Rakušanova mediální salta. Hulákající dav je pro něj požehnáním

Politika byla vždy divadýlko a s technologickým pokrokem se to jen umocňovalo. Slavná je první televizní debata Nixon-Kennedy. Televizní diváci, kteří viděli Nixonův potící se horní ret, vnímali většinově jako vítěze debaty Kennedyho. Naproti tomu Američané u rozhlasových přijímačů vyhodnotili jako vítěze argumentačně lépe vybaveného Nixona.

Od té doby vážná argumentace vůči tyjátru a PR nadále oslabovala. V době chytrých telefonů, sociálních sítí a nekonečného scrollování krátkými videi, bonmoty a „hláškami“ už bohužel prakticky nejde o nic jiného než mezi terabajty zbytečných „informací“ jakkoli zaujmout a získat vzácnou komoditu postmoderního světa zvanou pozornost. Co dalšího nám „pokrok“ přinese, když už dnes si Bradburyho telestěny s nekonečným proudem „zábavy“ a „informací“ nosíme každý v kapse, raději jeden nechce domýšlet.

Právě takto je potřeba vnímat i současné vystupování ministra vnitra Rakušana na jeho „Debatách bez cenzury“. Jak k názvu akcí bystře poznamenal šéfredaktor měsíčníku TO Marek Stoniš: „Znamená to snad, že jiné debaty naopak cenzurovány jsou?“ Ale o cenzuře mluvit nechci.

Z hlediska Rakušanových zájmů jde o povedený marketing. Dokazují to i kritické odsudky dvou názorových protipólů, které byly v hodnocení ministrova počínání ve vzácné shodě. Markéta Pekarová Adamová na CNN prohlásila, že Vít Rakušan si z lidí, s nimiž přijel diskutovat, „dělá pouze stafáž pro svá virální videa“. Matěj Gregor, mladý ostravský politik ze strany Svobodných – přítomný na karvinské debatě – Rakušanovi na místě vyčetl, že jediný důvod, proč na složitý východ republiky dorazil, byli všichni ti lidé s kamerami okolo, kteří jej natočí, a on pak bude moci tvrdit, jak chodí debatovat do vyloučených lokalit, i když fakticky jsou mu místní lidé nejspíš úplně ukradení.

Škodolibě lze podotknout, že mladý politik se u toho taktéž nechal natáčet pro své sociální sítě, kam videa následně umístil. Tedy nečekaná vzájemná synergie. Matěj však na rozdíl do Pekarové exhibujícího ministra konfrontoval s výbornými otázkami a stojí za to si jeho kultivované a věcné vystoupení poslechnout. Jeho přítomnost byla důkazem, že na debatě padaly i normální dotazy a že ze strany veřejnosti probíhala i slušná věcná polemika, nikoli pouze hulákání s vidlemi v ruce.

Pravdu měla Pekarová i Gregor, Rakušan lidi, kteří na něj přišli pokřikovat, potřebuje. Gregory, na jejichž palčivé otázky složitě hledá odpovědi, už potřebuje méně, ale ty mediální lačnost po kontroverzi křičící hrstky snadno přehluší. Nezájem, ignorace, prázdná hospoda, to by bylo pro Rakušanův projekt smrtící. Hulákající dav je pro něj požehnáním.

Proto byla pondělní překřikovaná pro ministra vnitra úspěchem. Mediálním obrazem je suverén v jeanech a mikině s kapucí popíjející Radegast s rukou v kapse proti hulákajícím naštvaným lidem. V jámě lvové. Někdo by dokonce mohl říct, že je snad přijel trochu i (vy)provokovat. Fakt, že místo odpovědí na otázky nabízel jen vytáčky a fráze, na mediálním úspěchu jeho podniku nic nemění. Vzpomeňme na Nixona.

Jistě, je to komedie. Můžeme si o Rakušanovi myslet cokoli a mnozí si toho moc pozitivního nemyslíme. Ale zkuste si na okamžik představit na jeho místě před hněvem lidí pečlivě chráněného premiéra Fialu, který jako příklad svého kontaktu s obyčejnými lidmi nedávno uváděl své vyučování na vysokých školách… Nepředstavitelné. Že jde navíc o docela jinou úroveň politického marketingu, než jakou byla Fialova Nutella, pak asi ani netřeba zdůrazňovat.

Tah je to tedy i dovnitř vládní koalice. Své úmysly Rakušan poprvé naznačil už netypicky dlouhým silvestrovským postem na síti X. Že jej média prakticky nezaznamenala a všimla si až jeho současného zhmotnění, je signifikantní. Zda Stan touto Rakušanovou kampaní získá nějaké nové voliče, je nejasné, ale rozhodně tím žádné neztratí. Do utahané vládní politiky tím byl alespoň mediálně na čas vnesen jistý dynamizující moment. O jehož smyslu a trvalosti můžeme samozřejmě polemizovat. Po aktivismu ministra Dvořáka v otázce zavedení eura jde už ale o druhou výraznou mediální kampaň Stanu během jediného měsíce, kterou si hnutí asertivně říká o vůdčí pozici na liberální straně politického spektra, kde je dnes poněkud těsno.

Ten nejnebezpečnější aspekt, který z akce vyplynul, byl ale patrný ihned poté, co se první záběry z ní objevily na internetu a začalo se s jejich interpretací. Budou-li totiž i ostatní debaty probíhat v podobném duchu jako ta v Karviné, bude se vládním stranám ještě snáz odrážet kritika pomocí vykreslování protivládní opozice nikoli jako normálních lidí nešťastných z poklesu své životní úrovně a ze všeho, co se na ně valí, jimiž dominantně jsou, ale jako hulákajícího davu s vidlemi, „frustrátů“, co chtějí Putina. Kdyby se totéž, co Rakušanovi, přihodilo komukoli jinému, dozvěděli bychom se, že byl vypískán.

Rakušan se mezitím stal hrdinou sociálních sítí. To debatující občané byli označeni za špatné… Že to není pravda a že tvrdě pracující lidé holt neumí vždy blazeovaně vyjádřit nespokojenost ze své zoufalé situace, nic nemění na oprávněnosti jejich naštvání. Žijeme v mediálním post-normálním světě. A právě v tom tkví to největší nebezpečí aktuálního Rakušanova mediálního úspěchu.