Velikonoční přemítání

To jsou všechno zpovykané hlouposti, o kterých nemá smysl psát. Rozumní lidé velikonoční zvyky tolerují a o pokrokářích a jejich žlučovitých snahách ostatní omezovat a převychovávat si myslí svoje.

Velikonoce však mají jiný, daleko hlubší obsah, který je v naší většinově ateistické zemi všemi těmi zajíčky, pomlázkami a hysterií pokrokářů téměř zakryt. I nevěřící člověk by se totiž měl zastavit a zamyslet nad věcmi obecnějšími, které jej přesahují.  Velikonoce jsou svátky spojující hluboký smutek s radostnou nadějí, svátky hluboce duchovní, jejichž příběh je osou křesťanského náboženství. Kristovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání přináší všem generacím obraz lidského údělu s jeho těžkostmi a tragikou konce i s nadějí na život věčný.

Silně jsem si letos tuto vlastní tvář a poselství Velikonoc uvědomil v jihošpanělské Málaze, která je proslulá ve „svatém“ předvelikonočním týdnu svými ohromnými náboženskými procesími. Stovky mužů i žen zvedají a nosí na svých ramenou ohromná několikatunová pódia, na nichž dřevěné sochy z kostelů vyjadřují Kristův velikonoční příběh v jeho různých podobách. Sochy v životní velikosti nesené v záplavě zlata, stříbra a květin na ramenou nosičů, doprovázené zástupy kajícníků ve špičatých kápích s otvory pro oči, břeskné smuteční hudby a nesmírné davy lidí všude kolem vytvářejí neuvěřitelnou, magickou a svým obsahem tragickou atmosféru, tak odlišnou od naší až příliš vyprázdněné a rozpustilé pomlázky.

V jihošpanělském městě je „Semana santa“ největším svátkem v roce, který přiláká statisíce turistů ze světa, ale především ze Španělska. Sehnat ubytování v této době je tam prakticky nemožné, ulice lemují mnohatisícové davy přihlížející procesím, která procházejí starým městem za svitu svící a pochodní dlouho do noci. Ano, i tam moderní svět komercializuje a ničí duchovní obsah. Bezpočet restaurací překypuje návštěvníky, z nichž většinu ani nenapadne se postit alespoň na Velký pátek. Člověk je svědkem ohromného divadla a říká si, že možná je to nakonec všechno stejné. Ale přece.

Když jsem se na velký pátek v noci šel podívat na malažskou třídu Marqués Larios na defilé velikonočních alegorií, skrze davy jsem se daleko nedostal. Přesto se mi naskytl zcela zvláštní pohled. Břeskná smuteční hudba ztichla a nad hlavami tisíců mlčících lidí tiše plul na ohromném pódiu shrbený Kristus v nadživotní velikosti nesoucí svůj kříž. Pomalu se vzdaloval a sunul se tím lidským mořem a já jsem alespoň na chvíli o těchto Velikonocích hluboce procítil to, čím k nám Velikonoce po téměř dvě tisíciletí promlouvají a promlouvat mají.

Mnozí mi možná řeknou, že oni to tak mají pokaždé, že je pro ně duchovní rozměr Velikonoc každoroční žitou skutečností. Přeji jim to a chválím. Já jsem si pro tento zážitek musel letos zajet do dalekého Španělska a jsem za to vděčen. Stálo to za to.