Proč nesouhlasím s žádnou stranou

Česká společnost je ostře rozdělena v pohledu na konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou. Obě dvě strany se navzájem nálepkují, častují nadávkami. Shoda panuje v tom, že Rusko je agresorem a nese zodpovědnost za rozpoutání válečného konfliktu. Rozdíl je v pohledu na řešení. Část společnosti volá po tvrdém postupu vůči Rusku, věří v možnost jeho porážky a opakuje, že „pokud Putin vyhraje, pak jsme další na řadě“. Druhá část společnost volá po mírových jednáních, která mají konflikt vyřešit.

Domnívám se, že obě skupiny tak, jak konstruují svůj pohled na realitu, se dopouštějí zásadních chyb.

Především platí to, že s Ruskem nelze v danou chvíli uzavřít takový mír, který by byl spravedlivý. Pokud jsme na straně Ukrajiny jakožto oběti agrese, pak jediným možným postojem je ten, že podporujeme svrchovanost a územní celistvost Ukrajiny. Radit spřátelené zemi, aby se vzdala svého území v zájmu míru, je bez obalu řečeno „podraz“. Napadená země by sama měla vyhodnotit, jaké jsou její šance, kolik obětí je ochotna přinést nebo zda je vhodnější jednat o nevýhodném míru. Za zcela nepřijatelný pak považuji názor, že bychom neměli na Ukrajinu dodávat zbraně, aby konflikt rychleji skončil. Obávám se, že ti, kteří označují tento postoj za fakticky proruský, mají pravdu.

Druhá strana však odmítá vůbec klást otázku, zda bylo možné konfliktu předejít. Existuje odůvodněné podezření, že Spojené státy měly zájem na vyprovokování Ruska. Přinejmenším ignorovaly ruský pocit ohrožení z toho, že by se Ukrajina mohla stát součástí NATO. Je třeba odmítnout argumenty, podle nichž má každý stát právo patřit, kam chce. Být členem NATO znamená otevřít se možnosti dočasného nebo i trvalého umístění amerických zbraní a jednotek na vlastním území. Pokud by měla Ukrajina na něco takového právo, pak měla Kuba v 60. letech právo mít na svém území sovětské jaderné rakety. Stoupenci práva Ukrajiny na členství v NATO by ovšem podobné „právo“ Kubáncům nikdy nepřiznali.

V realistickém hodnocení politiky by neměla chybět otázka: Je z hlediska mezinárodního pořádku větším zlem, zůstane-li Ukrajina neutrální, nebo bude-li napadena a přijde o část svého území? Řeči o tom, že ke konfliktu by nedošlo, pokud by Ukrajina byla přijata do NATO rychleji (protože Putin rozumí jen síle), svědčí o nedostatku soudnosti. Ti, co tohle říkají, se zároveň zabývají úvahami o nasazení jednotek NATO na Ukrajině, což je ovšem recept na třetí světovou válku.

Vypuknutím konfliktu samozřejmě padla možnost válce předejít. Pokud se NATO vojensky nezapojí, což si z dobrých důvodů zatím většina lidí nepřeje, pak lze očekávat, že podmínky případného míru budou pro Ukrajinu méně výhodné než původní zachování neutrality. Problém je, že nyní se angažuje západ v podpoře Ukrajiny natolik, že si nelze představit uzavření míru bez nějaké formy účasti USA a Evropské unie. Pokud by se Ukrajina sama za sebe vzdala části území a západ by to oficiálně neuznal, pak by si zachoval tvář. Z hlediska mezinárodního práva by bylo možno nadále považovat teoreticky Ukrajinu za celistvou. Pokud by však západní země odsouhlasily územní změnu, pak to bude pro jejich prestiž skutečná pohroma. Chápeme-li rusko-ukrajinský konflikt i jako vlivový konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy, pak se zdá, že obě strany soupeře podcenily, resp. Rusové podcenili Ukrajince a Američané Rusy.

Z českého pohledu je neméně důležité to, jak konflikt ovlivňuje naši vnitřní politiku. Domnívám se, že obě názorové strany dělají chyby, které poškozují naši společnost.

Opozice (včetně intelektuálů) se podle mého soudu dopouští té chyby, že umožňuje vládě vystupovat jako jednoznačný odpůrce Ruska a ochránce napadeného státu. Je smutné, že nepromyšlenou kritiku české angažovanosti vyslovují strany, které zároveň tvrdí, že jim jde o českou suverenitu. Vyvolává to pochybnosti o jejich věrohodnosti.

Kritika vlády ze strany suverenistů by měla vypadat trochu jinak, např.: „Chcete omezit ruskou propagandu na našem území? Dobře, ale je třeba zachovat svobodu slova českých občanů a také kontrolovat propagandistické působení dalších zemí, včetně našich západních spojenců. Hovoříte o vojenské hrozbě? Tu nevyřešíme nákupem drahých stíhaček (s osmiletou dodací lhůtou), ani umístěním amerických jednotek; je nutné budovat silnější armádu, která by byla schopna v případě potřeby bránit zemi.“ Pochybné je i volání po neutralitě. Naši suverenitu neohrožuje NATO, nýbrž centralizace v rámci Evropské unie. Kromě toho platí, že nezbytnou podmínkou neutrality je relativně silná armáda, po níž ovšem příznivci vystoupení z NATO kupodivu nevolají.

