I komunisté dávali přednost zahraničnímu obchodu, bez něj se nelze obejít

BAWERK.EU

V současnosti panuje poměrně velká nespokojenost s globálními západními elitami. Někteří lidé u nás tuto kritiku posunují od těchto elit na kritiku mezinárodního obchodu. Tak jako kdyby tyto elity s tímto obchodem přímo nějak souviseli. Naštěstí mezinárodní obchod je mnohem staršího data než nějaké zpovykované a šílené elity. Padají také návrhy na podstatné zvýšení míry soběstačnosti a omezení dovozu či dokonce někdy i návrhy na odpoutání se od mezinárodního obchodu docela. Často se při té příležitosti odkazuje k době před rokem 1989, kdy jsme si měli prý vyrábět v Československu skoro vše a měli se obejít bez dovozů.  To je však mylný názor. Naopak komunistické Československo čile obchodovalo se světem a zapojovalo se do mezinárodní dělby práce. Dokonce socialistické země si založily vlastní obchodní společenství a rozvíjely vlastní dělbu práce. Obchodovalo se ovšem i s kapitalistickými zeměmi. V tomto textu se podíváme na to, jak to kdysi bylo se zahraničním obchodem. Předně však musíme zdůraznit, že ČSSR bylo velkým dovozcem řady surovin a samozřejmě i paliv. Bez nich by se u nás skoro nic hospodářsky nehnulo. A i nadále tomu tak musí býti.

Podívejme se, co o mezinárodním obchodu pravila dobová odborná práce „Geografie Československé socialistické republiky“ z roku 1985: „Mezinárodní ekonomické vztahy se neustále prohlubují s rozvojem československého národohospodářského komplexu. Uskutečňují se v mezinárodní dělbě práce prostřednictvím zahraničního obchodu. Šestnáctinásobně vyšší obrat v zahraničním obchodě proti r. 1948 je nejlepším měřítkem těchto vztahů. ČSSR jako členský stát socialistické ekonomické integrace realizuje 2/3 obratu zahraničního obchodu v rámci RVHP, je také nejvýznamnějším obchodním partnerem všech členských zemí vedle SSSR, NDR a Polska. Prohlubuje se i objem obchodu s vyspělými kapitalistickými státy a rozvojovými zeměmi.“ (1). Tak se praví hned v úvodu kapitoly nazvané „Mezinárodní ekonomické vztahy a zahraniční obchod“ ve zmíněné knize. Dále se zde doslova píše, že: „Komplexní program dalšího prohlubování a zdokonalování spolupráce a rozvoje socialistické integrace členských států RVHP (z r. 1971) položil základy přerůstání národních ekonomik k ekonomice socialistické integrace. Postupně dochází k užšímu propojování národohospodářských komplexů jednotlivých členských zemí RVHP, tedy i československého národohospodářského komplexu.“ (2).

