Čekají nás roky obnovy. Potřebujeme silnou vládu, ale ne takovou, která nám sebere svobodu |

Sdílet článek:

Jakou vládu potřebujete po epidemii a válce? Konzervativní. Po všem tom ničení to chce v čele někoho, kdo je zároveň zodpovědný i solidární, kdo ctí řád a přitom nám nesebere svobodu. Měli jsme kliku, že došlo k takovéto změně kabinetu. Konrád Adenauer postavil po Hitlerovi Německo na nohy a to z jeho reforem žije dodnes. Může se v Česku udát něco podobného?

Je zle a bude ještě hůř. To je důsledek covidu, války a špatných rozhodnutí pod Babišovým vedením. Je nutné zkrotit inflaci a dluhy, dát do pořádku státní správu, za chodu provést druhou transformaci ekonomiky, masivně podpořit školství, výzkum a inovace, a urychleně budovat nové zdroje energie. Mnoho bylo zničeno, mnohé musí být změněno a nevrátí se do stavu před oběma krizemi. Velkým skupinám populace hrozí bída. S takovou situací si trh nikdy neporadí sám, logicky roste moc vlády, a tím i její odpovědnost.

Krátká inventura

Adenauer nám dává příklad. Jako křesťanský konzervativec věřil, že právo na majetek pochází od Boha a zároveň usiloval o sociální spravedlnost. Ctil vládu práva i fakt, že bohatství pochází z podnikání, nikoli od vlády. To je ta správná kombinace vlastností a hodnot, kterou potřebuje politický vůdce v době, kdy je společnost hospodářsky i vztahově „rozbitá“, je třeba obnovit její potenciál a zakopat příkopy mezi lidmi. Ideologicky stojí Petr Fiala na podobné pozici. Ještě ale musí ukázat stejnou schopnost lídrovství.

Napřed krátká inventura. Co máme k dispozici? Za prvé stále robustní průmyslovou základnu, která ovšem mele z posledního. Nikoli technologicky a byznysově, ale morálně. Pořád stojí na pevných základech z 19. století a má-li si udržet konkurenceschopnost v čase soupeření mocností a proměn v důsledku epidemie a války, je třeba ji transformovat pro třetí tisíciletí. Musí být pružnější, inovativnější, s menším podílem cizích vstupů, postavená nikoli na objemu a ceně, ale na kvalitě a udržitelnosti výroby za všech podmínek.

Za druhé lze počítat s výkonným školstvím. O něm ovšem platí to samé, co o hospodářství. Je solidní, ale spíše extenzivní než intenzivní. Rovněž je produktem národního obrození a vyvíjelo se ruku v ruce s budováním továren a elektráren. Dnes by mělo opět dýchat spolu s ekonomikou, neboť potřebuje velice podobné reformy. Musí se stát dynamickou silou, vychovávat studenty pro dobu, kdy člověk přetváří svět kolem sebe rychleji než kdy dříve, doslova „online“, kdy člověk neplánuje změny, aby dosáhl cíle, ale sama neustálá změna je pro něj cílem.

Za třetí díky našim předkům jsme stále schopni zajišťovat si potřebu energie vlastními silami. Alespoň co se týká výroby. Problém je se surovinami, kde závisíme na Rusku a potenciálně na režimech, které také nejsou demokratické a mohly by nám v budoucnu pěkně zatopit. Je třeba za každou cenu postavit energetiku na zdrojích, které máme buď doma, či jsme schopni je dovézt z přátelských zemí. Tedy na slunci, větru, vodě, jádru, případně na uhlí. Výška investic není důležitá. Výsledek je důležitý, a tím musí být soběstačnost.

Tohle jsou tři hlavní úkoly vlády. Jistě, má hromadu dalších, a to akutních. Dát do pořádku veřejné finance, a přitom udržet sociální smír. Najít prostředky pro potřebné a nezadusit ekonomiku novými daněmi. Nenechat živořit důchodce, ale nezapomenout, že musejí přežít pracující rodiny s dětmi, na nichž stojí vše od udržení civilizačních hodnot přes prevenci sociálních problémů až po ekonomiku. Už tohle by stačilo plně vytížit kabinet, ale my od něj potřebujeme víc než jen zachránit současnost – potřebujeme strategii budoucnosti.

Průmysl, školství a energetika

Proto je důležité přijít s dlouhodobějším konceptem pro průmysl, školství a energetiku. Tyto tři složky tvoří nejdůležitější části státního organismu, jsou jeho rukama, hlavou a srdcem. Musejí fungovat všechny tři, a to harmonicky, dohromady a ve stejném rytmu. Bez konkurenceschopné výroby nevyděláme peníze. Bez energie nebudeme mít čím pohánět ekonomiku. Bez vzdělaných lidí nezařídíme ani to první, ani to druhé. A bez akceschopné, silné a zároveň svobodu respektující vlády nám to vše půjde mnohem hůře.

