony pana neomylneho po roce 1989 a jejich nerušene užívání ve prospěch západních firem …

  4. V.Zapadni firmy dělali to,co jim pan neomylný a jeho ekonom prognoz sqadra svými zakony dovolila.No a ekonomičti kolaboranti vseho druhu si pomohli a pomahaji ve prospěch zapadnich firem dodnes.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*