V praxi to vypadalo nějak takto: „Ve strojírenském průmyslu uzavřené dohody zahrnují zhruba 10 tis. položek strojů a zařízení, z nichž se naše strojírenství specializuje na jednu čtvrtinu.“ (3). Čili byl zde potenciál pro výrobu asi 2,5 tisíc položek, s tím, že dalších 7,5 tisíce položek se mělo případně dovážet z jiných států! Těžko lze tedy předpokládat, že se vše vyrábělo u nás. Pro příklad přední a zadní nápravy pro automobilový průmysl se dovážely z Bulharska a Maďarska. A třeba specializační dohody s Polskem ve výrobě sirouhlíku umožnily uzavřít některé zastaralé chemické provozy s touto výrobou. Obdobné dohody byly s Maďarskem, Bulharskem a Rumunskem ohledně anorganických barviv, farmaceutických výrobků, čisté chemikálie a agrochemikálií. Pěnová pryž a gumárenské výrobky se odebíraly z Maďarska. Obecným trendem bylo zvyšování dovozu strojů kvůli stoupající specializaci strojírenství v mezinárodní dělbě práce. V době vydání citované práce činil dovoz strojírenských výrobků – strojů a zařízení – téměř 2/5 celkového dovozu. Citovaná práce k tomu praví: „Dováží se hlavně stroje a zařízení, která se v ČSSR nevyrábějí vzhledem ke specializaci v rámci socialistické integrace, jako obráběcí stroje třískové (SSSR, Bulharsko, NDR, Maďarsko, Rumunsko, NSR, Švýcarsko), obráběcí stroje beztřískové (NDR, SSSR, NSR, Polsko, Švýcarsko, Maďarsko), osobní automobily (6/10 SSSR, NDR, Polsko, Rumunsko, Itálie, Jugoslávie), nákladní auta (NDR, Rumunsko, SSSR). Ve strojírenském dovozu jsou důležité stroje pro zpracování informací, stroje a zařízení pro chemický průmysl, zemědělské stroje, traktory a podobně (4). Zmíněný dobový materiál z roku 1985 považoval za nejdůležitější zboží dovážené do ČSSR následující položky: ropa, zemní plyn, rudy kovů, kovy a polotovary, textilní suroviny a polotovary, maso a masné výrobky, ryby a rybí výrobky, tuky, rostlinné oleje a olejná semena, kůže, kožedělné suroviny a kožešiny, chemické výrobky, celulóza, hnojiva, automobily, traktory a zemědělské stroje, zařízení, nástroje a podobně (5).

U surovin, jak již bylo zmíněno, je situace naprosto jasná a jejich dodávky do ČSSR byly rozsáhlé a jistě zcela nutné. Ne ovšem vždy se dodávaly suroviny, které v ČSSR nešlo získat anebo je nešlo získat bez velké námahy. Někdy se dodávaly suroviny, které se v ČSSR daly vyrábět. Třeba celulóza se do ČSSR dodávala až z Usťilimské celulózky z Irkutské oblasti. Tato se však dovážela i ze Švédska a Finska. Pro nábytkářství se dovážela různá dřeva a dýhy. Dokonce i vlna se k nám dovážela, a to třeba až z Austrálie anebo Nového Zélandu a i surové hovězí kůže (Argentina, USA, Brazílie) (6).

Komunistické Československo se zapojovalo do mezinárodního obchodu postupně stále více. Ve srovnání se 60. lety 20. století se otevřenost československé ekonomiky vůči zahraničí zvyšovala, i když méně než ve vyspělých tržních ekonomikách. V roce 1982 představoval vývoz 30 % úhrnné produkce všech výrobních odvětví určené k finálnímu užití a dovoz zabezpečoval 14 % celkové materiálové spotřeby, 7 % osobní spotřeby, 14 % společenské spotřeby a 16 % investic. Závislost na dovozu byla nadprůměrná v průmyslu paliv, hutnictví neželezných kovů a v průmyslu strojírenském, chemickém a tabákovém. Naopak jen malá byla v lesnictví, spojích, stavebnictví, výrobě elektřiny a v průmyslu sklářském, keramickém, stavebních hmot, dřevozpracujícím, papírenském a polygrafickém. I přes rostoucí zapojení do mezinárodní směny, bylo opožďování tohoto zapojování ve srovnání s vyspělými tržními ekonomikami v 70. a 80. letech 20. století hojně kriticky přetřásaným problémem. I přes tuto dobovou nespokojenost je ale nutné uvést, že obrat zahraničního obchodu byl v ČSSR 3 150 dolarů, čili skoro třikrát tak velký jako byl dobový celosvětový průměr (7). Komunistické Československo bylo nicméně i tak do mezinárodního obchodu nadprůměrně zapojenou zemí. Obchodní bilance v té době nebyla vždy kladná (to ani není teoreticky a ani prakticky možné). V letech 1974 až 1980 dosáhl schodek 27,1 miliardy korun. Opět byla obchodní bilance pasivní v letech 1985 až 1987. Mimo toto období byla aktivní (8). Tehdejší korunové hodnoty čtenář může násobit šesti až sedmi pro přepočet na dnešní cenovou hladinu.

