Opakování neblahé historie |

communism-socialism-gettyimages-986270630

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Již podruhé v poválečné historii naší země ti, kteří jí vládnou, přijali za svůj cíl uskutečnění levicové utopie. Zavázali se k tomu zahraničním hegemonům a iniciativně se jej snažili a snaží realizovat.

Prvním případem bylo budování komunismu, tím druhým je naše současnost s jejím bojem proti klimatické změně a vším ostatním s tím spojeným. V obou případech se jedná o pokus uskutečnit utopickou ideologickou představu zdánlivě opřenou o výsledky vědeckého poznání. Komunismus se oháněl jediným vědeckým světovým názorem – marxismem-leninismem, který tvrdil, že vědecky odhalil zákonitosti vývoje lidské společnosti od vykořisťovatelských formací k beztřídní společnosti, a s tímto oprávněním realizoval násilně radikální společenské změny, které měly vytvořit utopickou nirvánu. Dnešní zelená levicová utopie se opírá o nesystematický konglomerát zvulgarizovaných vědních disciplín od klimatologie po genderové teorie a další zmutované sociální vědy. Je antihumánní, v centru její pozornosti stojí namísto člověka neosobní planeta.

Tato dnešní ideologie má stejný cíl jako staří bolševici – zničení dosavadní přirozeně vzniklé západní svobodné společnosti a její nahrazení novou, rovnostářskou, všestranně státem kontrolovanou a regulovanou multikulturní a multirasovou společností řízenou globálně podle představ samozvané avantgardy. Tu v minulosti představovala komunistická strana, dnes je to amalgám aktivistů a velkého kapitálu. Ti dnes tvoří novou nomenklaturu, na kterou se omezení uvalená jimi na společnost nevztahují.

V obou případech levičáckých pokusů o uskutečnění radikálního společenského experimentu hraje nezastupitelnou úlohu státem organizované ožebračení velkých skupin majetnějšího obyvatelstva, které jsou v obou případech považovány kvůli své početnosti, životnímu stylu a hodnotám za překážku uskutečnění levičácké utopie. V případě komunistického experimentu bylo jedním z cílů politiky zničení tzv. vykořisťovatelských tříd a „zespolečenštění výrobních prostředků“ jejich konfiskací a znárodněním. Ekonomické postavení společenských vrstev režimem označených jako nepřátelské pak bylo definitivně podlomeno u nás tzv. měnovou reformou v roce 1953, která anulovala jejich finanční úspory a podstatně snížila životní úroveň obyvatelstva. Výsledkem bylo zglajchšaltování společnosti vydané na pospas totalitní moci.

Logika současné moderní levičácké utopie je podobná, liší se pouze metody jejího uskutečňování. Stejně jako tehdy jde mimo jiné o potlačení a likvidaci majetnějších vrstev společnosti, jejich životního stylu a hodnot, které jsou pro pokrokářskou avantgardu nepřijatelné. Tentokrát se však nehovoří o likvidaci nepřátelských tříd a vrstev, nyní jde pouze o ochranu klimatu na planetě, kterou má být ospravedlněna politika směřující k umělému podstatnému snížení životní úrovně, masové spotřeby a likvidace konzumního způsobu života většiny obyvatel, který byl pro dnešní vyspělou kapitalistickou společnost dosud příznačný.

Nástroji této změny má být umělé zvýšení životních nákladů obyvatelstva emisními povolenkami, uhlíkovými daněmi a cly, inflací a zvyšováním daní. Lidé mají být postupně zbaveni prostředků na pokračování v dosavadním konzumním způsobu života, mají zásadně změnit své stravovací a spotřební návyky a tradice, mají být zbaveni dosavadní úrovně mobility a učiněni všestranně závislými na státu a jeho dávkách a dotacích. To je logika Green Dealu a na něj navázaných dalších programů – umělé zdražení paliv a energií a přes ně všech dalších stránek života je zásadním nástrojem k dosažení postulované uhlíkové neutrality. Lze jí dosáhnout pouze radikálním a všestranným omezením spotřeby na všech úrovních, a to je bez podstatného zdražení všech stránek života lidí nemyslitelné. Žijeme tedy v éře radikálního útoku těch, kteří nám vládnou, na náš blahobyt, životní úroveň a prosperitu.