Vláda přitom probíhající konflikt vyloženě zneužila: 1) K nebezpečnému pokusu o zavedení cenzury. 2) K propouštění z práce a trestnímu stíhání lidí s „nevládními“ názory. O čistě rétorickém zneužívání konfliktu by se dalo mluvit velmi dlouho. K nejbizarnějším výrokům patří tvrzení, že ti, co nesouhlasí s manželstvím pro stejnopohlavní páry, nás táhnou směrem k Rusku. Obviňováni z proruských postojů jsou nakonec i ti, co se jen zastávají svobody slova. Zřejmá je snaha vlády o rozdmýchávání hysterie. Přispívají k tomu i laciná symbolická gesta nerespektující elementární zásady slušnosti nebo platnou etiketu. Příkladem budiž dlouhodobé umístění ukrajinských vlajek na státních budovách. Vlajky vyvěšené na státních úřadech jsou obecně chápány jako symbol státní svrchovanosti a cizí vlajky se na nich zpravidla vyvěšují tehdy, je-li země cizím státem dobyta. Projevem nedospělého myšlení je také známé zobrazení Putina ve vaku na mrtvoly.

Silné emoce, které hýbou naší domácí politikou, jsou poněkud směšné v kontrastu s tím, jak málo toho může Česká republika pro vyřešení konfliktu udělat. Bohužel to vypadá, že obě strany ve snaze negovat tu druhou, jsou schopny hájit i hloupé myšlenky jen proto, že tak mohou oponovat či škodit protistraně. Přitom obě skupiny se cítí morálně nadřazeny a tudíž i oprávněny lidmi opačného názoru pohrdat: Jedni kvůli tomu, že zastávají pevný postoj proti „Hitlerovi“, druzí kvůli tomu, že nechtějí, aby lidé zbytečně umírali.

Podle mého soudu chybí ve veřejné diskuzi propojení mezi racionálním zhodnocením mezinárodního kontextu a vyjádřením českého národního zájmu. Pokusím se proto na závěr zformulovat, co bychom měli v této situaci považovat za zájmy České republiky:

1) Zachování územní celistvosti Ukrajiny. To znamená: Vyhnout se tomu, abychom oficiálně schvalovali změnu hranic nebo naznačovali ochotu takovou změnu uznat. Neměnnost hranic je princip, který přijaly evropské země po druhé světové válce. Byla to tato zásada (nikoliv projekt Evropské unie), co zajistilo Evropě dlouhodobý mír. Nezapomínejme, že neměnnost hranic je především v zájmu malých států. Rusko je od druhé světové války první země, která přestupuje tuto červenou čáru a provádí anexi na evropském území. Srovnávat tento útok s útokem NATO na Jugoslávii je z tohoto hlediska nepatřičné. Je zřejmé, že úspěšná anexe může povzbudit k podobnému chování nejen Rusko, ale i další státy (např. Turecko by patrně uvítalo možnost posunout své hranice s Řeckem). Členství Ukrajiny v NATO naproti tomu s našimi národními zájmy příliš nesouvisí. Lze uvést platné argumenty ve prospěch teze, že přijetí Ukrajiny je pro nás výhodné, i ve prospěch teze právě opačné. Měli bychom pochopitelně respektovat jasné meze spočívající v tom, že maximum, co můžeme udělat pro územní celistvost Ukrajiny, je její materiální a diplomatická podpora.

2) Nedopustit, aby konflikt na Ukrajině posloužil k odstranění demokratických a občanských svobod. Příkladem takového rizika je již zmíněný pokus o zavádění cenzury.

3) Nedopustit, aby konflikt na Ukrajině byl zneužit našimi západními spojenci k omezení české suverenity. Jedním z více rizik tohoto druhu je snaha využít konflikt jako záminku pro zrušení práva veta v rámci Evropské unie.

4) Dát jasně najevo, že přítomnost ukrajinských uprchlíků na našem území je dočasná a po skončení války budeme s naprostou samozřejmostí vyžadovat, aby se vrátili do vlasti. Stalo se bohužel na západě pravidlem, že kapitál využívá různé uprchlické krize k stlačování mezd a dobývání renty od státu. Nyní to vypadá, že i u nás se začíná rozjíždět propagandistická kampaň přesvědčující občany, že by tu uprchlíci z Ukrajiny měli zůstat jako „potřebná pracovní síla“. To je z hlediska státního a společenského zájmu hrubá chyba. Pokud se stává zvykem něco dříve nevídaného – totiž, že až čtvrtina populace utíká před válkou do cizích zemí –, pak je potřeba, aby se tito lidé také vrátili, jinak nejde o pomoc, ale o její zneužití. Pokud bude platit, že váleční uprchlíci se nakonec vrací domů, pak to přispěje k tomu, že stabilní země budou mít dostatečnou kapacitu, aby poskytovaly ohroženým lidem útočiště i v budoucnu.