Existovaly i sdružené investice, tj. investice prováděné dohromady vícero státy. Pro příklad se plánovala tato společná investice. Na chmelnickou jadernou elektrárnu na Ukrajině o celkovém výkonu 4000 MW měl být napojen rozvod o přenosovém napětí 750 kV do polského Rzeszówa. Energetická soustava Mír tak měla dostat nový výkonný zdroj elektrické energie a československé hospodářství tak mělo dostávat ročně 2,7 miliardy kWh. Zda byla tato investice nakonec dokončena se mi nepodařilo zjistit, ale jiné podobné investice byly skutečně společně realizovány. Třeba závody Tatra v Kopřivnici byly rozšířeny s podporou Mezinárodní investiční banky RVHP atd. (9).

Specializace se týkala i zemědělské výroby. Dobový zdroj třeba psal: „Na základě dohod o mnohostranné mezinárodní spolupráci v zemědělské výrobě se ČSSR zaměřuje na některé druhy osiva, pivovarského ječmene, ovsa, řepky a některých druhů zeleniny. Tato osiva dodáváme též do států RVHP. Vzájemné jsou dodávky zemědělských strojů a zařízení, zemědělských dopravních prostředků, průmyslových hnojiv a chemikálií. Socialistické státy také ve vzájemné péči se starají o vyšlechtění nových odrůd zemědělských plodin a domácích zvířat a zvýšení jejich užitkovosti. Společně se řeší řada výzkumných úkolů, které povedou např. ke zvýšení chovu ryb, lepšímu zpracování olejnatých semen apod. Zvláštní pozornost je věnována zajištění krmiv. V rámci společných projektů socialistické integrace se podílíme na některých investičních úkonech. V Mozyru v Běloruské SSR závod na výrobu krmného droždí pracuje též pro naše zemědělství (dodávky 20 tis. tun ročně)… V rámci specializace zemědělské výroby a vzhledem ke komplexu přírodních podmínek jsou Bulharsko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávie, Kuba i Vietnam našimi hlavními dodavateli teplomilných druhů zeleniny a ovoce, ale také kukuřice, rýže a krmných plodin.“ (10). Kukuřice i krmné plodiny se ovšem pěstovaly a daly se tehdy pěstovat ve velkém i u nás.

Jak již bylo výše zmíněno obchodovalo se i s kapitalistickými zeměmi, a to i přes určitá embarga na dovoz některých výrobků (třeba elektroniky použitelné pro výrobu zbraní anebo občas i kávy nebo banánů apod.) a restrikci dovozu ze strany Československa (antiimportní politika). Obchod s vyspělými kapitalistickými ekonomikami tvořil roku 1970 22,4 % obratu zahraničního obchodu ČSSR a roku 1980 23,1 %. V roce 1985 to bylo 15,5 % a roku 1988 17,4 % a roku 1989, po změně metodiky, dokonce 31,1 %. Vedle toho se obchodovalo i s rozvojovými zeměmi, které byly také z velké části nesocialistické (pro příklad roku 1970 byl jejich podíl na obratu zahraničního obchodu 7,6 %). Mezi největšími obchodními partnery ČSSR patřila kapitalistická Spolková republika Německo (SRN) a její podíl na obratu zahraničního obchodu kolísal v letech 1970 až 1989 mezi 4,4 až 8,8 %. V letech 1970, 1975 a 1980 šlo po Sovětském svazu, NDR a Polsku o nejdůležitějšího obchodního partnera ČSSR. V letech 1985 a 1988 byla SRN pátým nejdůležitějším partnerem ČSSR. Po změně metodiky výpočtu začátkem roku 1989 byla SRN dokonce druhým největším obchodním partnerem ČSSR (s podílem 8,8 % na obratu). Poměrně významný byl i ochod s Rakouskem a Velkou Británií. (11).