Vše je ospravedlněno šířením strachu z budoucí klimatické apokalypsy, kterou prý způsobí nadměrné emise CO2, které dosavadní vyspělá západní civilizace produkuje. To hlásá zkorumpovaná klimatická věda a jí příbuzné disciplíny, jejichž role představuje jedno z nejděsivějších selhání vědy v historii lidstva.

Každému myslícímu člověku musí být jasné, že pokus řídit změny klimatu umělou pauperizací obyvatelstva Západu má asi obdobný efekt, jako modlitby či lidské oběti božstvům v dobách minulých. Neexistuje snad v našem světě složitější systém, než je klima na naší planetě, které ovlivňují gigantické kosmické, sluneční i planetární síly, ať mají povahu fyzikální, geologickou, hydrologickou či biologickou. Tvrdit, že změny klimatu jsou svou podstatou monokauzální a že jejich příčinou jsou emise CO2, je v této perspektivě zjevný nesmysl. Na toto poznání nemusí být nikdo klimatologem. Ještě větším nesmyslem je představa, že změnami emisí CO2 mohou lidé podle svých potřeb vývojem klimatu manipulovat.

V tomto kontextu je zjevné, že v celé dnešní klimatické kalvárii o klima ve skutečnosti vůbec nejde. Vracíme se zpět o tři čtvrtě století a prožíváme opakování děsivého pokusu o uskutečnění levicové rovnostářské utopie. Zažíváme něco, o čem jsme si po roce 1989 mysleli, že už nikdy nemůže přijít.

O to děsivější je to, že ti, kteří nám dnes vládnou, jsou ochotni tuto politiku realizovat. Naše poslední vlády a ta současná především, vše nejen poslušně na evropské úrovni schválily, ale také všechny součásti tohoto šíleného plánu iniciativně uskutečňují. Jestliže komunisté v padesátých letech své ideologii většinou nadšeně věřili a také se báli stalinského teroru, pro dnešní politiky najdeme ospravedlnění jenom těžko. Sami v zelená dogmata pravděpodobně nevěří. Dnes je jejich motivací hlavně servilita, kariérismus, zaprodanost a nezodpovědnost. Dnes levičáckou utopii u nás neuskutečňují zelení fanatici, ale údajně středopravá vládní koalice. Dobře při tom vědí, jaké všestranně negativní bude mít Green Deal dopady na jejich spoluobčany a také se jejich hněvu bojí.

Proto Fialova vláda odložila na neurčito projednání aplikace do našich poměrů závazků z Green Dealu, na jejichž přijetí sama aktivně pracovala především v době našeho předsednictví v EU. Premiér Fiala a jeho ministr Síkela bezostyšně a zbaběle hovoří o tom, že se nic zdražovat nebude, dobře při tom vědouce, že právě to je podstata přijatých závazků a celého projektu Green Deal.

Připomíná to slova prezidenta Antonína Zápotockého v předvečer měnové reformy v květnu 1953, který také vyloučil, že by mělo dojít k tomu, co se pak následující den stalo, a obavy z měnové reformy nazval fámami, které šíří třídní nepřátelé. Dnes by řekl Putinovi dezinformátoři.

Nenechme se proto ukolébat falešnými sliby a ujišťováním premiéra Fialy a jeho ministrů. Udělají všechno, co se jim řekne. Udělají to potichu, za našimi zády. Udělají to tak, aby za to pokud možno nemuseli nést zodpovědnost. Neblahá historie se opakuje a nový rok 1989 není bohužel na dohled.