FILIP ŠEBESTA
V Británii zakazují kouření. A část britských „konzervativců“ šílí. Najednou se probrali ze zimního spánku k zásadní obraně „svobody“, svobody vdechovat do plic kouř. Zatímco nad omezováním fundamentálních svobod jako je svoboda slova, vyznání, shromažďování apod., které jsou roky dnes a denně pošlapávány, mlčeli, mlčí a budou mlčet dál. Jako kdyby kouření bylo tou svobodou svobod, bez které nelze dál. Jedině ono probudilo takzvané konzervativce k hysterické reakci.
Znamená to tedy, že progresivisté všech stran to od nynějška budou mít složitější? Vůbec ne. Soudím, že nemají žádný důvod se znepokojovat tím, že by snad mohlo jít o trvalejší změnu. Že právě kouření bylo tou poslední kapkou a odteď již budou britští Konzervativci i konzervativci hrdě stát na stráži fundamentálních svobod Magny charty. Něco takového opravdu nečekejme. Jejich vyskakování si a odvaha dávaná na odiv ve věci zákazu kouření je naopak symptomem pravého opaku.
Je potřeba se ptát kde byli, když byly uvalovány lockdowny a vládla policejní šikana? Mluvil někdo z nich o těchto věcech nahlas? Zpochybňoval někdo povinnost nosit roušky nebo se povinně očkovat? Kde byli a jsou každý den, když se omezuje svoboda slova? Na jaké straně stojí vždy, když se posiluje klima, v němž je vyslovování nemainstreamových názorů stále obtížnější nebo to s sebou přinejmenším nese významné společenské, ale stále častěji i ekonomické, náklady? Nepomáhají náhodou také vztyčovat mantinely určující co je ještě přípustné, a co už nikoli? Co říkají na rozšiřující se nábožensky motivované útoky v západních městech? Co všechna ta zelená opatření? A lepili se snad k vozovce na hranicích Skotska po nedávném schválení zákona o „hate speech“? Směšné a tragické zároveň.
Vůbec by nás proto nemělo naplňovat optimismem, že se aktivizovali „alespoň na něčem“. Vidím za tím jen náhražkový boj za všechna ta bitevní pole, která dávno opustili. Za témata, kterým se bojí věnovat nebo se dokonce aktivně podílejí na jejich destruování.
Boj za svobodu kouřit je dnes ale z nějakého důvodu ještě přípustný. A tak se jej chápou o to víc a houževnatěji. Není politicky nekorektní jako hájení fundamentálních svobod. Je to povolená kritika, která na oplátku pomáhá vytvářet a uchovávat zdání plurality, jež ve skutečnosti neexistuje.
Nese to s sebou pro stoupence svobody kouřit sice jistý nemoderní odér. Chybí ale onen mocenský prvek přítomný u základních svobod a hodnot. Kouření nedrží společnost pohromadě jako rodina. Kouření neumožňuje udržování a replikaci klíčových společenských hodnot jako náboženská společenství a církve. Kouřením nikdo nenabourává stále úžeji vymezený mainstream tak jako důsledným uplatňováním svobody slova. Kouření nepomáhá k obhajobě vlastnických práv před jejich podvolením se aktivistickému zelenému zákonodárství, jež po brexitu paradoxně ještě přitvrdilo. A koneckonců, kouření je dnes zlozvykem převážně chudších a méně vzdělaných vrstev, do života tvůrců mainstreamového diskurzu nijak nezasahuje, nanejvýš jako negativní statusový symbol. Možná právě z těchto důvodů je kritika jeho zákazu stále přípustná.
Peter Hitchens v magazínu Compact ještě navíc upozorňuje na jiný paradoxní fakt: „Vždy to přeci byli morální a sociální revolucionáři, kteří vrčeli: Jak se opovažujete mi říkat, co mohu dělat se svým vlastním tělem?, když se po nich chtělo, aby vzali do úvahy, že potrat může být špatný nebo že zneužívání drog je chyba.“
A právě boj za toto právo, právě tuto „svobodu“, si dnešní britští konzervativci vybrali jako něco, za co má cenu si rvát vlasy a trhat košile. Vsadím se, že tahle jejich zvýšená citlivost na omezování svobody bude vše, jen ne trvalá a obecná.
Kardinál Sarah směrem ke svým kněžským kolegům nedávno prohlásil: „mnoho církevních představitelů na Západě je odrazováno myšlenkou postavit se proti světu. Sní o tom, že je svět bude milovat. Ztratili touhu být znamením protikladu.“ Myslím, že jeho slova platí obecně. Nejen pro církevní hodnostáře, ale i pro britské a jakékoli jiné konformní konzervativce. I oni chtějí být milováni a v klíčových otázkách se neodváží odchýlit od hlavního proudu ani o jediné písmeno.
* * *
Po nedávné návštěvě autoservisu jsem si v diskusi s technikem anekdoticky potvrdil úpadek evropského automobilového průmyslu. Ve zkratce: levné nekvalitní díly, stále horší dílenské zpracování, stále menší kvalita a pečlivost při montáži v továrnách, většina oprav jsou reklamace, většina z reklamací jsou softwarové chyby a problémy řídící jednotky, a to i u drahých vozů ze segmentu luxusních značek. A k tomu neuvěřitelná firemní byrokracie a papírování spojené s tzv. digitalizací a novými technologiemi. Vše se musí nahrávat, fotit, zaznamenávat, natáčet a někam posílat. Firmy se tím následně vykazují u výrobců těch nekvalitních dílů. A tak stále dokola. Technik mi říkal, že se v oboru pohybuje asi 20 let, ale něco takového za celou dobu nezažil.
A to se prosím bavíme o byrokracii spojené s digitalizací v soukromé firmě, nikoli u státu (viz glosu Václava Klause). Je to všechno, mimo jiné, důsledek korporativismu a nedostatku konkurence v autoprůmyslu, jehož příčiny přesně popisuje například Filip Turek.
* * *
A na závěr do Bruselu. Europarlament přišel s další „skvělou“ iniciativou, která opět o něco sníží konkurenceschopnost evropských firem. EU vytáhla do boje proti „kazítkům“ a za prodloužení záruční doby, ideálně asi do nekončena.
Mnozí to pocitově vnímáme, že dříve byly výrobky kvalitnější a vydržely déle (také ale byly v poměru k příjmům většinou relativně dražší). Kazítka jsou samozřejmě zlo. Na druhou stranu ale dramatické snížení cen spotřebního zboží znamenalo jeho rozšíření mezi masy lidí, kteří by si jej dříve nemohli dovolit. Zlepšilo to významně kvalitu jejich životů. Zároveň je asi vcelku logické, že ty nejlevnější výrobky masové produkce zkrátka nemohou dosahovat stejné kvality jako dražší zboží vyráběné pečlivěji v menších sériích (nebo třeba i ručně).
Nová evropská regulace, jak už to bývá, nejvíce dopadne právě na onu levnou produkci. Stejně jako jiná „enviro“ a „udržitelná“ opatření tak bude i toto ve svém důsledku velmi asociální.
Filip Šebesta, IVK
Buďte první kdo přidá komentář