Samozřejmě hodně se do ČSSR dovážely paliva a suroviny, jak již bylo napsáno. V roce 1970 tvořily tyto položky 43,1 % dovozu a v roce 1985 už 53,6 % dovozu. Počítaje v to ovšem i chemické výrobky, hnojiva a kaučuk a suroviny rostlinného a živočišného původu. Ty druhé se podílely v roce 1970 na dovozu 9,3 %  (asi 2,47 miliardy Kčs) a roku 1985 5,9 % (asi 7,1 miliardy Kčs). Silný byl dovoz i potravinářského zboží. Roku 1970 byl jeho podíl na dovozu 14,8 % (asi 3,94 miliardy Kč) a roku 1985 6,2 % (asi 7,5 miliardy Kčs). Naopak chovný dobytek a jiná zvířata se dovážel okrajově (0,3 % podíl na dovozu roku 1970 a 0,1 % roku 1985). Na druhou stranu průmyslové spotřební zboží se dováželo ve velkém. Roku 1970 byl jeho podíl na dovozu 8,5 % (asi 2,3 miliardy Kčs) a roku 1985 6,7 % (asi 8 miliard Kčs) (12). Nicméně i když zde byla snaha obohatit domácí trh zahraničním spotřebním zbožím, tak tato musela ustupovat jiným dovozním prioritám a počátkem 80. let tuto snahu omezovala i československá antiimportní politika motivovaná redukcí zahraničního zadlužení ČSSR. Nikoliv tedy z důvodu soběstačnosti. Rovněž je z právě uvedeného patrné, že do ČSSR byl nutný rozsáhlý dovoz potravin a potravinářských surovin. O nějaké soběstačnosti při výrobě potravin mírného pásu se dá hovořit až před koncem socialismu. Až v 80. letech 20. století se mohl téměř zastavit dovoz chlebového obilí a významně byl i omezen dovoz masa, kukuřice, potravinářských rostlinných olejů, zeleniny a v menší míře i ovoce a tabáku (13). Nutno zde ovšem uvést, že Československo mohlo využít rozsáhlé nížiny Slovenska: Podunajskou nížinu (vůbec hlavní produkční zemědělskou oblast ČSSR) a Východoslovenskou nížinu. Tyto oblasti dnešní Česká republika pochopitelně postrádá. A také tato zemědělská výroba byla ve velkém závislá na naftě vyrobené se sovětské ropy a na dovozu zemědělských strojů z NDR, SSSR a jiných zemí. Jiný zdroj tvrdí, co se týká potravinářského zboží, že z potravin se léta dovážela pšenice (převážně z Maďarska a Rumunska), rýže (2/3 Čína, Egypt), kukuřice (USA, Rumunsko), z olejnin pak podzemnice olejná (prostřednictvím Švýcarska a Nizozemí), sójové boby (Bulharsko, USA). Dováželo se maso (1/2 Maďarsko), ryby a rybí výrobky (SSSR, Norsko, Nizozemí, NDR) (14).

Co se dále do Československa konkrétně dováželo? Třeba i průmyslová hnojiva, stroje na zpracování informací, vědecké, laboratorní, optické a reprodukční přístroje, průmyslové rostlinné oleje, kůže, ovoce, ovocné a zeleninové výrobky a do poloviny 80. let také obiloviny a výrobky z nich. ČSSR bylo také dovozcem elektrické energie hlavně z Rumunska a SSSR, později pak hlavně ze SSSR. Roku 1988 se z ČSSR vyvezlo sice 2 950 milionů kWh, ale dovoz byl 5 997 milionu kWh. Ze SSSR se dovážela především paliva a suroviny, ale neplatí, že se odtud dovážely jen tyto položky. Dovážely se i hotové výrobky. Zejména dusíkatá a draselná hnojiva, tvářecí stroje a osobní automobily (15). Jiný zdroj tvrdí, že 3/10 dovozu pro průmyslovou výrobu ze Sovětského svazu činily stroje, zařízení a přístroje (16).  Pro další země RVHP platí, že se z nich dováželo: „V dovozu z Polska bylo významně zastoupeno kamenné uhlí, síra a důlní zařízení, z NDR chemické produkty, hnědouhelné brikety, zemědělské stroje, automobily a telekomunikační zařízení, z Maďarska silniční motorová vozidla, bauxit, masné výrobky, kukuřice, nápoje a léčiva, z Rumunska osobní automobily, chemické produkty a kukuřice, z Bulharska zinek, tabák, ovoce, přírodní vína a elektrické stroje.“ Z vyspělých kapitalistických zemí se pak dovážely třeba plasty, celulóza a umělá pryskyřice, vlna a samozřejmě zejména strojírenské výrobky (17). Samotný sjezd KSČ v roce 1986 doporučil rozvíjet s nesocialistickými zeměmi vzájemně výhodnou směnu a v obchodu s vyspělými kapitalistickými státy více využívat výrobní kooperace a součinnost na třetích trzích. Měl se také zvýšit podíl rozvojových zemí na celkovém obratu zahraničního obchodu rozsáhlejším dovozem z této části světa a podobně. Realizovat se však podařilo spíše jen první část tohoto doporučení (18). Čili i samotní komunisté se pokoušeli zvýšit rozsah dělby práce, a to i s nesocialistickými zeměmi.