Na kvalitní správě země záleží vždy, ale v „bodech zlomu“, kdy se rozhoduje o budoucnosti na dlouho dopředu, kdy se musejí provést hluboké změny, je přímo klíčová. Dodnes silně cítíme, co se vládě povedlo i naopak nepovedlo na počátku 90. let. Kroky Fialova kabinetu podstatným způsobem ovlivní, jak budeme žít v příštích dekádách. Musí jednat konzervativně, aby nám dal šanci na nový počátek. V krizi liberalismus selhává, protože je málo solidární, a socialismus zase selhává, protože je málo svobodný.

Konzervatismus vyznává jak svobodu, tak solidaritu, navíc nad tyto hodnoty staví zachování řadu, což je obzvláště důležité, když hrozí chaos, rozpad hodnot a ztráta smyslu civilizační existence. Konzervativec je schopen nahlédnout, že nejde jen o dnešní zisk či udržení momentálního blahobytu, ale hlavně o to, co bude zítra. Proto vidí dál než liberál či socialista.

Průmysl a energetiku musíme vybudovat v první řadě odolné, soběstačné a udržitelné. Bez ohledu na to, že nás to dočasně bude stát více než import z Číny. Investice do vzdělání, výzkumu a inovací, ale rovněž do výstavby bytů a infrastruktury jsou důležitější než zachování současné vysoké spotřeby obyvatel za každou cenu. Zchudneme, abychom byli bohatší. A hlavně proto, aby se lepšího života dočkaly naše děti. Poslední dobou jsme se pohybovali po trajektorii, kdy právě jim hrozila nižší životní úroveň než generaci jejich rodičů.

Všechno zlé je pro něco dobré. Epidemie a válka jsou pro nás budíčkem, probuzením z růžového snu, či spíše drogového opojení konzumem. Snad nepřeslechneme jeho naléhavé zvonění. Můžeme se zachránit? Můžeme, a nejen to, můžeme si otevřít dveře k lepšímu a kvalitnějšímu životu. Ale bude nás to něco stát. Vláda musí napnout všechny síly, aby kromě aktuálních problémů vypracovala strategii na další léta. Ve spolupráci s průmyslníky, ekonomy a akademiky. Ale směr nakonec určí ona.

Neviditelná ruka trhu, viditelná ruka státu

Spontaneita trhů nemůže dobře fungovat v situaci, kdy covid a válka nejen hluboce narušily dodavatelské řetězce, ale především zásadně zpochybnily stávající koncept globalizace. Bude nutné nové politické zadání, protože i podnikatelé potřebují nějaké jistoty, výhledy, stabilní uspořádání. Potřebují znát dlouhodobé priority, aby mohli plánovat investice. To ale neznamená, že by je vláda měla vodit za ručičku. Zítřek nám nezajistí ani neviditelná ruka trhu, ani viditelná ruka státu, ale ruka lídra ukazující směr k budoucnosti.

Opět jsme u toho, že potřebujeme konzervativní kabinet. Tedy takový, který umí držet slovo, jehož premiér neříká zítra něco zcela jiného, než řekl dnes, a včera neříkal opak toho, co řekne pozítří. Genialita úspěšných koncepcí nespočívá ani tak v tom, že trefí jediný správný směr, ale že za tím, který si vytyčí, míří jejich tvůrci vytrvale a s nezlomnou vůlí. K budoucnosti se dá dojít různými cestami, ale nikam se nedostanete, když budete neustále cukat tam a zpátky, kličkovat a točit se v kruhu.

Druhým předpokladem úspěchu je vědomí toho, že vláda sice získá více moci a bude intervenovat více, než je obvyklé v lepší časech, ale nesmí přiškrtit svobodu. Ať jde o výši daní, míru dirigismu a protekcionismu, „usměrňování“ společenského vývoje zákony, dotování nekonkurenceschopných firem a mnohé další. Tomu je ovšem zapotřebí „konzervativní uměřenosti“, s níž vláda činí jen ty kroky, jež jsou nezbytné k nastavení parametrů a mantinelů systému, v němž už se jeho účastnící pohybují svobodně.

Když budeme chtít řečené shrnout do jedné věty, tak by zněla: Vláda nesmí rezignovat na roli lídra, zároveň se však nesmí stát bossem. Tohle je naplnění konzervativní ideje úspěšné společnosti, která musí být silná ve velkých a svobodná v malých věcech. Ministři by měli přesně vědět, čeho chtějí dosáhnout, mít vizi svého resortu a zároveň ji umět vysvětlit a získat pro ni ty, kteří vymyslí a realizují vlastní způsoby, jak ji naplnit. Kdo na to nemá, toho by měl Petr Fiala z kabinetu vyhodit a nahradit někým schopnějším.

Minulá léta nám dost vzala, ale dala nám i šanci. Šanci nežít dál z podstaty, využít příležitosti, jež se nám otevírají, potenciál našich lidí, úžasné možnosti nových technologií, s jejichž pomocí překonáme rozmary přírodních sil i autoritářských režimů. Svobodný člověk nediktuje druhým, co mají dělat, ani si nenechá od nikoho a ničeho diktovat, je totiž pánem svého osudu. Čekají nás roky obnovy. Není čas na strach z budoucnosti, ale na to otřepat se z ran a učinit velký skok. Silná a svobodná země potřebuje i takovou vládu. Máme ji?