Ve jménu tolerance

Jak známo, unijní proces ideologizace tak jako politické integrace nesmí být uspěchaný, aby nevyvolal odpor, a právě takový karambol teď nastal, když komisařka pro rovnost Helena Dalliová, známá svým pokrokovým extremismem (LBGTQ… atd.), navrhla zaměstnancům Komise nepoužívat různé zastaralé výrazy jako třeba veselé Vánoce, vždyť v postkřesťanské Evropě je slaví většina lidí jako rodinnou dovolenou a jen ta jedna menšina, určená k likvidaci, jim přisuzuje metafyzický význam.

A aby toho nebylo málo, měla její směrnice, po anglickém příkladu železnic, zrušit i tradiční oslovení dámy a pánové (pozor na gender!), nejsme snad dnes všichni kolegové? Lahůdkou na dortě její invence mělo být nahrazení křesťansko-židovských jmen Marie a Jan arabsko-latinskými Malikem a Juliem. Jako Malťanka semitského jazyka jistě ví, jaký šílený úkol by to byl pro Komisi, kdyby se to vzalo od Adama. Něco jí ale uniklo. Evropané jsou stále ještě kulturními křesťany a její jistě dobře míněný návrh považují za provokaci. A také mají svého mluvčího.

Vatikán právě vydal přepis rozhovorů papeže s novináři v letadle na cestě z Řecka. A ostrými slovy František opravdu nešetřil: „Není to poprvé, pokoušely se o to diktatury, Napoleon, nacisté, komunisté… je to absurdní anachronismus.” (…) „EU je nezbytná, ale neměla by zapomínat na ideál zakladatelů a nezavádět ideologickou kolonizaci, ta by vedla k jejímu rozpadu, měla by respektovat svébytnost každé země a neusilovat o uniformitu. Myslím, že to není její záměr, někdy zřejmě neví, co dělá.” (…) „Demokracie slábne, na jedné straně populismus, kdy říkáme národ, ale myslíme tím my, a ne ti druzí, a na druhé straně se národní hodnoty obětují, rozmělňují a řeknu to ošklivě – k impériu, nadnárodní vládě. Je to nebezpečný sen o budoucnosti, o mezinárodní vládě, která zavádí rovnost, stejná ekonomická i politická pravidla. Ta pak ale diktuje i kulturní a společenské chování. A to je konec svobody.”

Slovy anglického filosofa Rogera Scrutona: „Evropský proces integrace odmítá uznat národní kultury a popírá společné civilizační dědictví, bez něhož by Evropa nedávala žádný smysl a ani myšlenka Unie nemohla vzniknout. Ústavní smlouvy a nadnárodní soudy mají nahradit křesťanskou víru a z ní odvozenou morálku novým kultem tolerance menšin, jako by trestaly národy za jejich duševní evropanství. Svým multikulturalismem oslabily nebo zničily radost i sebevědomí národní kultury a odmítnutím křesťanství posilují tendenci chmurného materialismu. To má katastrofální dopad na komunity přistěhovalců, jimž na usmíření s většinovou společností nic neposkytují.”

Rozdíl mezi oběma texty je zjevný, filosof chmurně definuje, papež varuje a diplomaticky nabádá k obratu. A komisařka své nápady prozatím stáhla.