Jak je tedy patrné i komunistické Československo čile obchodovalo se světem a muselo celou řadu věcí dovážet. Nešlo zdaleka jen o suroviny nebo paliva, ale dovážely se i spotřební statky, potraviny, strojní zařízení, automobily, chemické výrobky apod. ČSSR bylo i příjemcem zahraničních investic. A bylo v dané době nadprůměrně zapojené do mezinárodní dělby práce. Existovala snaha komunistické vlády zahraniční obchod, a tím i dělbu práce dále a aktivně rozšiřovat. Pokud se už omezoval dovoz potravinářského zboží anebo spotřebních statků tak primárně kvůli redukci zadlužení v zahraničí. Bez zahraničního obchodu se lze dnes stěží obejít, ba dá se říci, že je to zcela nereálné. To by mělo býti z uvedeného jasné. Co ovšem tento článek netvrdí a nechce tvrdit, je to, že není nutné hledat i jiné zdroje mezinárodního obchodu než jaké známe z doby posledních desetiletí. Evropský Západ totiž hospodářsky docela stagnuje a upadá. A to včetně Německa. Nové trhy a nové možnosti budou tedy pro české hospodářství do budoucna nutné. Zejména podnikatelé se budou muset časem ohlížet i jinde než jen v Německu anebo obecně na západ od naších hranic. Politici a ekonomové jim v tom mohou být nápomocní. Otázka tedy nezní, zda obchodovat anebo neobchodovat se zahraničím. Tato otázka už je dávno vyřešena. Ale otázka zní s kým obchodovat.

(1) MIŠTERA, L. aj. Geografie Československé socialistické republiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985, str. 335.
(2) Tamtéž, str. 335.
(3) Tamtéž, str. 337.
(4) Tamtéž, str. 337-338; 340 a 343.
(5) Tamtéž, str. 345.
(6) Tamtéž, str. 338 a 342.
(7) PRŮCHA, V. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992. Brno: Nakladatelství Doplněk 2009, str. 858-859.
(8) Tamtéž, str. 862
(9) MIŠTERA, L. aj. Geografie Československé socialistické republiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985, str. 337.
(10) Tamtéž, str. 338-339.
(11) PRŮCHA, V. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992. Brno: Nakladatelství Doplněk 2009, str. 863.
(12) Tamtéž, str. 865.
(13) Tamtéž, str. 867.
(14) MIŠTERA, L. aj. Geografie Československé socialistické republiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985, str. 343.
(15) PRŮCHA, V. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992. Brno: Nakladatelství Doplněk 2009, str. 868.
(16) MIŠTERA, L. aj. Geografie Československé socialistické republiky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1985, str. 344.
(17) PRŮCHA, V. Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992: 2. díl období 1945-1992. Brno: Nakladatelství Doplněk 2009, str. 869-870.
(18) Tamtéž, str. 872-873.

(7 votes, average: 4,71 out of 5)

Loading...