Právě jsem se vrátil ze studentské demonstrace za odvolání děkana Miroslava Ševčíka … |

Sdílet článek:

PAVEL CIMBAL

Z demonstrace možná ani ne tak studentské, jako z demonstrace médií. Z demonstrace chtěné, z demonstrace vytoužené. Z demonstrace mediální podpory, síly a zájmu. Z demonstrace, které mainstreamové a veřejnoprávní kanály tak pečlivě umetaly cestičku, až na ní nakonec zůstaly málem samy. A pokud je na nějaké cestě mnoho kanálů, nabízí se otázka, zda nejet radši jinudy. Ale vezmu to od začátku…

Proč by měl být pan děkan odvolán, jsem se vlastně nedozvěděl. “Vždyť se v sobotu zachoval příkladně, nebo ne?”, zkouším debatovat s některými z účastníků. Prý ta demonstrace není kvůli tomu. Ptám se, proč tedy. Byl dost problémový, už dlouho předtím. Tak proč potom demonstrují až teď, a ne dlouho předtím? No, protože ta sobota, to byla ta pověstná, poslední kapka. Tak se ptám, jak může být poslední kapkou, že se někdo zachová občansky správně? A na to už mi nikdo neodpoví…

Už cestou Italskou jsem slyšel megafon. A viděl zaparkovaná auta snad všech tuzemských mediálních titulů. Ale studentů, těch tam bylo jako obvykle. Na zastávce Náměstí Winstona Churchilla asi padesát, a před vchodem na VŠE postávají menší skupinky. Dvě dívky, které se vrací dovnitř, se spolu se smíchem baví. “Podpořily jsme? Podpořily. Tak co…” A tak jsem byl zvědav, co se tam vlastně za rohem koná za megashromáždění…

A ono v podstatě nic. Na tomto prostranství, kde kdysi stávaly pražské šibenice, vidím odhadem tak dvě stovky studentů, stovku novinářů, a po padesátce příznivců a odpůrců pana děkana v nestudentském věku. Zní dost podivně sestavené projevy. Nenavazují na sebe, nemají hlavu ani patu. Nakonec získává nejvíce pozornosti pán s ukrajinskou vlajkou přes záda, který s plameny v očích smetá všechny námitky odpůrců názorových akademických čistek jako “whataboutismus”. Protože Ševčík je komunista. A s tímto jediným termínem si docela obstojně vystačí. Okolo vyostřené debaty se uculují známé tváře mediální scény. Veřejnoprávní i mainstreamové, a dokonce i exveřejnoprávní. Oslovuji pana Moláčka, rád bych se ho na pár věcí zeptal. Ten je ale zaneprázdněn. Tahá na mikrofon rozumy z paní, která drží transparent podporovatelů. Po získání úlovku někam urychleně mizí…

A tak jsem začal lovit také. A pro změnu novináře. Šlo totiž o demonstraci s největší koncentrací této sedmé velmoci vůči demonstrujícím, jakou jsem kdy potkal. Strašně to chtěli. Aby to bylo velké. A aby tvrdá pěst studentských akčních výborů dopadla na zlého proruského děkana, stojícího na straně euroskeptiků, chcimírů a dezolátů…

Ale myslím, že tam byli nakonec zbytečně. Demonstrující totiž nepředvedli nic. Vůbec nic. Maximálně tak katastrofální neznalost faktů, věcí, a dokonce i základů naší ne tak dávné historie. Na ty pitomé pohledy vysokoškoláků, když se jich jedna žena zeptala, zda ví, kolikátého dnes je, teď asi chvíli nezapomenu. Na datum sice nakonec přišli, stačilo kouknout do mobilu, ale co se tehdy stalo, to už z nich nevěděl nikdo. Ale proruský docent Ševčík musí být odvolán, to je jednou jisté…

Nenechme je snadno lhát. Nenechme je ničit člověka, a už vůbec ne s médii v zádech. Ta nesou na současné situaci lví podíl, a na aféře kolem sobotního surového zásahu u Muzea a jeho dezinterpretaci zejména. Když budeme vidět a slyšet, tak to tak snadno neukopou…

Jinak není už moc o čem psát. A děkuji všem, co jste přišli pana děkana podpořit. Mělo to smysl. Ozvat se proti honu na čarodějnice má vždycky smysl. A snad to někomu otevřelo oči…”

Tak snad to ještě není úplně ztraceno…